Atlas mraků
David Mitchell
Nevšední kniha anglického autora, který ve svém rozsáhlém románu stírá hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami. Autor neváhá a prostřednictvím hlavních hrdinů se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i nad jejími ničivými důsledky. Hlavní hrdiny spojuje touha po spravedlnosti, po lepším a ideálnějším životě, po obyčejném lidském štěstí. První část knihy tvoří deník nedobrovolného cestovatele z konce devatenáctého století. Následuje vyprávění hudebního skladatele z první poloviny dvacátého století, který čelí nejednomu věřiteli, pro velkou karetní vášeň. V dalším příběhu poznáváme ambiciozní mladou ženu, jež je na stopě velkému odhalení, bohužel poleví ve své ostražitosti, což ji stojí život. Jednotlivé příběhy se prolínají, hrdinové se setkávají, aby v jejich příběhu mohl pokračovat někdo další v jiné době.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2006 , BB artOriginální název:
Cloud Atlas, 2004
více info...
Přidat komentář
„A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu! Co je však takový oceán jiného než spousta kapek?". Myslím, že k této knize není potřeba psát více.
Mám rád Mitchela a Atlas mraků je vrcholem jeho tvorby. Doufám, že prozatím.
Tak komplexní a mnohovrstvou knihu napíše jen Pán spisovatel. Vím, že se k ní určitě jednou vrátím. Starý George a propojení mateřským znamenkem ve tvaru komety spolu se sextetem a dobrým skutkem..
Jedna z nejlepších knih
Před lety jsem viděla film natočený podle této knihy, během čtení jsem si vybavila tak dvě scény, jinak celý film zapadl kamsi do černé díry, kde končí většína filmů, které mě nijak zvlášť neoslní.
S potěšením můžu konstatovat, že knižní předlohu tenhle osud nepotká. Velmi se mi líbila kompozice knihy, návaznosti, příběhy, ...
Místy rozkecané až hanba, ale kruh vyprávění, obsah i spád se mi zamlouval. Zajímavě napsaná sci... fant... detek... Histo..?
Kniha. Uf.
„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“
Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího.
Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.
Pro mě jedna z nejlepších knih, klidně si jí přečtu ráda znovu. Kniha je rozhodně lepší než stejnojmenný film.
Pro mne, jako překladatelku bylo zážitkem číst překlad do češtiny Zachrova jazyka. Skvost.
Velmi originální kniha..chvíli jsem neměla chuť číst dál,posléze nešlo přestat..zaujalo mě,že každá následující část má v sobě střípky té předchozí a tak to jde kupředu,až se příběh začne vracet a skončí na začátku..část o útěku z domova důchodců nemá chybu :)..formální stránka úžasná,autor se vyřádil na střídání stylů,jen některé pasáže mohly být kratší..hodnotím 80/100..a teď se jdu podívat na film
Neobvyklá kniha, co se týká formy – sestavit ji jako tradiční povídkovou sbírku bez jízdy časem vpřed a zase zpátky, nebyla by tolik zajímavá. Každý z příběhů je jiný, většinou s odlišnými postavami i stylem vyprávění, každý však dokáže vtáhnout a přimět čtenáře k zamyšlení, někdy rozesmát, jindy rozesmutnit, rozčílit, napnout… Žádnou originální pointu nebo složitou filozofii ovšem nečekejte, v podstatě jde „jen“ o časem ověřené zkušenosti, nepříjemné skutečnosti a hezké, leč zatím nefunkční teorie, jak by lidstvo mělo (a není schopno) fungovat, plus nějaké to více či méně exotické koření okolo.
Nejčtivější pro mě byla sci-fi část „Orison Sonmi-451“, tento výslech neobyčejné servantky bych hodnotila nad 90%. Příliš nezaostala „Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe“, která dala zavzpomínat na „Vyhoďme ho z kola ven“ (nebo „Přelet nad kukaččím hnízdem“ pro ctitele filmu), za mě 85%. Podobně bych obodovala dystopii „Jak to bylo u Slooshova brodu, a co se pak seběhlo“, 84%. Konspirační thriller „Poločasy rozpadu – První záhada Luisy Reyové“ si ode mne odnáší čisté čtyři hvězdičky a historickému cestování s „Tichomořským deníkem Adama Ewinga“ bych odečetla 5%. Nejmenší úspěch u mě zaznamenaly „Dopisy ze Zedelghemu“, ať už je to nesympatickým hlavním „hrdinou“ (a vůbec postavami okolo), hudební tématikou, co jde poněkud mimo mě, nebo zkrátka nejméně atraktivní zápletkou, 65%.
U několika příběhů mi chyběly překlady cizojazyčných vět, má francouzština a španělština se bohužel omezuje pouze na nezbytné základy (pozdrav, poděkování, přitakání, zápor a vulgarismy). Dalším problémem (zcela osobním a subjektivním) je pocit, že mi něco zásadního z tohoto literárního obrazu uniká. Je to takové rozčilující mentální svrbění, nicméně nejsem ochotná se k „Atlasu mraků“ v dohledné době vracet. Za zmínku stojí také pár hrubek, sice v minimálním množství, ale u takto kvalitní knihy „pocity se blížili“ atd. praští do očí hůř. Sečteno a zprůměrováno: velmi spokojené a krásně naleštěné čtyři hvězdy. Teď nechám dojmy trochu vychladnout a časem si užiju film.
Po překonání první čtvrtiny jsem teprve četla s chutí. Jsem ten typ čtenáře, který si nepamatuje jména (jen jak vypadají v textu, takže podobná jména často zaměňuji). Prvotní dojem z knihy byl zmatek. Ten se postupně přetavil ve zvědavost. Ke konci se objevily obrysy smyslu. Ale myslím, že si knihu budu muset přečíst znovu, abych z ní měla opravdu dobrý pocit.
Asi nejvíce mě oslovil příběh jídlonošky a příběh ostrovní civilizace.
Tak tohle mě opět bavilo. Jeden z mých oblíbených filmů. Dle této knihy bratři Wachowští(.....v době natáčení filmu bratr a sestra.....teď už sestry)natočili(y) opravdu vyšperkované dílo. Knihu jsem četl a představoval jsem si popisované scény, a slyšel hlavní postavy promlouvat jako ve fimu (jeden z mála "novějších" snímků, u kterých se povedl dabing). Další ze čtených knih, kde jsem díky filmu věděl, jak to asi dopadne, ale těšil jsem se, že si zase ráno budu číst. Každá "povídka" psána jinak, je tam vyprávění, dopisy, rozhovor.........
Pro mě nejlepší je "Jak to bylo u Slooshova brodu a co se pak seběhlo" ........
"Cesty Starýho Georgieho a moje se křížily častějc, než by se mi v pohodě vlezlo do palice, a až skápnu, nikdo už nepoví, co na mě ten zubatej čert zkoušel a co mi proved...tak mi dejte kus flákoty, a já vám povim "vo tom našem prvním setkání". Tlustej šťavnatej plátek, jo, ne ty vaše zápalný voběti tenký jak voplatka.....
Pěkné příběhy, někdy spojené na můj vkus trochu násilně (např. příběh mladého skladatele, jehož skladba dala název celé knize, a v dalším příběhu si ji postava přehraje na desce). Nezapomenutelný pro mne byl příběh jídlonošky Sonmi. Pobavil příběh nakladatele zavřeného v domově důchodců :-) Celkově stojí za přečtení. Film se mi po přečtení knihy nelíbil, jak už to tak bývá.
Atlas mraků je krásná kniha. Tvoří ji několik příběhů, které se odehrávají v různých časových obdobích. Jednotlivé příběhy jsou propejeny takovým zvláštním těžko vyjádřitelným způsobem. Skoro jako by se jednalo o jeden příběh, který se odráží na vodní hladině a pokaždého vidíme z trochu jiné perspektivy. A to je pro mne na té knize asi nejzajímavěší, protože jí to dává lesk určité neuchopitelnosti. A to se mi na Atlasu mraků líbí asi nejvíce.
Pokud jde o jednotlivé příběhy, tak každý je psán trochu jiným osobitým stylem. Jeden jako deník, druhý jako kniha a další jako výpoveď osoby o tom co zažila. Pro mne osobně bylo asi nejobtížnější začíst se do příběhu, který vypráví Zachry. Jeho osobitý styl mi prostě ze začátku nesedl, ale postupně jsem si našel cestu i k této postavě.
Zajímavostí je určitě porovnání s filmovou verzí. Zde bych dodal, že film se drží předlohy celkem věrně, ale v některých okamžicích se přece jenom odchyluje a některé scény jsou trochu více akční.
Celkově dávám 4 hvězdy. Atlas mraků je skvělá kniha, kterou stojí za to si přečíst. A tu jednu hvězdu, tu si nechávám v rezervě pro knihy, které mne osloví o kousek hlouběji.
Dříve než knihu jsem viděla film a musím se přiznat, že jsem ho nepochopila. Vím to, protože jsem si tenhle neuvěřitelně čtivý, originální, *doplňte co nejvíce chvály, která vám nebude připadat přehnaná* a srozumitelný (v kontrastu s filmem) román přečetla. Šla jsem do knihy s očekáváním, že je přeceňovaná. Není. Není. Není. Minimálně je to teď jedna z mých nejoblíbenějších knih. ❤️
Části jsou nádherně provázané, jazyk vždy následuje dobu. Naleznete zde příběhy zasazené do dalších - i když je to v celku vlastně pouze jeden. Příběhy psané formou dopisů, rozhovorů, deníků i klasicky. Líbí se mi upřímnost i naivita postav, líbí se mi jejich nevědomost a předsudky vůči ostatním, které jsou tak snadno uvěřitelné, až bych se nedivila, kdyby byl autor v minulých životech všemi osobami v knize (i když je to prakticky nemožné).
Mám v plánu znovu zhlédnout film, třeba na něj i změním názor. :))
toto bol úplne stratený čas otrasné za mňa 0 hviezdičiek odporúčam túto knihu len ako palivo do krbu :-)
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno anglická literatura budoucnost nové myšlení povídkové rományAutorovy další knížky
2012 | Atlas mraků |
2007 | Třináct měsíců |
2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
2017 | Hodiny z kostí |
2016 | Dům za zdí |
Poslouchala jsem to s přestávkami celých oněch 22 hodin při šití a vaření. Náročné to bylo, protože jsem o tom nic dopředu nevěděla. Zpočátku jsem myslela, že to doposlouchat nedokážu, protože se znovu a znovu proměňovali vypravěči i prostředí i doba. Jak mě potěšilo, když se něco zase vrátilo. Často to bylo téměř deprimující poslouchání. Připomnělo mi to Orwellovo 1984, Čapkovo RUR i Huxleyho Konec civilizace. Líbila se mi část z "hotelu" pro seniory. Vlastně jsem si ji vybrala, abych měla do čtenářské výzvy knihu s Man-bookerovu cenou. Rozhodně toho nelituji. Taky jsem někde zaslechla, že je také film. A teď se hodně těším, až se na něj s kamarádkou podíváme. Nevěřím však, že do něj vešlo to všechno, co jsem teď doposlouchala.