Atlas mraků
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14976/bmid_atlas-mraku-1kF-14976.jpg
4
1660
1660
Nevšední kniha anglického autora, který ve svém rozsáhlém románu stírá hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami. Autor neváhá a prostřednictvím hlavních hrdinů se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i nad jejími ničivými důsledky. Hlavní hrdiny spojuje touha po spravedlnosti, po lepším a ideálnějším životě, po obyčejném lidském štěstí. První část knihy tvoří deník nedobrovolného cestovatele z konce devatenáctého století. Následuje vyprávění hudebního skladatele z první poloviny dvacátého století, který čelí nejednomu věřiteli, pro velkou karetní vášeň. V dalším příběhu poznáváme ambiciozní mladou ženu, jež je na stopě velkému odhalení, bohužel poleví ve své ostražitosti, což ji stojí život. Jednotlivé příběhy se prolínají, hrdinové se setkávají, aby v jejich příběhu mohl pokračovat někdo další v jiné době.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2006 , BB artOriginální název:
Cloud Atlas, 2004
více info...
Přidat komentář
Hmmmm... (s tónem vyjadřujícím vysoké uznání).
Děkuji alef za komentář plný citu, jenž rozechvěl struny v mé duši - stejně jako se to povedlo tomuto románu. Románu, u něhož jsem nevnímala jednotlivé části odděleně, ale jako součást jednoho celku. Jak mě (nejen teď) mrzí, že jsem nedostatečně hudebně vzdělaná a hudbu vnímám spíše intuitivně... Protože, přiznávám, mě samotnou to nenapadlo, ale je to přesné: nejenže je téma hudby hlavní součástí jedné dějové linie, ale CELÝ román je vystavěný jako hudební skladba. Tedy román postmoderní, obsahující různé roviny, z nichž má každá svůj jazyk, styl a tempo; dohromady ale tvoří novou, jedinečnou kvalitu - opravdu jako sextet. Četba byla pro mě Zážitkem. Filozofické a morální poselství knihy není pro mě pouze ve varování před tím, že se lidstvo žene do záhuby. Poslední věty knihy vyjadřují to, podle čeho se už léta snažím žít a na čem neustále pracuji: já jsem ta kapka v moři a nemohu ovlivnit nic a nikoho jiného než sama sebe. I to má ale svůj význam.
Davidu Mitchellovi se ale podařilo mnohem, mnohem víc.
Z tohto románu pripomínajúceho matriošku sa mi ešte dlho bude točiť hlava! Nečítalo sa to ľahko, v tejto knihe vôbec nejde o dej, ale o posolstvo zaobalené v jednotlivých príbehoch, vložených jeden do druhého. Vyžaduje si veľmi pozorné čítanie a najlepšie opakované.
Nejprve jsem asi 3x viděla film a i ten mě uchvátil. Nakonec jsem se rozhodla sáhnout po knize a jsem za to nesmírně vděčná! Z mého pohledu mnohem vydařenější než zpracovaný film.
A s radostí se vrhnu na Hodiny z kostí!
Zajimava a zvláštní kniha, moje první od tohoto autora a myslím, že ne poslední:-) Je to už pár dní, co jsem ji přečetla, ale pořád mi leží v hlavě. Konecne se podivam i na film, jsem zvedava, jak se s nim tvůrci poprali. ..
„Kolik lidí, tolik pravd. Někdy koutkem oka zahlédnu hodnověrnější pravdu skrývající se ve vlastní nedokonalé formě, když se k ní však pokusím přiblížit, ukryje se hlouběji v trnité bažině nesouhlasu ... zákon jménem „svědomí“ se dodržuje lex loci tam, kam vidí Bůh ...“
David Mitchell otevřel Pandořinu skříňku ... vím, že bych neměla, ale já přesto zvědavě nahlédla ... a pak už jsem věděla proč ... proč jsem to neměla dělat ... zavalil mě naprostý chaos ... neúprosný proud myšlenek ... přehnalo se skrze mě vyprávění o úpadku a rozkladu civilizace ... a bylo to děsivě ledové ... byl to CYNISMUS ... který přišel s veškerou svou bezohledností a ukázal mi naši Zemi jako hodovní síň, kde už od dávných časů ti silnější polykají slabší ... ukázal mi víc jak tisíc let historie lidské rasy v šesti příbězích ... které toho mají víc společného, než se na první i druhý pohled zdá ...
"Naprosto nepravděpodobná pravda může člověku posloužit víc než sebepravděpodobnější lež a takový okamžik právě nastal."
Bohužel to nezjistíte jinak, než že se na začátku pořádně zhluboka nadechnete a ponoříte se ... až na dno ... musíte hodně proti proudu ... který se vám vysmívá, převaluje vás a baví se tím, jak se topíte ... jak hledáte, dezorientovaní, kde je dno ... proto, abyste zjistili, že existuje „zlo přílišné civilizace“ a tudíž, že neplatí, „že všichni byli stvořeni sobě rovni“ ... a až to zjistíte, začnete se skutečně topit ... budete polykat ty jedovaté myšlenky ...a dusit se ... a jen ti nejsilnější a nejodolnější se vynoří na konci ...při zdravém vědomí :-) ...
„Otroci, černější a umolousanější než jejich snědí páni ... dřepěli v blátě. Jak hluboce zakořeněná, tupá letargie! Ti nešťastníci celí poďobaní od neštovic a samý vřed od haki-haki sledovali výkon trestu, aniž reagovali jinak než oním bizarním jakoby včelím bzučením. Netušili jsme, zda zvuk onen vyjadřuje soucit či opovržení. ... Přiznávám, že se mne s každým úderem biče zmocňovaly mdloby. Pak ale přihodila se prapodivná věc. Bičovaný divoch pozvedl hlavu, jeho oči si našly mé a on mi uštědřil podivně přátelský pohled! Jako by herec v královské lóži uviděl dávno ztraceného přítele, a aniž si toho ostatní diváci všimli, najevo mu dal, že ho poznává.“
...
„Když se počátkem prosince asi tucet domorodců odvážil protestovat, Maorové je prostě rozsekali tomahavky. Prokázali, že jsou „v zlověstném umění kolonizace“ schopnými žáky Angličanů. ... Jaké z toho plyne poučení? Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to i přesto, že ho náš Pán miluje.“
„Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustou bolesti a jeho rodina bude platit s ním! A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu!"
Děkuji za tu ledovou sprchu ... myslela jsem, že umrznu ... ale, nakonec jsem vylezla trochu otužilejší ... než dřív :-).
Nejprve jsem měla pocit, že jednotlivé dílky skládačky k sobě příliš nesedí, připadalo mi, že příběhy jsou vyprávěny každá jiným stylem a neladí k sobě. Každý pes jiná ves. Nakonec mě celý Atlas mraků okouzli, dokonce jsem si oblíbila i Mitchellův styl psaní a to jemné nenápadné spojení napříč příběhy.
Pokud překonáte počáteční nedůvěru v příběhové propletence a zorientujete se, tak se vám pak naskytne hned několik výborných a zajímavých příběhů, které se ve finále spojují v jeden krásný smysluplný celek.
Uvidíte, že si nakonec budete naprosto libovat v tom, jak si autor pohrává s jazykem a různými styly vyprávění. Jen se nemohu ubránit, že je to kniha, kde mě víc než samotný příběh upoutala spíš ta rozmanitá forma vyprávění.
Atlas mraků má nepopiratelné kouzlo, předvede vám hned několik lidských osudů a nesčetněkrát boj člověka. Asi nejlepší příměr je, že se opravdu jedná o krásný kaleidoskop lidských příběhů.
Mistrně zpracovaná kniha, na které autor opravdu plně zúročil svůj talent. Kupa stylů, námětů, co příběh, to jiná stylistika... před touhle stránkou nemůžete jinak, než smeknout. A to samé musíte udělat i před příběhy. Jednotlivě hodnoceno, jde o celkem zajímavé počtení... ale dohromady, symfonický koncert, nad kterým zůstává rozum stát. Na rozdíl od jiných tady, jsem ale ráda, že jsem nejdříve viděla film. Bez něj bych asi byla zpočátku hodně zmatená a ztrácela se ve jménech i časových skocích, protože pojítka jednotlivých příběhů v knize jsou někdy dost nenápadná. Film podle mě nabídl i mnohem lepší vyústění a propojení námětů. Hlavní pointa v knižní verzi totiž tak nějak... vyšuměla do ztracena, což je strašná škoda. Myslím, že o Atlasu mraků si každý musí udělat svůj obrázek, protože každý v něm najde trochu něco jiného... a to je asi i jeho hlavní předností.
Rozhodně je to dílo, které stojí za to, dát mu šanci. Mě ten styl prolínání moc bavil, i když musím uznat, že zpočátku víc, než ke konci. Trochu mi vadilo, jak se autor skoro až násilně snažil jednotlivé části oddělit - žánrem, stylem, jazykem. Nejspíš tím chtěl čtenáři pomoct, aby se neztratil, ale mně osobně to přišlo zbytečné.
Přiznávám, že jsem se ke knižnímu Atlasu mraků dostal díky stejnojmennému filmu sourozenců Wachowských. Za prvé jsem doufal, že mi kniha osvětlí nejasná místa ve filmu ( což se téměř povedlo ) a za druhé to byla zvědavost, odkud se takový nápad zrodil. Obecně se mi líbí tato forma prolínajících se příběhů ( zde v jednotlivých časových rovinách ), které na první pohled nemusí mít nic společného, přesto k mé úplné spokojenosti chybělo nějaké osudovější vzájemné závěrečné příběhové propojení, které by katapultovalo tento román o kometu výš. Autor je ale výborný vypravěč a zdá se, že by mohl mít v rukávech spoustu zajímavých nápadů, rozhodně se znovu potkáme - 80 %
Zvláštní kniha, originální svou formou. Šest příběhů jen volně spojených, hlavní postavy mají stejné mateřské znaménko a v každém z příběhů je vložen odkaz na ten předchozí prostřednictvím nějaké zmínky (objevený deník, dopisy, hudební skladba, filmový příběh...), také dějová zápletka jednotlivých příběhů byla podobná - boj jednotlivce proti většině, moci, institucím, konvencím...s očekávatelným koncem.
Díky naprosto odlišnému stylu vyprávění každé z částí knihy to na mne působilo trochu nesourodě, soubor povídek zvláštně poskládaných na sebe ...nejlépe asi vyhovuje zde mnohokrát zmiňovaná představa hudební skladby... Možná to (z mého pohledu) díky tomu "drhlo", všechna ta pojítka a vložené odkazy působily na mne malinko násilně, aby se to prostě nějak propojilo, neplynulo to až tak samozřejmě a hladce, ale byla vidět ta "ruka" konstruktéra. Ale v zásadě mi to nijak moc nevadilo, každopádně ta formální konstrukce knihy (ne děj) byla právě tím, co ji odlišuje a dělá zajímavou.
Autor je dobrý vypravěč a jeho rozmanitý způsob psaní se mi líbí (snad jen detektivní povídka Luisy Reyové mi přišla, že není autorovi stylově úplně tak vlastní), kniha se mi četla báječně. Nejvíce mne zaujal, překvapil a ve svém ukončení i dojal dopisový příběh Roberta Frobishera spolu s výpovědí servantky Sonmi, citlivější a lidštější než její stvořitelé.
I mne k přečtení knihy přivedl film, který jsem před nějakou dobou viděla, ale díky zvolené jiné formě odvyprávění (nekontinuální neustálé střídání postav) byl pro mne mnohem méně pochopitelný než kniha, i když také zajímavý a zapamatovatelný.
Přestože kniha pro mne pořád ještě hraničí s kategorií oddechová literatura (čímž nemyslím nic znevažujícího, ráda u knih odpočívám a je to možná i díky tomu, jak dobře se mi četla), myslím že na rozdíl od spousty dalších si ji budu docela dobře a dlouho pamatovat. A velmi ráda si od autora přečtu něco dalšího.
Je to jako číst 6 knih najednou a to já nikdy!! nedělám, protože se ráda soustředím na jednu a chci vědět, jak to dopadlo. Tentokrát to u mě jen zvýšilo chuť dočíst se konce, který vlastně není. A kniha ve mě doznívá, je v ní plno otázek, které si kladu a nemám na ně odpovědi. Přirovnání ke skladbě sedí, jen se nesete knihou na vlnách různých motivů spojených symboly dohromady. Určitě si jí přečtu ještě jednou a důkladněji a jsem zvědavá, jak jí budu vnímat pak.
Doznávám, že jsem ke knize přistupoval opatrně, vědom si vší té chvály od kritiky, což je pro mě vždycky něco jako zaslechnout v džungli cvakání kanibalských zoubečků. Znamení, že školní výlet je asi u konce. Proto jsem rád, že mohu touto formou autorovi složit omluvu a smeknout klobouk nad jeho literárním umem.
Ne že bych neměl výhrady - co taky čekat od vidláka, který od románu vyžaduje primárně zápletku. Ale forma tentokrát převážila nad obsahem, už jen proto, že se mění hned šestkrát a ve všech případech na výbornou. Tohle je čistá radost číst, přičemž ani na ten děj se nezapomíná, přestože zakončení jednotlivých epizod příliš nepřekvapí.
Jedinou slabinu tak vidím v absenci finálního završení, kdy by veškerá soukolí zaklapla do jednoho velkého celku. Ono je ale třeba přijmout fakt, že rozvržení kapitol je záměrné, ovšem ne proto, aby vykrystalizovalo v ohromující pointu, nýbrž aby celek připomínal hudební skladbu (jak mi bylo vysvětleno). No, proč ne, ale já raději ty třešničky.
Niektore poviedkove casti som doslova zlupla, ale pravdupovediac viac ako polovica sa mi citala velmi tazko. Rozhodla som sa knihu precitat po tom co som videla film, ale neurobila na mna velky dojem. Hlavne prva a posledna cast bola pre mna pisana stylom ktory ma miatol a nevedela som sa potom sustredit na pribeh ako celok... skoda :(
Knihu jsem se rozhodl přečíst po shlédnutí filmu.
Nebylo to špatné čtení, katždá povídka měla jiný, velice osobitý styl, ale výsledný pocit byl "nuda". Nutno dodat, že má očekávání byla velká a možná i proto jsem zklamaný.
Vlastně docela zklamání - po Hodinách z kostí jsem čekala něco víc propojenějšího, příběh, co mě nedá spát a budu muset číst a číst. To se bohužel nekonalo, i tak to je dobře napsaná kniha. Jen bez koulí...
Poté, co jsem před lety viděl filmovou verzi Atlasu mraků, jsem se konečně dokopal k přečtení knižní předlohy. Atlas mraků určitě nebude pro každého a někdo ho možná bude považovat za zbytečně dlouhý "soubor" několika povídek. Pro mě, jehož film naprosto dostal a neomrzel ani po vícero zhlédnutích, byla knížka tím samým v psané podobě. Atlas mraků je pro mě úžasnou záležitostí, která dle mého názoru určitě stojí za přečtení. A pokud vás to nechytne? No co, nikdo vám za to přeci hlavu trhat nebude.
K přečtení knihy mě dotlačilo zhlédnutí stejnojmenného filmu, který ve mně zanechal váhavě pozitivní dojem spolu s pořádným zmatkem. Nějak jsem nepochopil, o čem to celé bylo, a doufal jsem, že knižní předloha mi toto náležitě osvětlí.
Rád bych řekl, že po přečtení je mi to už všechno jasné, ale asi bych lhal. Bylo to však příjemné čtení, kde zvlášť oceňuji odlišný a jedinečný styl vyprávění pro každou postavu napříč časem. Jejich příběhy dohromady tvoří zajímavou, jemně propojenou koláž, která ve výsledku stojí za přečtení a i za následné zamyšlení.
Bravurně napsaná kniha, z počátku pro mne dost obtížně orientovat se v přemíře postav a míst, ale po chvíli jsem se zorientovala. Naprosto jsem si vychutnávala všechny náznaky, které jednotlivé příběhy spojili v jeden.
Nejvíce se mi líbilo vyprávění Sonmi a Cavendishe. Ale více než vypravěčské uměné jsem ocenila základní myšlenku všechny příběhu a celé knihy. Od první až do poslední stránky jsem cítila, jak moc se nám autor snaží sdělit, že civilizace se jednoho dne sama zahubí svým chtíčem po moci, penězích a konzumu. Ovšem i tento náš osud se dá zvrátit a to pokud se vždy najdou lidé schopní se vzpeřít, a každou svou laskavostí mění náš svět.
Jedna kapka v oceánu nic nezmůže, ale oceán je plný kapek.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno anglická literatura budoucnost nové myšlení povídkové rományAutorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Pokud se neztratíte v několika časových pásmech a vytrváte, dojdete k úžasnému konci. Propojenost a provázanost osudů lidí přes několik generací je námět, který stojí za námahu. Překvapení a dík autorovi!