Audience
Václav Havel
Do této hry zahrnul Václav Havel své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.... celý text
Přidat komentář
Rychlé a nudné čtení. Genialita tkví nejspíše v tom, že hru lze posuzovat z vícero pohledů. Problém zas v tom, že totéž platí pro kteroukoli jinou knihu. Takže jde buď o geniální pojetí s náhledem do psychologie a do hlubin lidských pohnutek, bolestí, zoufalství a každodenního života prostého člověka. Anebo tu máme výplod vychlastaného mozku s dobrým marketingem. A všichni víme, že Václav Havel měl obojí. Zda to bylo dobře či nikoli sem už nepatří. Nicméně osobně se přikláním ke druhé variantě, kdy Havel psal o sobě samém. Nakonec, sám koulel sudy v Krakonošským pivováru.
Druhé Havlovo dílo, se kterým jsem se seznámila. Potěšilo mě, jak se dobře četlo. Sice si ho může každý vyložit jak chce (asi jako každou hru tohoto žánru), ten konec byl už na mě moc.
Audience mi připadá nadčasová, mohla by se odehrávat kdykoliv.
Keď som tesne po revolúcii išla na Audienciu ako predstavenie ktoréhosi amatérskeho divadla v jednom malom klube kdesi v Bratislave, netušila som, čo ma čaká. Jediným ťahákom bolo meno Havel - ten predtým zakázaný, ten, čo je ho zrazu plná telka, titulné strany novín a plagátmi s jeho tvárou je oblepený hádam každý stĺp na ulici. A bola som z toho paf! Ako dvaja ľudia na javisku v takej krátkej hre predviedli tie najzákladnejšie rysy pokrytectva totalitného režimu. Som z toho paf aj teraz, keď to čítam po dlhých rokoch.
Audience je esencí absurdního humoru, srozumitelná oběma lidským typům, které představují Sládek a Vaněk. Nejabsurdnější je fakt, že to není fikce. Takhle ten dialog skutečně probíhal. A uznejte přátelé, nikdo by Sládka nezahrál lépe než Pavel Landovský. To je výkon hodný Oskara!
Nejen na internetu, ale bohužel i v diplomových pracích jsou k nalezení halasné vývody o Audienci typu "je to o neskutečné propasti mezi burany a intelektuály" - jako bych měl před sebou nějaký prošlý letáček Milionu chvilek za demokracii. Nevím, čtu to docela naopak - jako svědectví o situaci, v níž je ponořen do marnosti každý, pouze jinačím způsobem.
Kostrbatý a notně nucený hovor mezi rozjíždějícím se Sládkem a zdrženlivým Vaňkem zprvu vskutku implikuje bizarně nerovné postavení - prvně jmenovaný, který neomaleně tyká a hovoří tak, jak mu zobák narostl, se navíc snaží vsugerovat svému "podřízenému" pocit vděku, protože kde jinde by vzali pronásledovaného intelektuála. Sládek však ani v jednu chvíli nepůsobí ani jako absolutní hlupáček, ani jako drakonický manipulátor. V dialogu se čím dál obnažuje, jak je sám vláčený - například vlastní naivní představou, že něco lze jen tak jednoduše přenastavit: "A nebuďte smutnej!" nebo "...nejsem pivař" - "Tady je každej pivař." Cíl, o nějž mu jde - přinutit Vaňka, aby sám o sobě psal zprávy Státní bezpečnosti , neustále odkládá a hromadí repetitivní floskule s úzkým okruhem témat, z části i kvůli alkoholické omámenosti. Varuje před lidmi, kterým se nedá věřit, a zároveň chrlí fráze o potřebné soudružnosti. Zamotává se.
Zároveň si je paradoxního rozdělení pozic vědom a z hry trochu tak vyplývá, že zlé úmysly vůči bývalému autorovi dramatických děl nemá. Jeho starost je ve skutečnosti trochu ubohá a trochu přízemní - a hlavně se stává zásadním impulsem k tomu, abychom skutečně nahmatali rozdíl mezi oběma postavami. Jistě, Vaněk mluví spořádaně (i když velmi staticky a jeho řeč téměř občas sklouzává do frází) a Sládek ne, Vaněk si zachovává morální kredit (byť zůstává spíš pasivním, odsunutým "hrdinou", který výhodami od "nemorálních" neopovrhuje) a Sládek v tomto ohledu lehce kulhá; skutečná propast mezi nimi však leží v procesu vypořádávání, v imaginaci, v kulturním kapitálu. Zatímco Vaněk zůstává duchovně nad věcí a dál si píše navzdory nehostinnému prostředí dramata, tak Sládka vysává prosté brodění se v banalitách všedního dne. Ve zprávě pro Státní bezpečnost nevidí problém etický, ale čistě problém praktický. Otázka "principu" pro něj neexistuje, ale zároveň je schopen v závěrečném monologu poměrně vnímavě (byť neotesaně a ukníkaně) reflektovat celé své zoufání - zatímco Vaněk si už teď může psát do medailonku, jak za těžkých dob vystřídal řadu manuálních profesí, on se stává nepohladitelným, neospravedlnitelným, přestože je možná spíš jen zmarněným a uvlečeným. Zakončení, při němž Vaněk náhle přejímá Sládkovy způsoby a frazeologii, nechává otevřeno pro plejádu interpretačních možností - je to nakažení postojem? Soucitné gesto? Nebo snad jen uzoufaný nářek nad situací, z níž nevychází nikdo šťastný a málokdo důstojný.
Drama Audience mi právem velmi připomíná hru Čekání na Godota. V obou dílech lze také narazit na spoustu odlišností. Je patrné, že Audience je mnohem modernější a otevřenější. Vyskytuje se zde spoustu vulgarismů a prostá mluva obyčejných lidí. Dále dílo reflektuje tehdejší politickou i společenskou situaci.
Čtení rychle odsýpalo, a to i díky častému opakování totožných promluv. Překvapila mě přirozenost, se kterou bylo drama napsáno. I přes patrnou jednoduchost se domnívám, že dílo v sobě nese hluboký potenciál, což ostatně dokazuje jeho světová proslulost.
Pro mě se jedná o první setkání s tvorbou autora a úplně nevím, jak knihu hodnotit. Je to nepochybně skvělý pohled na danou dobu, kritika pokrytectví, společnosti... Ale na druhou stranu mě rozhovor mezi Sládkem a Vaňkem, resp. Sládkův monolog místy rozčiloval.
(SPOILER) Hra skvěle vystihuje tehdejší dobu, ocenila bych však spíše alegorii. Nicméně, k opakování - děj se odehrává v pivovarském prostředí, sládek je opilý a opilí lidé se vyjadřují přesně oním užitým způsobem. Neshledávám nic nesrozumitelného, právě naopak. Čtenáři je tehdejší doba servírována na zlatém podnose.
Na to, že samotná aktovka nemá ani dvacet stran, do ní Havel, myslím, dobře vykreslil tehdejší dobu a lidského ducha. K maturitě naprosto geniální.
No, ano... Prostě absurdní.
Četla jsem to někdy 29.12.2022, abych si knihu mohla dát do loňské výzvy. Asi po 15 letech. A stále není absurdní drama můj šálek kávy.
Úplně samotný závěr dramatu je ale poměrně 'šokující', no, to je asi silné slovo, ale rozhodně překvapující.
V každém případě i něco, co není úplně náš šálek kávy, nám může rozšířit obzory a někam nás posunout.
Neumím si představit žít před padesáti lety. Protože já se svou povahou, kdy řeknu, co si myslím a nenávidím lži, křivdy a nespravedlnost, bych určitě maximálně tak utírala záchody někde na nádraží. Takže jsem měla pro přikulovače (viděla jsem tam pana Abrháma, stejně jako ve sládkovi p. Landovského) pochopení.
Absurdní, to je asi nejvýstižnější slovo, které mě při čtení napadlo. Bohužel mě tvorba Václava Havla nějak neuchvátila a další jeho knihy asi vynechám.
Audience - Václav Havel
Anotace:
Do této hry zahrnul Václav Havel své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.
Recenze:
Zajímavá krátká hra, která na první pohled působí velmi absurdně, ale skvěle zachycuje fungování tehdejší doby. Protekce, práskání, kšeftování, kontrola nad vším, zákazy a příkazy…
Trochu mi vadilo, jak moc se Sládek opakoval, samozřejmě šlo o záměr, ale na můj vkus to bylo příliš.
Do divadla bych na Audienci asi nešla, ale takhle večer mi posloužila jako úsměvné čtení s hlubším podtextem.
Rozhodla jsem se pro ni, protože mi zapadá do výzvy Databáze knih.
3/5 ⭐️
Budu moc ráda, když mě pro další recenze budete sledovat na IG: little.monday a FB: LittleMonday - Rádi čteme ️️️
Vždy jsem si říkala, že tvorbě pana Václava Havla nebudu nikdy tak úplně rozumět.
A po dočtení si říkám- no tak nerozumím všemu, no a co ? Atmosféra tohoto minipříběhu je silná. A ve světě, v době, kdy naše země byla součástí života "za železnou oponou" těmto slovům rozuměli. Doma člověk prorokem nebývá. Zásadní je, že svými postoji pomáhal vybudovat svobodu, pravdu a demokracii. Mnoho režimů padlo pod tíhou slov. A za to jsem vděčná, že naše děti a vnuci nemusejí žít v totalitě.
Bylo to zajímavé, dobře vystižená tehdejší doba, ale jakmile se někde něco opakuje víc jak 3x, tak mě to štve, a nebaví mě to číst. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Radši na hry chodím do divadla než je čtu, ale měla jsem to po ruce a hodilo se mi to do výzvy. Taky byla dost vychvalovaná, tak jsem si ji chtěla přečíst.
Tak tohle bylo vskutku absurdní. I když se mi to jako celek nelíbilo, bylo to zajímavě komponované. Ale naštěstí krátké. Být to delší, asi se z toho zvencnu.
Štítky knihy
satira humor divadelní hry morálka absurdní drama Václav Havel, 1936–2011 prezidenti komunistický režim pivovary, pivovarnictvíAutorovy další knížky
1975 | Audience |
2010 | Zahradní slavnost |
1989 | Moc bezmocných |
1990 | Dálkový výslech |
2003 | Pižďuchové |
Audience je brilantně konstruovaným dialogem mezi legendární havlovskou postavou Ferdinanda Vaňka - intelektuála, dramatika a Sládka, Vaňkova nadřízeného v pivovaru. Divadelní hra paroduje význam rozhovoru zaměstnance s nadřízeným rozlévajícím jedno pivo za druhým, zejména však v situaci, do níž se Vaněk dostává. Super dílo excelentního Čecha.