Audience
Václav Havel
Do této hry zahrnul Václav Havel své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.... celý text
Přidat komentář
Naprosto skvělá hra! Zpočátku jsem se sice nechytal, v průběhu mě to ale úplně polapilo. Má první ochutnávka Havla a těším se na další díla!
Mně osobně drama absurdity upřímně nesedí. Určitě není pro každého. Audience se mi ale četla docela dobře, i mě poměrně bavila - v porovnání se Zahradní slavností, která prvky absurdity obsahuje mnohem výraznější. Kdo se ale v tomto žánru našel, je dost možné, že pro něj kniha bude méně zajímavá a Zahradní slavnost bych doporučila spíše.
Drama absurdna je velice zvláštní žánr. A Audience je jeden z jednodušších způsobů jak se do něj dostat...
Audience byla má první zkušenost s dramatem absurdity. Pocity mám z této divadelní hry velmi zvláštní. Bylo to pro mě něco nového a nic takového jsem nečekala. Děj byl hodně zvláštní a přišlo mi v něm iritující stálé opakování vět, otázek a děje (Sládek si odskočí, Vaněk mu nalije pivo ze své sklenky do jeho, Sládek přijde a zeptá se na to stejné, na co se ptal, než odešel). Ale chápu, že na tom drama absurdity je vystavěno. Možná by se mi Audience líbila více jako divadelní představení. Jednotlivé scény by vyzněly s publikem trochu jinak, vtipněji, než když jsem je jen četla.
V knize je spoustu absurdních situací, které jsou velice humorné, ale je zde i spousta hlubokých myšlenek jako kritika poměrů v normalizačním Československu. Zajímavé jsou rozhovory mezi Sládkem (prostý člověk) a Vaňkem (spisovatel, intelektuál), který Sládkem v některých momentech až pohrdá. Dílo je velice krátké, klidně by mohlo být delší, ale jinak mě velice bavilo a přečetl jsem ho na jeden zátah.
Hra dobrá, neoslovila mě sice tolik co Zahradní slavnost, ale když jsem se nad tím zamyslel, sám jsem se divil, co vše se v ní dá najít.
Když jsem ji poslouchal (audioknihu namluvenou Havlem a Landovským) nejdřív jsem z toho cítil pouze humornou kritiku absurdních poměrů v normalizačním Československu. Poté jsem se ale víc zahleděl do dvou světů, které se ve hře setkávají - ten Vaňkův, intelektuální plný vznosných principů, za kterými si pevně stojí a pro sládka také plný známých tváří z televize (Bohdalka, Gott) a na druhé straně ten sládkův - intelektuálně prostý a točící se hlavně kolem piva. Oba po tom druhém něco chtějí - během hry se ukáže, že Vaněk by chtěl teplejší pracovní místo ve skladu a sládek zase na oplátku potřebuje, aby na sebe sám Vaněk psal udání.
Často jsem si spojoval postavu Vaňka se samotným Havlem, ale myslím, že to tak přesně nebude. Vaněk se nenápadně, ale přece vyznačuje i celkem podlými rysy - tím, že není příliš hovorný si jich ale jen velmi těžko všímáme - vždyť hra vede diváka/čtenáře k tomu, aby spíš našel nějaké osobnostní rysy u postavy sládka. Nicméně Vaněk je rád, že si domluví práci skladníka, i přesto, že už tam jeden skladník je - na otázku "co by pak bylo se starým Šustrem?" sládek nijak konkrétněji neodpovídá a Vaněk (možná vypočítavě) tento problém již dále neřeší. Stejně tak je možné jeho přehnanou slušnost i odmítání piva číst jako povýšenecký postoj vůči sládkovi. I mezi řádky používá svou "intelektuálštinu" k ponížení sládka (sládek: snad jsem blbej, ale jsem férovej - Vaněk: to jste - ). Do poslední chvíle komedie pro mě hořce vrcholí závěrečným monologem sládka, který pro mě není jen řečí opilého burana, ale spíš řečí člověka, který přes všechny své nedostatky reflektuje Vaňkovo pokrytectví - to, že dokáže vyměnit člověka za své principy. To, že je závěrečná scéna stejná jako první neukazuje jen na opilost obou, ale hlavně na to, že Vaněk chtě nechtě padá ze svého intelektuálského nebíčka do hnusného a těžké světa toho, kterým pohrdá - jde na záchod a na otázku "jak to jde?" odpoví "buransky" "je to všechno na hovno".
Ten minimalismus osob, prostředí i času té hře ubírá na síle, která mohla být mnohem větší při klasické hře. Na druhou stranu je to jen taková jednohubka, která rozhodně potěší a rozesměje. Navíc opět (jako vždy u Havla) je to smích obohacený kritikou systému a hloubkou myšlenky, stejně tak vhledem do psychologie běžného sládka či nuceného dělníka Vaňka. Absurdita situace a časté opakování děje či promluv zde nemůže chybět a je to rozhodně výzva pro každého herce - na jevišti (skvěle zahrané) to rozhodně vyzní dvakrát silněji a lépe než na papíře, zvlášť Lanďák je fantastický.
Dostat tam Bohdalku, Gotta, Kohouta - palec hore.
"Prd víš! Tobě je hej! Píšeš si ty svoje hry - koulíš sudy - a všichni ti můžou bejt ukradený! Co ti vlastně schází? Vždyť oni se tě, člověče, bojej!"
"A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba - ale pán, tej se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu - jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy!"
"Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy - vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj - ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci - ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch!"
Na jedné straně si Havel uvědomuje výjimečnost svého postavení a jasně jej přiznává i s výhodami, jež mu přinášejí. Na straně druhé přesně vidí tu bezvýchodnost obyčejných lidí, po kterých se režim jen vozí, protože ví, že ohnou hřbet absolutně pokaždé. A ta bezvýchodnost mu není lhostejná, má pro ni pochopení.
Havel prostě nebyl jen výjimečný člověk a politik, ale i skvělý spisovatel, to je neoddiskutovatelné.
Absurdní drama mám ráda, tak mě zajímalo, jak tento žánr vypadá v podání českého autora. A bylo to fajn. Párkrát jsem se zasmála, přečetla to na jeden zátah a nakonec spokojeně odložila. Pokud ji má někdo stejně jako já v seznamu povinné četby, tak mohu jedině doporučit (i vzhledem k délce). 4/5
Mě se divadelní hra líbila. Dnešní doba je divná a odpůrců Havla mnoho, ale naštěstí je tu hodně lidí, kteří nehodnotí bývalého prezidenta, ale dobrého spisovatele. Havel to má dneska těžké, protože politika očerňuje.
Netušila jsem, že náš pan prezident byl i vcelku nadějným spisovatelem. Drama jsem si kdysi při čtení poměrně užila. Je plné absurdit, ale každý si v tom dokáže najít to své.
Přestože jsem samotný režim nezažila, měla jsem tu "čest" na jedné pozici pracovat v obklopení Sládků. I bez fatálních důsledků donášení, i bez politického tlaku všude kolem šlo o jedno z nejhorších období mého života. Jak to asi muselo působit v plné palbě? To je ale jen taková osobní poznámka.
Ke hře samotné nemám moc co dodat. S absurdním dramatem je to těžké. Může být sebelepší (a taková Audience je), ale když nemáte správně seštělovaný přijímač na absurdno, bude vám stále připadat hloupé. A proto tento žánr nerada doporučuji, přestože je mi velmi blízký. Pokud vám je ale smysl pro absurdno vlastní, zcela jistě oceníte tu vrstvu na vrstvě, tu ostrou inteligenci schovanou za obhroublé situace, tu ironii a zvrácenost celé situace.
Dost dobré. Dokonce i bez divadelního zpracování. Jen si tak říkám, co si ze hry vezme cizinec (ztraceno v překladu?) nebo někdo, kdo podobnou situaci nezažil nebo spíše nezaregistroval. Ale pokud si někdo myslí, že absurdita je vázána na nějakou dobu či historickou skutečnost, tak by měl otevřít oči a pozorovat cvrkot kolem sebe; pak by možná pochopil a nemusel psát nesmyslné komentáře.
Tady kniha asi nepotřebuje ani komentář a divadelní zpracování je ještě lepší, velmi pěkný příběh.
úplně to vidím..naštěstí je doba, do které hra spadá už za náma.
Cyklická forma je opravdu esence absurdního humoru.
Čekání na Godota, kde se pije pivo. Na rozdíl od Becketta je to kratší, (a podle mě) zábavnější a výstižnější. Reálná zkušenost a kontext dodávají Audienci na působivosti. Délka tak akorát na vypití jednoho půllitru (vlastní zkušenost), i když zvládnout by se jich dalo asi víc... ale víte co, nejsem na pivo moc zvyklý. Nejsem žádnej pivař, natožpak sládek.
Neztotožňuji se s většinou názorů tady, ale chápu je - ze dvou důvodů:
1. Nedá se pochopit absurdita něčeho, co jste reálně nezažili (vy mladí).
2. Ježíte se, že máte číst dílo od prezidenta, o kterém ještě k tomu lidé vesměs mluví s úctou (to je jedno, že to napsal dávno předtím, než se prezidentem stal) - a čekáte podvědomě Něco; takže když čtete tyhle dialogy burana se slušňákem, nechápete, co na tom lidé mají.
Co na tom mám já? Hra mě baví celá. Např. sledovat to, jak sládek postupně Vaňka "zpracovává" (to si myslí on): nejdřív mu vyká, pak mu tyká, mluví s ním jako s kamarádem (a chce po něm přivézt Bohdalku). Za naprosto nejlepší část ale považuji závěr: Vaněk, oběť režimu, odmítá z principu psát na sebe hlášení. Sládek, jeden z těch, kteří tento režim nejen podporují, ale přímo drží, ho obviní ze svého života plného špíny, z toho, že kvůli takovým lidem - rozumějte morálním - MUSÍ být on ten, který se MUSÍ brodit ve svinstvu. V opilosti a lítosti nad sebou samým usne, probudí se - a vypadá to, že vše začne nanovo. A Vaněk, do té doby zdvořilý, to vše komentuje větou: "Je to všechno na hovno."
Zpět k bodu č. 1: jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu. Může to být i situace z této hry - člověk, který bude inteligencí i morálkou pod vámi, bude mít nad vámi moc. Ale stoprocentně vidíte - zase ve SVÉ realitě - i spoustu jiných absurdit. Protože absurdita je (a zároveň není) nesmysl. Absurdní, viďte.
Štítky knihy
satira humor divadelní hry morálka absurdní drama Václav Havel, 1936–2011 prezidenti komunistický režim pivovary, pivovarnictvíAutorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Ačkoliv jsou absurdní dramata známá cyklickými pasážemi a nesmyslným dějem, Havlova Audience mě příjemně překvapila. I přesto, že tento žánr není můj šálek kávy, jsem knihu přečetla za chvíli. Na konci se začarovaný kruh opakujících se pasáží rozuzlí a překvapí vás změna a pointu celého dramatu.