Audience
Václav Havel
Do této hry zahrnul Václav Havel své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.... celý text
Přidat komentář
Bavilo mě to. Takové nekonečné kolečko v níž se postupně posouváme blíž k charakteru burana i intelektuála, pousmějeme se i nás zamrazí při představě nesmyslnosti praktik režimu.
Audioknižně
Set123 - skvělý rozbor.
Já přidám obdiv nad tou gradací či vlastně stagnací, kterou tato aktovka plyne - sládkovo neustálé omílání těch samých otázek i situací a Vaňkova stálá knižní lakonická zdvořilost, kdy děj se posouvá jen zdánlivě, po špetkách, i tímto si sládek připravuje půdu pro finální manévr. Konec tak přináší akceleraci ve formě kritiky inteligence ale i průměrnosti a prázdnoty.
Pak se najednou vše obrátí. Groteskně brilantní závěr "audience" dvou (se)mletých existencí!
Absurdní hra Václava Havla, ve které zosobnil sám sebe jako spisovatele Vaňka, kterého si pozve jeho nadřízený, protože dostal za úkol psát hlášení na Vaňka, ovšem není na takové úrovni, aby toho byl schopen, tak výměnou za lepší místo nabízí Vaňkovi, aby sám na sebe psal hlášení. Líbil se mi rozhovor mezi oběma aktéry, kdy Vaněk je někdy z celé situace tak konsternovaný, že absolutně neví jak reagovat. Havla jako dramatika mám radši než Havla politika .....A hlavně ..... "Nebuďte smutnej!"
Alias "Císařovy nové šaty" - pohrdání zdravým rozumem. Plesk tlesk jak to bylo výborné a ve skutečnosti...
Aaaach, tohle je prostě skvělé. Opravdu skvělé. Četl jsem Audienci dvakrát, třikrát viděl, respektive slyšel. A furt mě to baví a jsem si jist, že příště mě to bude zase bavit. Proč? Protože na té hře není doslova nic co by vás stihlo nebavit. Kratší jednoaktovku jsem neviděl.
Otázka však je, co je na hře vlastně tak zajímavého. Inu, to je dost těžké určit. Snad zde ani nemusím nějak zdůrazňovat, že je to prvotřídní absurdní drama, kam se hrabe Godot. Jako fakt, oproti Audienci má Godot ještě strašně moc děje. Ale to neznačí, že by nebylo ve hře několik sakra zajímavých momentů. Pokusím se jich pár vytáhnout.
První spočívá v postavě Vaňka. Zatímco na Sládkovi není nic tajemného, nic složitého, skrytého a rádoby komplexního, je to prostý jednoduchý chlap, který je mnoho věcí, jen ne zlý, maximálně tak semletý režimem, Vaněk je podivnější. Skoro sem i zdá, jakoby tu Havel vzdával poctu Švejkovi. (To mě napadlo teď a myslím, že celkem trefně.) Člověk si řekne, Švejkovi? Vaněk je pasivní! To nejde přirovnat. Ale ono to jde. Ani jedna z postav nemá charakter, o kterém bychom mohli říci, že je očividný. No řekněte, je Švejk dobrý, nebo zlý? Je chytrý, nebo hloupý? Kdo ví. A co Vaněk? Je dobrý, nebo je zlý? Celou dobu je to slušný člověk, to mu nelze vzít, to jistě ne? Ale co pak s těmi scénami, jako když:
Sládek: Snad jsem blbej, ale jsem férovej –
Vaněk: To jste –
nebo,
Sládek: Jsem rád, že jsme se sblížili – upřímnost – proč vlastně mluvíš tak – to – tak –
Vaněk: Knižně?
Sládek: Jo –
Vaněk: Jestli vás to irituje, tak –
Vždyť z těchto scén Vaněk nutně vychází jako povýšenec, který si dělá srandu z hloupějšího člověka. (Něco jako já.) Jenže ono to zase není tak jednoduché. Ono těch Vaňkových odpovědí, typu „to jste, to jistě, to samozřejmě“ je tam víc a pouze tato jedna vyznívá negativně. A jinak je Vaněk přeci slušný, ne? Na tom jsme se shodli. Tak je jen nešikovný? Přeci i „irituje“ scéna vyznívá na jedné straně prostě nešikovně a všechny Vaňkovy výstupy rovněž. Ale co když dojde řeč na teplé místečko? Tehdy je Vaněk šikovný a manipulativní až dost. A není to se Švejkem úplně stejné? Co „Ale Ježíš byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali.“ Scéna? Vždyť je to to samé. Nelze, po mém osudu, určit, co je to ten Vaněk vlastně zač. Mimochodem, určitě to není Havel, to je blbost. Havel nikdy nebyl natolik pokrytecký, aby tvrdil, že nepije a obecně se mi nezdá, že by s Vaňkem měl jakékoliv podobné charakterové vady… ehm tedy rysy. A i kdyby to tak bylo, tak z toho vyleze jedině to, že Havel kritizuje, krom svých kolegů, jejichž kritika z toho vyleze vždycky, také sám sebe. A to, řekl bych, tvrzení o pokrytectví Havla (kvůli tomu, že ve hře vykreslil sebe sama jako takřka abstinenta) rozdupává víc, než jakýkoliv jiný argument. Chjo, to už je zase dlouhé, že… Tak rychle ke konci.
Hra je kritická satira, to je očividné. První pohled říká, hle, kritika režimu. Ale to je také složitější. Ona ta hra totiž kritizuje úplně všechno a všechny, čeho se dotkne. Sládkův monolog je vrcholem kritiky „intelektuálů“, ke kterým jistě patřil i Havel. Myslím tím samozřejmě ten monolog, kde Sládek Vaňkovi říká, že teplý místečko ve skladě by od něj vzal, ale vzít na sebe trochu těch sraček, ve kterých se musí brodit, to ne. Ne, protože princip je mu mnohem milejší než chudák člověk. To jsem, myslím, parafrázoval celkem dobře. Ale zároveň nutně celá scéna kritizuje Sládka. A celou „pasivní, šedou“ vrstvu obyvatelstva. Tu vrstvu, s jejíž tichou podporou režim páchal všechny své zrůdnosti. Ale režim je kritizován rovněž tak. Prostě vše.
Otázkou tedy zůstává, jak cokoliv z této hry vyložit. Odpověď je jedna a právě ta odpověď dělá z Havla génia. Nic neříká, ale zároveň odhaluje úplně všechno. Víte co mám na mysli. Mám na mysli slavné Vaňkovo „Je to všechno na hovno.“. To je snad jediná věta, ze které se dá s jistotou (no dobře, velice subjektivní jistotou) vyvodit alespoň něco o charakteru Vaňka. A jednoznačně to odpovídá na to, co hra kritizuje.
Sama od sebe bych se do této hry asi nepustila, ale díky čtenářské výzvě jsem se k ní dostala a byla to fajn čtenářská zkušenost. Možná bych se na Havlovy hry radši podívala v divadelním zpracování.
Absurdní, absurdní a ještě jednou absurdní. Dokola se opakující konverzace beze smyslu, která vždy končí Bohdalkou, žádost o to, aby Havel/Vaněk psal sám o sobě hlášení StBákům, a zjevně nepříjemný pocit osoby vytržené ze svého prostředí vržené do jiného, které k ní sice není otevřeně nepřátelské, ale necítí se v něm a ani se v něm nemůže cítit dobře. Podobné - i když naštěstí stále dosti vzdálené - konverzace jsem už měl tu čest vést a tak trochu chápu pocit, který Havel Audiencí vyjadřoval.
Audioverze od dua Landovský - Havel je skvělá, exceluje samozřejmě Landovský.
Je v tom kus geniality. Opakující se pasáže a motání se stále v kruhu zvýrazňují absurdnost i trapnost situace a doby. Krátké, ale přesné.
Absurdnímu dramatu zatím příliš neholduju, třebaže jsem tolik děl nečetla, mám tendenci v něm hledat smysl, ale Audience je jedno z dramat tohoto typu, které mám opravdu moc ráda. Četla jsem jej již potřetí a rozhodně ne naposled! Na několika málo stranách zvládl Havel bravurně navodit patřičnou atmosféru, která jen podtrhla můj dojem z oné aktovky.
Rozhodně se chystám i na jiná jeho dramata, nejen ta absurdní.
Na nějaké drama od V. Havla jsem se chystala už dlouho a díky Čtenářské výzvě jsem konečně jedno vzala do ruky. Musím říct, že jsem naprosto nadšená. Audience se čte úplně sama, je úsměvná a díky jen dvěma postavám jsem se neztrácela. Po této zkušenosti si určitě přečtu další knihy od tohoto úžasného člověka.
SLÁDEK: Víš ty vůbec, co já tím riskuju, že jsem k tobě tak férovej? Co si na tobě vemu, když to na mě práskneš? Vždyť já se ti tady úplně dávám všanc!
VANĚK: Já to nikomu neřeknu –
SLÁDEK: Tak to někam napíšeš! Vrazíš to do nějaký hry – oni ti ji seberou – a já budu zničenej!
(...no ještě aby ne, že :)
Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu. Pro čtenáře/diváka/posluchače* zábavná jednohubka, kterou si rád dám zase někdy znovu.
*Ze všech verzí se mi nejvíc líbí audio s Havlem a Landovským, divadelní hra s Abrhámem je zábavná hrátkami s pivem :)
Posloucháno jako nahrávka se skvělým Landovským a autorem samotným. Přemýšlím o tom, že jedním ze znaků totalitních režimů je absence smyslu pro humor. Je dobré to mít na paměti i nyní...
Nečekala jsem, že se mi absurdní drama bude líbit, ale hrozně mile mě to překvapilo! Poslouchala jsem jako audioknihu, kde byl Vaněk ztvárněn přímo Václavem Havlem. Při psaní díla Havel čerpal za svého soukromého života, což jde na knize dost poznat - dialogy, postavy, atmosféra doby...vše působí velmi autenticky.
V porovnání se Zahradní slavností, určitě lepší kus. Měl jsem možnost vidět jej v podání Divadla na Vinohradech a byl jsem (a stále jsem) ohromen. Divák se během dialogu postupně dovídá, o co jde, ačkoliv se repliky absurdně opakují. Zařadil bych Audienci k mým nejoblíbenějším literárním počinům.
Štítky knihy
satira humor divadelní hry morálka absurdní drama Václav Havel, 1936–2011 prezidenti komunistický režim pivovary, pivovarnictvíAutorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Absurdní drama s autobiografickými prvky (osobou spisovatele), kritizující postoj tehdejšího obyvatele daného režimu.