Bezfarebný Cukuru Tazaki a roky jeho putovania
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218707/bmid_bezfarebny-cukuru-tazaki-a-roky-jeh-218707.jpg
4
1169
1169
Tridsaťšesťročný Cukuru Tazaki pracuje v istej tokijskej železničnej firme ako architekt staničných komplexov. Na večierku u svojho nadriadeného ho zoznámia so Sarou Kimotovou, zamestnankyňou cestovnej kancelárie. Stretnutie vyústi do vzťahu, čo spôsobí v Cukuruovom živote radikálnu zmenu. Cukuru sa Sare zdôverí so zážitkom, pre ktorý pred šestnástimi rokmi stratil dôveru v ľudí, a vďaka nej sa zbavuje nechuti komunikovať s okolím a väzenia samoty. Porozpráva jej o päťčlennej partii z gymnázia, v ktorej strávil najkrajšie roky mladosti, až kým ho z nej nečakane a definitívne nevylúčili. Saru udivuje, že Cukuru nepátral po príčine takého radikálneho skutku, hoci mu strata priateľov spôsobila veľkú traumu, a nabáda ho, aby ich navštívil a požiadal o vysvetlenie. Cukuru sa rozhodne prelomiť mlčanie a postaviť sa zoči-voči minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Slovart (SK)Originální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年, 2013
více info...
Přidat komentář
Miluju Murakamiho psaní. Příběhy zdánlivě o ničem, ale přitom s hlubokým smyslem a se skrytými odkazy. Jeho postavy jsou velmi citlivé, melancholické, disciplinované, ale i trochu bezradné a zoufalé. V jeho knihách silně prožíváme emoce protagonistů, zamýšlíme se nad vlastními životy a vše hluboce pociťujeme.
Nádherný příběh, nádherná skladba Le mal du pays od Ference Liszta (poslechla jsem si ji během čtení několikrát) a obojí tak nádherně melancholické. Spolu s Kafkou, Na jih od hranic a Norským dřevem pro mne nejlepší Murakamiho knihy.
Asi byla chyba že jsem knihu četla v tuto dobu. Měla jsem ještě plnou hlavu knihy Na ostrově a těšila se na Masku.
Takže jsem četla skoro s pocitem ať už to mám přečteno a můžu se vrhnout na Stevensovou na kterou jsem se už dlouho těšila. Ale i přesto se mi líbilo, Murakamiho miluji ale.... Ještě jsem nečetla od něj vše, jako i od dalších mých miláčků si dávám mezi četbou delší mezery aby mě knihy vyšly na co nejdelší dobu. Z toho co jsem zatím četla tak bezkonkurenčně nejlepší je pro mě Kafka na pobřeží, pak asi Konec světa....,Norské dřevo,1Q84 a potom až Cukuru,možná až se k ní časem vrátím změním názor, zatím jen 4 hvězdičky.
Marně dumám, co chtěl autor sdělit. Že se lidé spíš moc nemění? Nebo že když vzpomínáme na své mládí, zdá se nám, že dřív bylo všechno lepší? Nedokážu uvěřit, že by byl někdo opravdu tak pasivní, jako hlavní hrdina, který byl pro mě nejen bezbarvý, ale i nemastný neslaný. Proč Saře volá ve 4 ráno, že ji potřebuje, aby jí pak na druhý den nevzal telefon? Zkrátka nic nechápu, a to mi jde na nervy.
Můj první Murakami. Možná je to chyba, ale možná je zase dobře, že nemám s čím porovnávat. Za čím vlastně putuje hlavní hrdina Cukuru? Za vyjasněním křivd z minulosti? Nebo se jedná o hledání cesty z depresivní osamělosti, z nerozhodnosti a váhavosti někam k normálnímu lidskému životu? Vlastně musím říci, že je pro mě Cukuru takřka nepochopitelný. Jeho reakce na vyloučení za party přátel, odtržení se od lidí a vlastně i od domova, žádná snaha o vyjasnění problémů a jejich řešení, to je pro mě naprosto nepředstavitelné jednání. A pokud to mám chápat jako metaforu na Japonsko, tak bych tam nechtěla žít. Kniha je ovšem mistrně napsaná, takže jsem vůbec neměla problém s Cukuruem tak dlouho vydržet, prožívala jsem s ním jeho prázdnotu a osamělost a držela jsem mu palce, aby se z toho konečně dostal.
Před touto knihou jsem od Murakamiho četla Kafku na pobřeží a 1Q84. Pro mě tahle knížka vede.
Presne ten typ knihy, kde vás to na konci naštve, znepokojí, a čo bolo ďalej? Veľký zmysel dáva aj obálka knihy a ja tlieskam. Kniha ma veľmi bavila!
Knížku jsem četla na doporučení kamarádky. Výborný příběh od pana Murakamiho o tom, že každý je "barevný" a ne "bezbarvý", kdokoliv může něco dokázat, pokud bude k sobě upřímný, vyřeší své problémy a najde v sobě sílu se vzchopit a něco udělat. Musím říct, že mě velmi oslovila a ráda se k ní v budoucnu vrátím.
Opäť skvelá kniha, síce slabšia ako 1Q84, ale napriek tomu je v nej množstvo citátov, ktoré vo mne zanechali stopu a budú vo mne ešte dlho rezonovať !
Atmosféra tajemství, tísnivé napětí přetrvávající i v momentech, kdy se vlastně nic neděje, protože kniha vás vtáhne do sebe tak, že ji prostě musíte číst dál a dozvědět se, co či proč se vlastně něco stalo, to je podle mne typické pro Murakamiho knihy, stejně jako kontrast mezi japonskými reáliemi a spíše evropským uvažováním jeho postav. V tomto případě bylo očekávané rozuzlení poněkud ztíženo pasivitou a nedostatkem sebevědomí hlavního hrdiny a spisovatel navíc nechal konec příběhu otevřený, ale to knize podle mého názoru nijak neuškodilo. Vyrovnání se s minulostí i se sebou samým vedoucí i ke změně sebehodnocení a ve svém důsledku k novému přístupu k životu je pro čtenáře dostatečně zajímavé a svým způsobem i podnětné ...
Murakamiho díla na mě vždy působí takovým zvláštně tísnivým dojmem. Jako by v nich byl přítomen nějaký temný proud, zlý duch, o jakém se píše i v Cukurovi. Ukazuje ze sebe jen stín, co vám stojí za zády, ale nezpůsobí deprese a naopak je většinou poražen nabídkou východiska, přijatelného konce (pokud konec není otevřený, jak to Murakami ostatně taky má rád...), nebo vysvobození protagonisty z jeho vlivu. I kdyby se Murakami stokrát opakoval, za budování téhle atmosféry mu budu vždycky tleskat.
Stále zábavný, poutavý Murakami. Ale musím se ptát, jak velký podíl na atraktivitě a jakémsi kouzlu jeho knih má jeho japonský původ. Zamyslela jsem se nad tím, proč mě stále baví číst další a další jeho knihy, přestože jsou si velice podobné jak povahou hlavní postavy, tak zápletkou, atmosférou a nejrůznějšími vedlejšími atributy příběhu. Napadlo mě, jestli to není právě tou magičností, kterou pro mě v sobě skrývá všechno japonské...
Murakami mne zatím nezklamal. Citlivé a surové pojetí toho, že každý si sebou neseme svou minulost, který nás často táhne k zemi a nejdeme kvůli ní dál znovu a lépe tak, jak bychom měli. V knize se podle mne najde každý vnímavý čtenář. Tazaki pochopí, že cesta k vyrovnání se s minulostí vede k tomu nenechat ji spát, ale znovu si ji celou projít. Hluboká psychoanalýza a opět skvělé :))
Dobře napsaný příběh, doporučuji. Magičnost z dřívějších děl ustupuje. Dávám 70%.
Hezké čtění, u kterého se nemusíte zamýšlet nad nějakými složitými spojitostmi. Oproti jiným Murakamiho knihám je klidnější a nepojí se zde žádné jiné světy. I tak jsem čekal vývoj příběhu trošku víc dramatičtější a chtěl jsem se dozvědět trošku víc.
Sdílím názor petrucha86 - také dávám o hvězdičku méně kvůli konci. Vím, že i četba je cíl, a nejde jenom o rozlousknutí všech nastíněných témat a problémů, ale já jsem opravdu chtěla vědět, jak to dopadne :-D
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sebe samaAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Pro mne naprosto průměrná četba, nechalo mě to naprosto chladným. Příběh strhujicí moc nebyl, zajímavá byla aspoň japonská kultura.