Bledý oheň
Vladimir Nabokov
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74889/bmid_bledy-ohen-Lso-74889.jpg
4
45
45
Po tragické smrti amerického básníka Johna Shadea se jeho posledního díla, básně „Bledý oheň“, ujímá Shadeův přítel a kolega na univerzitě Charles Kinbote, aby dílo připravil k vydání a doprovodil předmluvou a komentářem. Jeho svérázný přístup k editorské práci a interpretaci Shadeova díla však od prvních stránek vyvolává nespočet otázek, počínaje samotnou Kinboteovou identitou. Samozvaný editor odbočuje v obsáhlých poznámkách od Shadeových veršů k čím dál osobnějším výlevům a kolem básně postupně rozprostírá excentrický výklad, vypovídající o „skvělém přátelství, které prozářilo poslední měsíce Johnova života“ i o Kinboteově osobě a duševním stavu nejspíše více, než si jeho autor sám přeje. „Jeden z nejdokonalejších a nejoriginálnějších románů všech dob.“ (William Boyd)... celý text
Přidat komentář
Román BLEDÝ OHEŇ (Pale Fire) z roku 1962 (česky Paseka, 2011, přeložili Pavel Dominik /próza/ a Jiří Pelán /verše/; autorem nádherného doslovu je Václav Jamek) patří spolu s Darem, Lolitou či Adou k jeho vrcholným dílům. Není to četba lehká (ale zase ne tak těžká, jak by člověk čekal), ale krásná, místy i velice zábavná a napínavá, opět rozkoš, podobně jako před časem u Daru. Román obsahuje několik témat, pro které je mi velmi blízký: poezie, literatura, knihy, četba, básník, komentátor a editor homosexuálního zaměření, fiktivní země (království Zembla) a osudy jejího posledního krále, o jehož život po útěku ze země usiluje vrah, překvapivá identita hlavní postavy, narážky na jiná literární díla i na sebe samého (hurikán Lolita apod.), jak je u Nabokova obvyklé... Navíc si tu vlastně autor tropí trochu žerty z komentátorů a editorů už formou svého románu (sám takto vydal Puškinova Evžena Oněgina - originál, Nabokovův neveršovaný překlad a rozsáhlý komentář, celkem 4 svazky).
Román je koncipován jako kritické vydání nějakého díla: Předmluva editora Charlese Kinbota, báseň o čtyřech zpěvech Bledý oheň od Johna Shadea, Komentář Ch. Kinbota a Rejstřík (ano, u tohoto románu je potřeba si přečíst i rejstřík!); dále jsou v knize vysvětlivky překladatele P. Dominika a doslov V. Jamka.
V komentáři k básni (a vlastně už v předmluvě) Kinbote čím dál víc odbíhá od tématu a vypráví o své vlasti Zemble, z níž uprchl po revoluci v roce 1958, a o jejím králi Karlu II. Milovaném, který po revoluci a po věznění v králosvkém paláci tajně Zemblu také opustil. Kinbote o Zemble a králi vypráví v Americe svému sousedovi, básníku Johnu Shadeovi (oba učí na jedné univerzitě v Appalačských horách, kde vedoucím katedry rusistiky je profesor Pnin - tedy Pnin z předchozího Nabokovova stejnojmenného románu, o němž je v Bledém ohni několik zmínek). Kinbote se domnívá, že Shade použije jeho vyprávění v básni, kterou právě píše. Je to Bledý oheň, který po Shadeově smrti Kinbote připravuje k vydání. Mezitím, co Shade píše svoji báseň o 999 verších, pronásleduje uprchlého krále vrah Jack Grey neboli Gradus...
Po přečtení Bledého ohně se hluboce skláním nad znalostmi, kombinačními schopnostmi a "hravostí" autora. Nebýt vysvětlivek na konci knihy (které mi ve většině případů pomohly odhalit četné slovní hříčky i odkazy na jiná literarní díla a historické postavy), můj zážitek z knihy by byl poloviční. Knihu si tak podle mě v nejvyšší možné míře užijí skuteční literární odborníci, ale i "laikům" toho přináší mnoho. Třeba nekonečnou touhu přijít po dočtení knihy na to, jak to tedy doopravdy mělo být :). Anebo myšlenku, že nikdo jiný není schopen pravdivě interpretovat dílo nebo život člověka, než dotyčný člověk sám a že jakékoliv jiné výklady našich děl a životů jinými lidmi jsou jen smyšlenky a fikce. Možností, jak o knize přemýšlet a jaká poselství z ní čerpat, je ale nepřeberně. Doporučuji po dočtení knihy některý komentářů k Bledému ohni dostupných na internetu.
Obdivuji nápad, ale prostě mě to nezasáhlo a ztrácela jsem se. Přišlo mi to jako jakýsi slabý odvar Nabokova, co se týče jazyku, zpracování, nuancí, provázanosti... Řekla bych, že tato kniha prostě buď zcela sedne nebo naopak vůbec. Za mě zatím nejslabší dílo, co jsem od autora četla.
Pro mě jedna z nejvtipnějších knih jakou jsem kdy četla velice dobře se to četlo srovnala bych to s Járou cimrmanem
'Bledý oheň', doporučený jako jedna z nejnáročnějších knih na spoustě míst, ujíždí na Nabokovově elitářství, polyglotismu a sebeonanii (nikdo nemůže porozumět textu úplně, leda by byl sám jeho autorem. Je to skládačka, co nemá jasnou odpověď). ____ Básník John Shade zemře ale ještě před smrtí stihne dokončit báseň 'Bledý oheň', reflektující jeho život. Jistý Charles Kinbote, podle všeho Shadeův kolega, známý a obdivovatel, se ujímá toho, že ke knize sepíše předmluvu a doplní dlouhou báseň komentářem. Nicméně, po objektivní analýze v rozjezdu, začne Kinbote sklouzávat k čím dál sebestřednějším výlevům o vlastní osobě a její důležitosti vůči Shadeově básni. Začnete zjišťovat, jaký byl vztah Kinbote / Shade... a co předcházelo tomu, než byla báseň dokončena. Kinbote je intelektuál (mimojiné) a jako vegetariáni, musí všem svoje unikum předhazovat na talíř, takže se neustále ubíjejícím způsobem točíte jako kuře na rožni ve spirále jeho asociací. Spirále jako vystřižené z Hitchcockova Vertiga - propadáte se a padáte. Mnohdy úmorně, protože Kinbote odmítá opustit určité téma a vy musíte číst nezáživné a dlouhé odbočky, asociace za asociacemi, jako kdyby Smoljak pokračoval v semináři ze Švestky (nehledě na to, že příběhy, citace a zmínky v textech odkazují na tunu dalších věcí z historie). Asi nejvíc mě dostalo, když si Kinbote v jednom momentě přivlastnil Shadeovu báseň (a v další části z ní chtěl dokonce vyškrtnout některé verše, gradujíc až v závěru, kde vlastně nechápe, proč Shade nepsal báseň o něm - a to je jenom začátek). A jako kdyby toho bylo málo, je tu ještě intertext. Pokud se rozhodnete knihu číst a snažit se ji číst přesně a snažit se ji pochopit... musíte přeskakovat tam a zpátky od poznámek, co na sebe vzájemně odkazují (já jsem se na to z větší části s přehledem vybodl, protože ta kniha byla dělo už i tak a já jsem ji musel usrkávat po malých dávkách, 4-10str max, jak horký kafe). Nevím, možná, až to po čase zpracuju, jako rodinnou křivdu, co se táhne dekády, tak to půjde číst snáz. Ale ve své podstatě je tahle kniha nedešifrovatelná, definitivně nemůžete vědět na čem jste. Problém je, že on to není jen postmodernistickej chaos, ale má to strukturu a to dost pevnou a hlavně přesnou a je to očividné, spíš je to jen o tom, jak se v tom člověk chce nebo nechce ztrácet). Ta první penetrace šla vážně ztuha. Nabokov je svým způsobem vždycky výzva, hraje s váma šachovou partii. Na tuhle knihu potřebujete skutečnou trpělivost a mít načteno. Formálně asi nejobtížnější kniha, po které jsem sáhl.
Fiktivní rozbor fiktivní básně od fiktivního kritika píšícího o fiktivním království (Zembla) na území fiktivní Země (že by Antiterry?) od neméně fiktivního Vladimira Nabokova. Fikce Johna Shadea je lámána a ohýbána fikcí Charlese Kinbotea.
Trochu mi to připomnělo vztah Maxe Broda a především pak Gustava Janoucha ke Kafkovi. Snaha se zmocnit osobnosti a díla druhého a vnutit jim svou vlastní vůli a podobu. Často je to tak právě citově zabarvený kritický rozbor, který vytváří kánon o tom kterém díle. - Jestli Nabokov vycházel z vlastní zkušenosti? Je to možné; Bledý oheň jako políček všem těm, co mají patent na to jak rozumět literatuře.
Thomas Pynchon prý chodil na Nabokovovi přednášky. Jistá podobnost by tam byla, především ta hravost a provázanost jednotlivých motivů a neustálé zpochybňování identity jednotlivých postav.
Zrcadlení, které nemá dno. Postavy, kterým se pod nohama chvěje zem. Slova utržená z řemínků, ztracená v dálce.
Zacala jsem cist a struktura knihy je rozhodne obdivuhodna a velice originalni. V kombinaci s komplikovanym stylem psani (k jakemu ostatne klenou vsichni rusti autori) je to velice obtizna kniha a jak rika pekl, je treba cist ji nekde, kde vas nebude nic vyrusovat.
Štítky knihy
americká literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Lolita |
| 1990 | Lužinova obrana / Pozvání na popravu |
| 2008 |  Čaroděj |
| 2001 | Pnin |
| 2015 | Ada aneb Žár |
Po doslovu Václava Jamka na konci knihy jsem upustil od jakéhokoli pokusu o nějaký výklad knihy – jen bych se při něm ve srovnání s Jamkem ztrapnil. Takže jen povím, že jsem zpočátku pochyboval, do čeho jsem se to pustil, protože to vypadalo na nějaký nudný výklad dlouhé básně (byť ta sama o sobě je určitě také zajímavá). Nicméně brzy se z toho vyklubalo velmi poutavé a vtipné vyprávění, které (jak si čtenář sám uvědomí či se nejpozději dozví z výše zmíněného Jamkova výkladu) lze pojímat mnoha různými způsoby. I tato kniha potvrzuje, že Nabokov je jedním z nejlepších spisovatelů, které kdy tato planeta zrodila.