Božidara
Veronika Hájek Hurdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541912/bmid_bozidara.png
4
410
410
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Oceňuji snahu o dobrodružství, pozitivní přístup a budování dobrých vztahů, určitě je to myšleno dobře. Forma je ale hodně učebnicová a po čase už se to opakuje. Autorka projektuje do hlavní postavy sebe sama, Božidara má být ta správná "cool" babička. Knihou si tak autorka plní svoje sny, jak by to mělo být.
UCHOKNIHA. Parádní příběh tří žen, ze které na sobě můžete (při troše štěstí) najít z každé něco. A každá vám může něco dát a to je krásné. Babička Boží je prostě boží :-) Celý road trip ve složení babička - vnučka je parádní, plný vtipných i dojemných momentů a dokazující, že cesta je cíl. Užila jsem si každou chviličku, strávenou s touhle bizarní dvojkou. Pobavila jsem se, i rozněžnila - a to je přesně to, co jsem od knížky čekala!
Nejdřív jsem se "nemohla začíst", ale pak jsem se nedokázala odtrhnout a při četbě nevnímala svět kolem. V knize je moudrost, ke které člověk musí postupně dozrát, proto doporučuji, pokud knihu budete číst, abyste se k ní za pár let zase vrátili. Kniha mi dala hodně energie. Děkuji.
Dávám 5 hvězd, protože je děj hodně přikreslený. Jsem zhruba ve věku Božidary a skutečně bych fyzicky nedala to, co ona v knize provádí. Možná až autorka "dospěje", pochopí :-))) Jinak je to kniha čtivá a zábavná. Doporučuji.
Mně se kniha moc líbila. Některá životní ponaučení byla možná příliš do očí bijící, ovšem v mnoha věcech jsem se v knize našla a byla mi inspirací. Ve dvou případech mě kniha dokonce rozbrečela, což se mi ještě nikdy předtím nestalo.
Doporučuji přečíst a udělat si vlastní názor :-)
Vlastně nechápu tolik kladných hodnocení. Kniha je napsaná velmi špatně, styl nepropracovaný, připomíná slohovou práci. Postavy jsou ploché, popis zase jako ze slohového cvičení. Dala jsem tomu tři šance, ale prostě se to nedá. Příběh - nic nového a snaha poučit je tak do očí bijící, že ač bych se s myšlenkami ztotožnila, tak mě rozčilují. Odkládám. Nečetla jsem autorčiny dětské knížky, ale na tvorbu pro dospělé to opravdu není.
Audiokniha
Načteno Valérií Zawadskou.
Naprosto nevýrazný, monotónní a unavený přednes my dočtení knihy vůbec neusnadnil. Necítila jsem naprosto žádný věkový rozdíl mezi třemi generacemi žen. Vůbec žádnou energii. Postavy naprosto splývaly a já se tak při poslechu musela pekelně soustředit.
Ke knize se zcela určitě vracet nebudu, nesouhlasím z tolika věcmi, které tady byly řečeny, že se touto knihou už nechci zabývat. Pokud bych knihu četla v tištěné podobě, nedočetla bych ji.
Veroniku Hurdovou mám ráda a vážím si jí. Knížka Božidara je fajn. Má své mouchy, ale to je taky fajn, protože je kam růst. Baví mě její humor, včetně funkční míry vulgarit, baví mě příběh i postavy. (Snad tedy s drobnou výhradou, že představa čtyřicetileté autorky o ani ne šedesátnici podle mě pasuje spíš na věk dost po sedmdesátce.) Super mi přijdou ty jemné flash-future momenty. Co vidím jako drobný problém je poměr „mouder“ k příběhu. V tomto se mi kniha zdá trochu přetížená tím prvním. (A podotýkám, že většina mouder se mi jeví vážně moudrá.) Občas vnímám, že nějaký filozofický výklad je spíš názor autorky než postavy. Nejlépe to funguje, když to nenásilně vyplývá ze situace a jednání. Věřím, že se Veronika ještě vypíše. Jo, a z Božidary by byl prima trhlý film.
Na knihu jsem se těšila, vzhledem k vysokému hodnocení, bohužel pro mě byla zklamáním. Autorčin styl psaní je krkolomný. Děj neplyne přirozeně, vše včetně postav je tak nějak moc na sílu. Božidara je tak vyzenovaná a 24/7 v pohodě, že jí to ani nevěřím. Přitom ten námět samotný je zajímavý a umím si představit, že kdyby ho zpracovala třeba Alena Mornštajnová, která by si vyhrála jak s jazykem, tak s hloubkou postav, byla by to určitě skvělá kniha.
Buď pevná navenek. Ale zůstaň jemná v srdci.
“Být dospělý znamená neospravedlňovat se a neomlouvat se za to, že jsme takoví, jací jsme. Nebýt vězni našich životů. Vědět, kdo jsme, a nemít potřebu svůj život před ostatními obhajovat nebo někomu něco dokazovat.
Může se tedy zdát, že je to kniha o ničem - Rosie se nesnese s matkou a tak utíká k babičce, kde hledá klid. Zvyknou si na sebe a stráví spolu celé léto. Rosie přeruší školu a odjíždí s babičkou k moři. Ať jsou doma nebo na cestě, zažijí spoustu hezkých i méně příjemných chvil. Ale dopad knihy byl pro mě mnohem hlubší.
Babička Božidara je obyčejná žena, taková studnice hezkých myšlenek, které jsou ze života a o to víc pravdivé.
Moc se mi líbily kresby se zajímavými myšlenkami, kterých je v knize hned několik.
Božidara byla skvělá postava - plula životem s lehkostí, nic ji nerozhodilo. Žila tady a teď a neřešila, co by se mohlo stát. Ani jedna si s Rosie nebraly servítky a mluvily, jak jim pusa narostla.
Kniha je skvělá, moc se mi líbila. Myslím, že ji pochopí a ocení spíš lidé, kteří mají zajímavé a pozitivní myšlenky. Za mě určitě doporučuji!
Asi jsem měla vysoká očekávání. Ale bohužel. Příběh plytký napsaný navíc s krkolomností slohovky, nepřirozeně vyznívající mudrování, divnocitáty s mandalami, módní hledání traumíček z dětství, propagace unschoolingu a vhledy do budoucnosti postav, což je u knihy odehrávající se v současnosti zvláštní. A zase ty hrubky (u paní spisovatelky bohužel obvyklé). A jedna zásadní nelogičnost v ději. No a sprostá slova. Nevadí mi, když je pronášejí postavy, ale mimo přímou řeč působí fakt divně.
Moc nevím, co k téhle knížce říct. Snad jen, že jako hlavní příběh bych označila ten Rosiin, nikoliv Božidařin. Předpokládám, že s tím souvisí, že právě k Rosie mám věkově nejblíže. Takže kdo ví, která z linek by mi přišla jako ta nejhlavnější třeba za 20 let.
Ke čtení mě to celou dobu táhlo, a zajímalo mě co se stane dál. Všechny tři hlavní hrdinky mi něco ukázaly a něco ve mě zanechaly.
Co mě ale mrzí, a možná i trochu štve, je že vyvrcholení celého příběhu na stránkách knihy nemáme. Prostě si to milí čtenáři domyslete... No co už, alespoň ten epilog je fajn.
(SPOILER)
Prostý příběh o ne/setkání tří generací ženského pohlaví. Lingvisticky nenáročná četba. Děj plyne, hlavní postavy se pomalu krystalizují. „Skryté“ rádobyposelství bude pro každého pravděpodobně jiné, ale Tady pro mě nastává kámen úrazu. Celá kniha na mě působí, jako kdyby autorka vykradla sebe sama. V podstatě kopíruje Moje milá smrti. Smutně si musím přiznat, že ve mně Božidara zanechala pachuť duplikátu, jen v moderním bestsellerovém kabátu.
Nicméně mnohonásobně rušivější se pro mě ukázaly být především mentální rozpory:
s. 146 reakce Božidary na magneťák: „čím jsem starší, tím víc mi lahodí ticho“ XXX s. 152 „já strašně ráda poslouchám hudbu“
nebo
š. 147 „nešla jsem v jeho botách“ „Naučila jsem se, že soucit je vždycky lepší než odsouzení“ XXX s. 166 „chodit v sargonu jako všechny tlustošky, co si myslí, že když se zamotají do kusu barevného hadru, tak si nikdo nevšimne špeku, co pod ním mají“
???
s. 275 278 v podstatě obhajoba hulení trávy +++
s. 279-280 kritika kurzů ala „Probuď v sobě ženu“ se zdůrazněním „že přes tyhle semináře se (žena) ke spokojenosti nedostane“
+++ s. 488 „nějaký nadržený běžec, který si po ránu potřeboval vymastrubovat ego svými pěti kilometry“
??? to vážně ???
Za mě ne. Za mě se to tak úplně nepovedlo. Ta vyzrálost tam není. Takže dárek jménem Božidara s lehkým srdcem věnuji dál, aby někomu učinil radost tak, jak má.
Mno, jako oddechovka se sem tam zajímavými postřehy by to šlo. Ale osobně mě štvalo, jak by se dalo říct, "prozrazování budoucnosti postav". Také přehršel vulgárních výrazů mi docela vadila. Původně jsem chtěla knihu pro mé neteře, ale ještě si to rozmyslím, i když, samozřejmě, jako každý teeneger všechna použitá slova znají. Proč je tak moderní a úchvatné v knihách používat sprostá slova???
„Kolik takových pravidel jsme si asi v životě navymýšleli? Kolikrát něco neuděláme jen proto, že se domníváme, že se to nesmí? Kolikrát nám vlastní stud vytvoří zábranu mezi námi a naším štěstím? A o kolik toho přijdeme jen díky tomu, že se bojíme reakce okolí?“ (str. 297)
Už se skoro stalo tradicí, že na vánoce dostávám jako dárek knížku od Veroniky Hurdové. Nedávno jsem dočetla Agnes a ostrov Stínů a rozhodla se, že zůstanu na stejné autorské vlně :) Přeci jen, vánoce se blíží a s nimi přijde Bohumil...takže je nejvyšší čas seznámit se s Božidarou.
Knížka je od prvních stránek velice čtivá a vtáhne vás do životů Rosie/Růženky, Milady a Božidary. Trávila jsem s nimi každou volnou chvíli, dost často i na úkor spánku (a to už je co říct), a byla zvědavá, jak se jejich životní příběhy budou vyvíjet. Je to vhled do životů tří generací žen a jejich vidění světa.
Miladu jsem z části asi i chápala, ale mnohdy mě dusilo o ní jen číst...natož s ní pak žít jako Rosie („Největší svobodou člověka je možnost odejít.“ str.425). Rosie jsem měla stránku od stánky raději, byla mi sympatická a máme i stejnou oblíbenou kapelu. A Božidara...někdy to s ní byl docela punk, ale jinak je to velmi moudrá, vtipná („Já nejsem žádná ovadlá důchodkyně ze Starýho bělidla.“ str.113) a laskavá bytost.
Putování Rosie s babi Boží mě úplně pohltilo, moc jsem si jejich společnou cestu užívala a zároveň je v tolika věcech obdivovala! Moc se mi líbilo jaký mezi sebou měly ty dvě vztah. <3 U čtení jsem se usmívala, zasmála, přemýšlela...
Knihovna babi Boží na jejím dvorku se sušenými bylinami visícími ze stropu, to je sen :) V knize mám opět založeno několik moudrých vět, ke kterým se chci vracet. Obrázky k vybarvení jsou v knize příjemným zpestřením, ale zatím jsem je nechala černobílé. A jsem ráda, že autorka sepsala poznámky, které osvětlují některé věci v příběhu.
Když jsem knihu dočetla, bylo mi až líto, že už je konec. Ale jsem spokojená a knihu doporučuji všemi deseti.
„Nevnímala dobro jako něco, s čím by se mělo obchodovat. Pokud je vám dáno, není vaší povinností to vrátit, ale rozdávat dál a starat se jen o to, aby to hezké mohlo světem proudit.“ (str. 401)
Štítky knihy
ženy humor cestování tajemství ze života poutníci kamarádky matky a dcery nový začátek české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Agnes a Zakázaná hora |
| 2017 | Moje milá smrti |
| 2022 | Božidara |
| 2017 |  Krkavčí matka? |
| 2021 | Agnes a ostrov Stínů |
S překvapeními musí pánbůh nakládat uvážlivě. Kdyby si je vyplýtval všechny najednou, čím by nás pak udivoval ke stáru?
Každej by se měl v první řadě snažit stát nejlepší verzí sebe samýho. Většina problémů v životě podle mě vzniká tím, že se úpěnlivě snažíme bejt někým jiným, než jsme.
Očekávání druhejch, to je takovej mělkej talíř polívky, ve kterým se málokdo utopí. Dřív nebo pozdějc rozpoznáš, že je to k posrání a nemá cenu se v tom plácat, a tak radši vylezeš ven. Vymanit se z vlastních pomejlenejch očekávání, to je tisíckrát těžší záležitost.
Láska je něco, z čeho jsme stvořený. Září to z nás furt, na všechny strany. A je jedno, jestli je zrovna někdo kolem, nebo ne. Nevyžaduje to žádnou energii. A už vůbec není potřeba, abychom tohle vyzařování čímkoli podmiňovali.
Každej dělá to nejlepší, co v danou chvíli může. To, že to pak ze zpětnýho, třeba i vlastního zpětnýho pohledu vypadá jako špatný, je věc druhá.
Soucit je vždycky lepší než odsouzení.
Když ukážeš svoje nitro a nabídneš druhému srdce na dlani s největší upřímností, které jste v tu chvíli schopni, je to to nejlepší, co můžete udělat.
Ukázat svou zranitelnost je ta nejstatečnější věc na světě.
Přestaň se bát a nasedni. Stáhni si okénka a sešlápni plyn. Ten vítr, co cítíš ve vlasech, je svoboda. To, co tě čeká v dálce, je poznání sebe sama. A až se vydáš na cestu, nebudeš chápat, proč jsi tak dlouho váhal.
Málokdo se ukazuje doopravdy. Všichni nasazujeme nějaký masky, kterýma se chráníme před okolím. Čas od času je zahodit je vlastně úlevný.
Když se dostaneš do trapný situace, nejlepší na tom je právě to, že to nečekáš. Nemáš šanci se na to připravit, takže reaguješ spontánně.
Tam, kde není očekávání, nemůže být ani zklamání.
Pokud je vám dáno, není vaší povinností to vrátit, ale rozdávat dál a starat se jen o to, aby to hezké mohlo světem proudit.
V životě se ti stane, že nebudeš znát cíl. Stejně ale budeš muset jít dál.
Vymyslet, co od života chceš, je hrozně složitý. Ale říct, co už v něm nechceš, co tě sere - to zvládne každej.
To byl tak krásný příběh. Ano, měl v sobě i hodně smutnýho, ale to jak všechny 3 hlavních aktérky tenhle příběh dokázal posunout tam, kam měly všechny dojít... Božidara byla boží.