Čaroděj
Vladimir Nabokov
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/4499/bmid_carodej-zQX-4499.jpg
4
143
143
Krátká próza z konce třicátých let, jež završuje ruské období Nabokovovy tvůrčí dráhy a řadu let byla pokládána za nenávratně ztracenou, si získala věhlas především jako text vzniklý z impulsu, jímž jeho autorem „poprvé chvějivě projelo“ téma pozdější slavné Lolity. Bezejmenný hrdina Čaroděje, vydaného poprvé z Nabokovovy pozůstalosti až v polovině osmdesátých let, sdílí osudovou obsesi svého následovníka Humberta Humberta a podobným způsobem se i zmocňuje předmětu své touhy; na omezené ploše povídky jej však na rozdíl od široce se rozbíhající látky románu Nabokov vede přímočařejším způsobem od prvního okouzlení dětským půvabem jeho oběti až k vyvrcholení jeho promyšleného ďábelského plánu... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2008 , PasekaOriginální název:
Волшебник (Volšebnik), 1939
více info...
Přidat komentář
Musím vyzdvihnout především mimořádný jazyk a o to více si vážím práce překladatele. Některé pasáže jsem si musel přečíst opakovaně, abych je dostatečně vstřebal. Vynikající dílko, jež vhodně zapadá do tvorby slavného spisovatele.
Moje první kniha od autora, která je takovým předvojem Lolity, kterou jsem viděla ve filmovém zpracování, avšak nečetla, mě překvapila, neboť jsem vůbec netušila, o čem pojednává. Velice zajímavě zpracované téma obsesivních představ a nutkání, které překročí meze pouhé fantazie a derou se napovrch, aby uchvátily svého hostitele a přinutily ho konat, to po čem z celé duše jeho chtíč touží. Velmi se mi líbil autorův styl psaní a velice pestrý, libozvučný jazykový projev, který mi pomohl prozkoumat nitro a myšlenkové pochody hlavního "hrdiny", Čaroděje.
Musím smutně konstatovat že Nabokovo texty ve své kompkexitě nestárnou úplně dobře. Nejlépe z toho vychází díla která psal ve své mateřštině, vse ostatní ztrácí pel. Je to divné. Toto je sice krátké ale má to charakterové vady uplně stejné jako treba Ada aneb žár. což je tlustopis. Mystifakece slovy se uplně vždy koná a dokoná a vydrží. Tady u mě nevydržela.
Po Lolitě druhá kniha od tohoto významného autora a ani ona mne nezaujala. Asi proto, že v Čaroději je de facto povrchněji, stručněji a nezajímavěji zpracováno zcela identické téma jako ve zmiňované Lolitě.
Rozsahově dokonalé.
Stylisticky vytříbené.
Poutavě zkomponovaná mysl nemocného muže.
Příběh s vyústěním, jenž překvapí a nepůsobí nepatřičně vzhledem k tématu.
Závoj, s nímž je překryto mužovo nesmyslné snažení o naplnění jeho snu, je mistrovsky pomalu stahován do ostrosti, která má skutečnou celistvost a sílu sdělení.
S jemností vyprávěný příběh o jednom niterném šílenství dospělého muže, vtahuje a nepouští, dokud nehlesnete a váš mozek nespočine v důsledku vykonané spravedlnosti.
Dle mého soudu Nabokov předčil Lolitu již dávno před jejím vydáním. Právě touto s noblesou napsanou novelou.
Na opravdu krátké literární ploše je takřka vše, co má splňovat plnohodnotný román.
Pro mě jeden z nepřekonatelných klenotů literatury.
Život je myšlenkový proces. A někteří z nás své myšlenky rozvíjejí nesprávným směrem. Nabokov popsal jeden z takových procesů.
Při čtení bych doporučoval mít u sebe kyslík. Kdybyste náhodou přestali dýchat... )
Předobraz slavnější a delší Lolity, na půdorysu povídky Nabokov vypráví o posedlosti a touze staršího muže k nezletilé dívce, jazykové mistrovství a přímočarost Čaroděje s tragickým vyústěním, dělá z tohoto kratičkého díla, opět jak jsem si u Nabokova už zvykl, nevšední čtenářský zážitek.
Čaroděj je krátká próza (přečtena za jeden večer), která je předobrazem románu Lolita. Kdo jí četl najde v této knize mnoho pasáží, které už dobře zná. Ale i dost překvapivých prvků jenž z Čaroděje dělá svėbytnou knihu. Nabokov si opět pohraje s vaší fantazií a vy si to od něj necháte líbit.
(SPOILER)
Chlapík ve středním věku chodí vysedávat do parku na lavičku. Jednoho dne mu houpne z malé holčičky. Chlapík se chce k holčičce, respektive do holčičky, stůj co stůj dostat. Shodou šťastných okolností se mu naskytne příležitost oženit se s její umírající matkou. Ta k chlapíkovo bohapusté radosti brzo natáhne ráfky a chlapík může naplnit svůj ďábelský plán. Neustále a otravně si své konání v hlavě omlouvá. Chlapík vyzvedává holčičku u náhradní rodiny. Chlapík se jde s holčičkou ubytovat v hotelu. Shodou dalších šťastných okolností je volný jen pokoj s manželskou postelí. Chlapík s holčičkou ulehá. Chlapík je nadrženej jako prase, začíná honit. Holčička se probouzí ve chvíli kdy chlapík stříká. Začíná řvát, chlapík se splaší a utíká z pokoje. V absurdně akční scéně po něm chňapají ostatní návštěvníci hotelu, chlapík jejich spárům dramaticky utíká. Chlapík vybíhá z hotelu na silnici, kde ho přejede automobil a rozmrdá ho na sračky. Konec, dle slov autora, výborné ruské prózy.
Takto nějak jsem shrnul přítelkyni příběh, který jsem zrovna zaklapl. A nutno podotknout, že po tomto sesumírování jsem se od srdce zasmál a vlastně nemůžu popírat tvrzení autora. Je to výborný, perfektně napsaný, ale víc než za tři dát prostě nemůžu. Neptejte se proč.
Lolitu jsem četla před asi čtyřmi lety. Dávno. Pamatuji si, jak mě příběh Humberta a mladinké dívky znepokojil. Roztřásl. Znechutil. Vyděsil. Ale zároveň mě Nabokov naplnil takovou krásou, že jsem tajila dech. Jeho věty, slovní spojení, přirovnávání a popisování mě učarovaly.
Od té doby jsem se k němu nevrátila.
Až dnes jsem podlehla Čaroději, který mi přinesl ještě pozoruhodnější zážitek. Snad je to tím, že jsem starší. Možná tím, že se Čaroděj stane jakousi momentkou ve vašem životě. Chvilkou. Flirtem - ke kterému připodobňuje povídky a novely Stephen King.
Nedokážu popsat jaké to je, protože je to Nabokov. O něm se nečte, ten se musí sám číst.
Silně znepokojivé, vrtošivě překrásné.
Splynutí, které odděluje příběh od samotného psaní. A zase ho spojuje. Zvláštní...
Nabokov má své příznivce i odpůrce, spousta lidí se nedokáže přenést přes etickou stránku příběhu Lolity, což je velká škoda, protože příběh samotný je jen nepatrným zlomkem kvalit, kterými román disponuje.
O Čaroději se říká, že je takovou krátkou Lolitou, je malým plátnem, na kterém Nabokov teprve načrtával matné obrysy pozdější Dolores a Humberta. Lolita je obrazem, který vám svou velikostí při vstupu do galerie vezme dech, Čaroděj je skromnější, ale při bližším zkoumání je dechberoucí úplně stejně. Hlavní hrdina žije ve své bublině, ve které je docela přijatelné brát si matky dvanáctiletých nymfiček, chovat se teatrálně a nechat se unášet svými, pan spisovatel odpustí, úchylnými představami.
Málokdo dokázal skládat za sebe slova tak bravurně jako Vladimir Nabokov, s takovým citem pro detail i schopností vystihnout pocity hlavní postavy do té míry, že i čtenář sám málem cítí napětí a očekávání, které motá hlavu protagonistovi. Tak se povzneste nad amorálnost hlavní postavy a propadněte Nabokovovi stejně jako já.
Novela napsaná velmi čtivě, barvitě a přesvědčivě. Psychologické prokreslení postav, které skoro doslova ožívají před očima. Na knihu vzpomínám i po letech i na dojem, který ve mě vyvolala . Okouzlující kniha, která se mi líbila více než mnohem slavnější "tragikomická", místy ironická Lolita. Tato poloha mi seděla víc, než hříčky, sarkastický humor apod.,který se připisují klasickému, celosvětově proslulému románu. Nadlehčení mi k tomuto tématu nesedí a podobný příběh bych rozhodně viděla pouze v tragické, vážnější poloze. Vždy jsem osud muže, který miloval tu, kterou nesměl a které tak nešťastně vstoupil do života, brala především jako smutný a jinou vrstvu bych v tom nerada hledala. Čaroděj je asi jednodušší a přímočařejší text, bez vedlejších linek, které odvádějí pozornost, o to více však zaujmula. Každopádně si budu muset (s chutí) znovu knihu přečíst, četla jsem před lety, možná v tom objevím zase jiné vrstvy a uvidím téma z jiného úhlu...
Připomněla jsem si, proč mě tenkrát Nabokov se svou Lo-li-tou tolik uchvátil. Jeho psaní je místy čistá poezie, která vás naprosto ochromí. Ačkoliv Nabokov stojí mimo morální úvahy, čtenáři může přinést čtení Čaroděje velmi rozporuplné pocity – ani já se nedokázala úplně oprostit od etického hlediska, ale zároveň jsem neodolala podlehnout tomu vzrušení, vycházejícího jednak z představ hlavního hrdiny (tak dechberoucně krásných jako znepokojivých), jednak z autorova precizního popisu (a působivého použití kontrastů).
Je „úchvatně krásný popis amorálnosti sám špatností”? – za mě rozhodně ne. Tahle „Lolita na sto stranách” – jak je tu často nazývána – mě naprosto pohltila a okouzlila.
„Tak tedy budou žít – smát se, číst knihy, podivovat se světluškám, hovořit o kvetoucí temnici světa, a on jí bude vyprávět a ona bude poslouchat, jeho maličká Kordelie, a nedaleké moře bude dýchat pod lunou... A neobyčejně pomalu, zpočátku s veškerou citlivostí rtů, potom celou jejich tíhou, až na doraz, stále hlouběji, jen tak, napoprvé, do tvého zaníceného srdce, tak, prodírat se, tak, pohružovat se, mezi jeho tající okraje...”
"Zítra samozřejmě začneme od začátku, s promyšlenou posloupností, ale teď spíš, netýká se tě to, nepleť se mezi dospělé, tak to musí být, tohle je moje noc, moje věc. …" Kam se hrabe Lolita. Kordélie, její předobraz, zasáhne mnohem víc.
Vladimír Nabokov byl spisovatel s duší ,,Čaroděje,, kterého celý život pronásledoval chtíč a touha vytěžit vždy něco z krásy všech žen a dívek žijících v jeho okolí: Matematika orientální zhýralosti, kde je slast kořisti přímo úměrná jejímu stáří. Rajské plody i eufratské meruňky jsou škodlivé pouze v konzervách. Pod záminkou rozpravy o něčem pozoruhodném se patrně pouze snažím najít ospravedlnění pro svou vinu. Proč si lámat hlavu, zítra se kolem mihne jiná kráska a stejně zase zmizí. V dlouhé řadě nalézaní a mizení uplyne můj život. Kdo chce pochopit Nabokova, měl by si přečíst i jeho Čaroděje.
Skvělá novela, která byla napsána dlouho před Lolitou a vyšla dlouho po Lolitě. Téma je ovšem stejné: starší muž se zamiluje do mladičké dívky, a aby se jí přiblížil, neváhá se oženit s její nepříjemnou, nervní a hypochondrickou matkou. Nakonec vše dopadne poněkud jinak, než si hlavní hrdina přál, a jeho přímo zoufalá touha po dívence zůstane nenaplněna. Mistrně napsané, jazykově dokonalé, s postavami skvěle vykreslenými (a to i na malé ploše - z popisu dívčiny matky a jejího chování mi běhal mráz po zádech). Jen v druhém plánu cítíme, že Nabokov pouze zkoušel své možnosti, že hledal půdorys pro "pobuřující" příběh, a že jeho hlavní hrdina je směs touhy, bezradnosti, zoufalství a dokonce snad až komičnosti. Doporučuji nečíst doslov, který úžasně vědecky rozebírá text na prvočinitele - tedy dělá přesně to, co sám Nabokov odsuzoval.
Popadl jsem to v rychlosti na regále knihovny v nevědomí oč se jedná. Povídka má vcelku rychlý spád a je to kratší verze Lolity. Závěr překvapivý a je to psáno er-formou.
Nabokov mě znovu dostal svými větami. Jeho dokonalé spojení slov je vždycky naprosto okouzlující a nemohu jim uniknout. Čaroděj - příběh zoufalé touhy po malé holce. Kniha - esej je napsána patnáct let před Lolitou - jeho mistrovským dílem. Je to taková předzvěst něčeho dobrého a sama o sobě je dobrá. Jsteli Nabokovec, doporučuji přečíst. Ale možná by bylo lepší, kdybych tuto esej četla ještě před Lolitou, abych se dostala do tématu a nebyla tak v šoku.. V hlavní zápletce jde o "zneškodnění" matky malé rozkošné dívenky a cílem je zůstat s ní, splynout, milovat..
Štítky knihy
ruská literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Lolita |
| 1990 | Lužinova obrana / Pozvání na popravu |
| 2008 |  Čaroděj |
| 2001 | Pnin |
| 2015 | Ada aneb Žár |
"A někdy, v noci, když všechno zmlklo - gramorádio, voda na záchodě, bílé krůčky ošetřovatelky, nekonečně prodlužovaný zvuk (horší než jakýkoli rachot), s jakým zavírala dveře, opatrné zacinkání lžičky, dvojí klapnutí lékarničky a vzdálený záhrobní nářek té osoby -, když tohle všechno definitivně utichlo, lehl si naznak a vyvolával onu jedinečnou představu, oplétal usmívající se kořist osmerem rukou, osmerem chapadel, přisávajících se ke každému detailu její nahoty, a nakonec se rozpustil v černé mlze a ztratil ji v černotě, která se pak rozlezla do všech stran a byla jen černotou noci v jeho osamělé ložnici." (str. 41)
Motiv 'Čaroděje' je, jak známo, později rozvinutý v 'Lolitě'. Zakázaná touha obestře hlavního hrdinu hned v úvodu (když sleduje dvanáctiletou holku, jak blbne na bruslích), ostatně dost podobně jako i hrdinu 'Smíchu ve tmě'. Nabokov zde opět perfektně popisuje, jak se v hlavě rozvíjí touha, plán, detaily, hlavně pak ve finální scéně sledování, dotýkání a "čarování". A jak je u autora zvykem, musíte občas doslova studovat každé slovo, aby vám došlo, co se přímo děje, protože dnes má člověk tak nějak ve zvyku s textem plout, kdežto Nabokov to občas popíše tak hutně, že se věci dějí doslova v rámci slov - velmi přesně, velmi specificky - tady to byla třeba scéna v hotelovém pokoji v závěru, kdy v polospánku odpadlá holčička je tak nějak konečně v náručí (moci) hrdiny, který se celou dobu snaží ji mít a tady konečně po tom všem, po "falešné" svatbě (ač ony jiné nejsou) a smrti matky, se postupně konečně dostává a propadá hlouběji do své horečky:
"Drahoušku můj," řekl znovu, nosem jí jemně odhrnul kadeř, muchlavě se uveleboval, téměř nevyvíjeje žádný tlak, když okusil její horkou hedvábnou šíji vedle chladu řetízku; potom ji vzal za spánky, takže oči se ji protáhly a přivřely, a začal ji líbat na rozestouplé rty, zuby - pomalu si otřela pusu ohnutými kotníky prstů, hlava jí spadla na jeho rameno a mezi víčky prosvítal pouze úzký západem slunce tónovaný lesk, protože úplně usnula.
Ozvalo se zaklepání na dveře - prudce sebou trhl (spěšně ucukl rukou z pásku, aniž zjistil, jak se rozepíná). "Prober se, slez," řekl, rychle jí zatřásl a ona doširoka otevřela prázdné oči a sjela dolů přes kopeček jeho kolena."
Vím, že Nabokov byl specialista vždy v tom popsat třeba sex s takovým PG-13 stylem, že jste si pomalu ani nevšimli, co tím myslí. Jazykové mistrovství. To je to. Popis v županu ležící nymfičky v závěru, jejího odkrývání předtím, než se čaroděj pustí do práce, je dílem jazykového mistra, stejně jako to, jakým způsobem Nabokov volí označení "čaroděj" a v jaké momenty. Není to tak dlouho, co jsem viděl film, a možná že ten byl impulsem k tomu si tenhle text konečně opatřit (navíc je to krátké, nejkratší věc od Nabokova, co jsem četl a dal jsem to po špatném spánku a probuzení prakticky na jeden zátah), a myslím si, že tenhle film na tento text přímo odkazuje, maďarský snímek 'Szürkület' (r. György Fehér, 1990), strukturou velmi zvláštní příběh, kde je ale školačka zavražděná mužem, který si také říká Čaroděj a v jedné scéně je vidět zezadu - muž sedící na lavičce, nevidíme jeho obličej, mávne na holku, ta pomalu přijde a on jí pak dává čokoládového ježka, zatímco si hraje s jejími rty a mluví s ní, o čem nesmí nikomu říct. Hrdina 'Čaroděje', jak je správně upozorněno v doslovu, spěchá a nemá čas s objektem své touhy prožít všechny scénáře, jeho jednání je nakonec unáhlené a konec pak odpovídající, děs/strach, kdežto Humbert Humbert se svojí Lolitou ten čas má a vše uskutečňuje, jako kdyby Lolita byla odpovědí na motiv z 'Čaroděje', kde je pro vše více prostoru. Nabokov si myslel, že tenhle rukopis už vlastně ani neměl a tak se k tématu asi vracel a reinterpretoval ho (a později 'Volšebnika' (1939) znovuobjevil), stejně jako Tarkovskij třeba musel natočil Stalkera znovu, i já jsem přišel o rukopis a tak jsem musel v "horečce" psát knihu znovu po dva nebo tři dny... a nemusí jít přímo o tohle, obecně celkově, něco, k čemu se musíte vrátit a "zažít" to znovu, je vše, jen ne "jako to bylo předtím", něco v tom smyslu vyjádřil i Tarkovskij... a jak se říká, člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Do nějakých hlubších filozofických interpretací (doslov - touha, objekt) tohohle textu se ale pouštět nehodlám, asi na to ani nemám kapacitu, vidět za Nabokova a že jeho důvodem k sepsání tohohle byla kresba mříže uvězněného šimpanze. Spíše jen pár drobností, co mě zaujalo: 1. "Čím méně připravená fantazie, tím prudší a méně kontrolované jsou její záchvěvy a plíživé přískoky." 2. Kontrast umírající-odtažité matky, která má fyzicky jen problémy, s bujícím tělem dívky.
"...zůstaneme jen my dva ve věčném dětském pokoji, což zasadí rozhodující úder stydlivosti, bude tam stále veselo, nezbednosti, ranní polibky, dovádění na společné posteli, velká houba ronící slzy nad čtyřmi rameny, vystříkávající smíchem mezi čtyřma nohama." (výsek str. 48, pokračující dál na straně 49)