Cejch
Zdeněk Šmíd
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539094/bmid_cejch.jpg
5
291
291
Krušnohorský hřeben býval kdysi eldorádem hledačů vzácných kovů, jenže s rozvojem novověku zavládla v zapadlé štaci na pomezí dvou národů bída. Rod Jakoba Schmelzera, který se tu usadil už v 15. století, proto zkusil sedlačit, knoflíkařit, posílat kluky do fabrik a holky do šití, občas i něco propašovat. A přece by se při veškeré smůle tohoto drsně ocejchovaného koutu k žití nevzdal. Po zádech zaťatého, leč přičinlivého rodu z obce Bach slušný kus cesty od Vejprt se však tak jako po hřbetech ostatních vesničanů projdou obě světové války a nevraživosti, kvůli nimž se Češi s Němci mydlili už jako mládenci na tancovačkách. I kdyby se je příchozí z vnitrozemí – třeba osvícený Jan Koudela a poté jeho syn Josef – snažili vlastním příkladem smířit sebevíc, nemají šanci. Iracionální nenávist je živená shora nejdřív z Hitlerova Reichu, pak na oplátku z Prahy, a tak po roce 1945 zplundrované západní pohraničí nevstane ze stavu klinické smrti…... celý text
Přidat komentář
Autor píše neuvěřitelně lehce o těžkých věcech. Jako by říkal: "To už tu bylo a nejspíš i zase bude..." Příběh je bezútěšný i nadějný najednou. Spůsobem, jakým popisuje dění, je to opravdu vyjímečná kniha a ten dojem smutku a nekončícího toku života v člověku delší dobu zůstává. Určitě stojí za přečtení.
Nádhera! Tedy pane Šmíd, kdyby jste žil a já vás potkal, smeknul bych pomyslný klobouk a řekl vám : Ten příběh se vám moc povedl, krásně jste to napsal.
Příběh z mého rodného kraje, z míst, která dobře znám a mám je rád. Žiji na jedné straně Erzgebirge a pracuji na druhé. Znám Čechy i Němce, kteří žijí v tomto drsném kraji. V knížce je spousta pravdy a já příběh těch generací prožil společně s nimi, nejvíce mi k srdci přirostl Jakob Schmelzer. Doporučuji, kniha si zaslouží větší popularitu i uznání.
Divím se , že kniha má tak málo čtenářů.
Je úchvatná, má spád, děj, napětí, je stylem psaní neobvyklá. Určitě zanechá silný dojem
Výborně napsané, silný příběh, skvělé čtení. Udivuje mě, jak málo je známá - zaslouží si rozhodně více pozornosti. Jeden paradox za druhým formuje život postav, které jen málo - nebo nic - zmohou proti velkým dějinám, ale i proti domněnkám, představám, falešným předpokladům či zlobě lidí, někdy nešťastných, jindy závistivých, ublížených atd. ("Jak se můžem bránit? Komu MY smíme ublížit?" s. 153). Nejstarší syn musí převzít hospodářství, i když k tomu nemá předpoklady, kdo by hospodařit chtěl, nemůže, dobré úmysly dláždí cestu do pekla, hajzlíci a zrádci se stávají "hrdiny", nevinní jsou trestáni a opovrhováni. "Říkají, že už teď žádná válka není. Nemůžou člověka jen tak připravit o chalupu. Stačí, že nás připravili o děti. - Nepleť si to, mámo, řekl Jakob. Vo děti nás připravili jedni. A chalupu nám vezmou druhý, chápeš?" (s. 164)
Drsné, smutné, lidské. To budu mít dlouho pod kůží. Doporučila bych jako povinnou četbu do škol.
Teda pane Šmída,to byla paráda.Kdyby se tu dalo dát 10 hvězdiček tak vám je ihned přišiju.
V před a poválečných Sudetech byly zkušenosti s dobrem,zlem,dřinou,bídou a těžkým osudem vesměs podobné.Proto se i příběhy na dané téma podobají.Spolu "S pečetí viny"od J.Hanibala TOP kniha na dané téma soužití Čechů s Němci v pohraničí.Děkuji oběma autorům,že tyhle příběhy napsali
Jedna z knih, která je při čtení druhém ještě lepší, než při prvním... Bydlím v kraji, kam pan Šmíd zasadil její děj a ledacos jsem díky ní pochopila...
(SPOILER) Já musím napsat, že taková hitparáda to zase nebyla. Jediné co na celé té knize oceňuji, je ten druhý úhel pohledu, ten sudetoněmecký. Podle recenzí jsem měla nadměrná očekávání. Ale celý příběh mi přijde, že je to zmar za zmarem, jako by nebyl žádný progres a že nakonec Josef skončí s toupoběhlicí, to jsem tedy vůbec nečekala, přála jsem mu víc štěstí. Také mi tam chyběl pohled na to, jak se německá rodina vyrovnávala s "pravdami války". Rozhodně však nemám pocit, že bych knihu mohla doporučit nebo její čtení opakovat.
V knize se píše o mistech,která dobře znám,proto je mi dvakrát milá.Čtu ji dokonce uz podruhé a baví mě pořád stejně. Šmíd je bezvadný vypravěč.
Kvůli Cejchu jsem kdysi vstoupila do Knižního klubu. Skvělá kniha! Úplně mě pohltila, měla jsem chuť okamžitě odjet na severozápad Čech a prochodit to tam.
Zřejmě jsem byla přetěšená... Téma Sudety a vztahy mezi Čechy a Němci je pro mě osobně velmi silné, takže jakmile jsem tuhle knížku na DK objevila, věděla jsem, že to bude něco přesně pro mě. Začátek perfektní, na zvláštní styl vyprávění jsem si zvykla hodně rychle... Problém nastal mezi dvěma světovými válkami, tam jsem začala ztrácet zájem o další dění a ačkoli mě následné události zase vrátily zpět do děje, prvotní nadšení už bylo bohužel pryč... Každopádně je tahle knížka určitě v mnohém vyjímečná - stylem vyprávění i tématem, o kterém se sice už nemlčí, nicméně je v místní kotlině stále tak trochu přehlížené...
Nádherná kniha, která se skvěle četla. Historie rodin(y) byla vyprávěna s lehkostí, nadsázkou, soucitem a láskou. Dlouho jsem si takhle knížku neužila.
Knížka se moc krásně četla, autor dokázal na doslova pár stránkách zachytit hodně dlouhé časové období, které vůbec nebylo nudné a nezajímavé. Opravdu jsem si početla a nechala se unášet dějem. Kniha o lidských osudech zasazena do zajímavého kraje, ve víru dějin, kdy není vše černobílé.
Přiznám se, že se mi do této knihy příliš nechtělo. Jelikož pocházím ze Sudet (i když z jiného kraje), znám spoustu temného vyprávění zatíženého obvyklým smutkem, zlobou, pocitem křivdy z doby odsunu Němců a po něm. A asi jsem ani nevěřila, že se toto vyprávění bude až tak lišit. Mýlila jsem se, naštěstí.
Autor má zvláštní styl vyprávění, na který jsem si musela chvíli zvykat. Takový odosobněný, bez uvozovek u přímé řeči, jakoby klouzající po povrchu - nicméně jen zdánlivě. Po zhruba padesáti stranách jsem se rytmu příběhu přizpůsobila a nechala se vést osudem několika generací rodiny Schmelzerů. Je obdivuhodné, jak na pouhých 300 stranách velmi malého (kapesního) formátu dokázal pan Šmíd obsáhnout několik set let včetně první a druhé světové války, odsunu Němců, nástupu komunismu, kolektivizace.... vše celkem stručně, z pohledu jednotlivých postav rozvětvené rodiny, a přesto velmi přesně a výstižně.
Nesmírně obdivuji autora za jeho nadhled a smířlivost, která celému příběhu kraluje. Neodsuzuje, neškatulkuje, nechává na čtenáři, jaký názor si na danou dobu a její "hrdiny" utvoří.
"Po celou tu dobu žily poměrně nedaleko odtud staleté rody jiných nebožáků: dávno předtím, než v horách postavil nejdávnější Smolař první boudu (...), přišli předkové těch nebožáků do země, jež měla mezi horami tvar mísy, a vyhnali původní obyvatelstvo. A to původní obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli leccos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Však ona to matka historie časem srovná."
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) druhá světová válka (1939–1945) Krušné hory, Krušnohoří česko-německé vztahy sudetští Němci Sudety pohraničí vysídlení Němců Češi a Němci osidlování pohraničí
(SPOILER) !!! POZOR LEHKÉ SPOILERY !!!
Knížku mi doporučila kamarádka. Než jsem se pustila do čtení, dost jsem se zdráhala, přeci jen to téma slibovalo větší či menší šrám na duši způsobený čtením. Když jsem po Cejchu konečně sáhla, přečetla jsem si nejprve informace o autorovi na přebalu, abych zjistila, že ho vlastně znám. I když jsem od něj nic nečetla, na Zdeňka Šmída jsem narazila již dávno ("Proč bychom se netopili"), a loni od něj koupila mámě knížku "Jak jsme se nedali", neb komentáře a recenze slibovaly, že by se jí to mohlo líbit. Titul jsem pak sama otevřela, ale coby osobě, co studovala historii na akademické půdě, mi vadil lehký tón vyprávění i četná zjednodušení a stereotypy, které autor sliboval vyvracet, takže jsem ji nakonec nedočetla. To bylo mé první a zatím jediné setkání s autorem a když jsem si ho spojila i s touto knížkou, pojaly mne obavy, jak bude téma uchopeno. Ač se pokaždé snažím přistupovat ke knize bez předsudků, očekáváním se nevyhnu a původně jsem čekala něco na způsob "Čím jsou lidé živi" od Vladimíry Sůvové. Co jsem si pořídila vlastní děti, tenduji k "rodinným historiím", líbí se mi Mornštajnová a těšila jsem se na podobnou kroniku jednoho rodu. Jen co jsem ale začala číst, pochopila jsem, že autor používá tentýž jazyk jako u "Kapitol z dějin národního úpění", a i když jsem se od něj místy dokázala odpustit, ta lehkost pera a jistá frivolnost mi k tématu prostě neseděla. Ačkoli Šmídovi neupírám, že s jazykem pracovat umí, některé slovní obraty jsou sice stručné, ale ve zkratce obsáhnou velkou šíři významů a vzbuzují odpovídající dojmy, brnknou podvědomě na tu správnou strunku, kvůli tomu lehce vtipnému stylu vyprávění mne kniha nezasáhla tolik, jako právě Mornštajnová nebo Sůvová.
Příliš mi neseděl samotný úvod sahající kamsi k pravěkým / středověkým dějinám, stejně jako kurzívně psané kapitoly v úvodu jednotlivých částí knihy. Samotná "kronika jednoho rodu" byla sice stručná, konkrétní dějinnou dobu si čtenář musel domyslet z různých narážek a časová období byla leckdy shrnuta velmi rychle, příběh byl čtivý a zajímavý. Nechci opakovat své komentáře k jiným knihám tohoto typu, ale i Šmíd dokázal vystihnout smutné pravdy, že kladný hrdina nemusí kladně skončit, že drobná rozhodnutí a epizody dokážou ovlivnit budoucnost víc, než se v danou chvíli zdá, a že nic není černobílé.
Krušné hory znám jen letmo, popisovaná místa vůbec, takže jsem musela dosazovat dle vlastní fantazie. A hodně mne to při čtení táhlo nejen do blízkých Jizerských hor a na Ústecko, ale i do Beskyd, kde má zase kořeny moje rodina, ale pro dědické řízení se do míst, kde vyrůstal můj děda a kam jsme jezdili na prázdniny jako děti, už asi nikdy nepodívám. Šmíd díky práci se slovy uměl malovat jednotlivé obrazy čtenáři před očima, při popisu sedánek na Štajnu jsem slyšela bzučet včely, ševelit trávu, vítr mi hladil tváře. Stejně sugestivně působily i pasáže, které na čtení příjemné nebyly (Ernstova výprava s Lotharem). Celkově mi však po přečtení nezůstala duše tak bolavá a porýpaná, jako od jiných autorů, a naopak vyznění - ač vlastně příběh nemá úplný happyend - bylo smířlivé. Jestli je to dobře nebo špatně nechám na uvážení a vkusu každého ze čtenářů.
Ač už jsem sama zažila v životě nějaká příkoří, kdy byli vyzvednuti a těžili ti, kteří si to nezasloužili, na úkor těch "dobrých", stejně mne osudy některých rodinných příslušníků zasáhly. Například kontrast toho, jak ti spravedliví a dobří žijí za železnou oponou, a ti, kteří páchali zlo z fanatického přesvědčení vlastně na válce vydělali. Z hlediska "uzavření" příběhu mi chyběla alespoň zmínka o tom, jak skončil Horst Heidler, který mi ze všech postav byl postavou nejsympatičtější.
CITÁT
Pak se mě nějakej Štancal, kočí, zeptal, kdyby se při dějepisu děti zeptaly, kterej byl první československej prezident, tak jak bych se z toho vykroutil, povídám, co bych se vykrucoval, a ten Štancal na mě vyvalil bulvy a povídá, ty bys jim klidně beze všeho řek, že Beneš, ty bys před nima to jméno bez zásadního zhodnocení vyslovil? Štancale, povídám, první prezident byl Masaryk a žádnej Beneš, samozřejmě bych to dětem řek, aby ty děti nedopadly nakonec jako vy, kterýmu to zřejmě nějak uniklo. Štancal se podrbal na gumovce, a když mu v hrubých rysech došlo, co jsem řek, naštval se a pravil, že se v těch měšťáckých zrádcích nějak vyznám. Ale jemu, že je fuk, jestli byl dřív Masaryk nebo Beneš, von že sere na voba, protože na vznik republiky beztak měly jedinej vliv události v Rusku a vůle našeho lidu, to že dávno napsal Marx a jak to prej, že to neznám (...). Řek jsem, že jsem bohužel čet jenom ty Marxovy spisy, který napsal eště před smrtí (...).
Za nejsilnější a nejsmutnější pasáž považuji epizodu, kdy se slepý dědeček po letech vrací do svého rodného kraje a ukazuje vnukovi, kde je čí chalupa, jak si stále vše pamatuje. Jen to ticho, že neštěkají psi a nekvokají slepice, je nějaké divné...
CITÁT:
Nejlepší a nejzdravější způsob, jak vyhánět z hlavy hloupé myšlenky na minulost, je přemýšlet o tom, co bude. Musí ovšem, a to je důležité, opravdu před námi něco být.