Cejch
Zdeněk Šmíd
Krušnohorský hřeben býval kdysi eldorádem hledačů vzácných kovů, jenže s rozvojem novověku zavládla v zapadlé štaci na pomezí dvou národů bída. Rod Jakoba Schmelzera, který se tu usadil už v 15. století, proto zkusil sedlačit, knoflíkařit, posílat kluky do fabrik a holky do šití, občas i něco propašovat. A přece by se při veškeré smůle tohoto drsně ocejchovaného koutu k žití nevzdal. Po zádech zaťatého, leč přičinlivého rodu z obce Bach slušný kus cesty od Vejprt se však tak jako po hřbetech ostatních vesničanů projdou obě světové války a nevraživosti, kvůli nimž se Češi s Němci mydlili už jako mládenci na tancovačkách. I kdyby se je příchozí z vnitrozemí – třeba osvícený Jan Koudela a poté jeho syn Josef – snažili vlastním příkladem smířit sebevíc, nemají šanci. Iracionální nenávist je živená shora nejdřív z Hitlerova Reichu, pak na oplátku z Prahy, a tak po roce 1945 zplundrované západní pohraničí nevstane ze stavu klinické smrti…... celý text
Přidat komentář
Sudety ve spárech 20.století jsou v poslední dobou oblíbené téma českých spisovatelů. Kvalita je velmi kolísavá.... Pokud chcete opravdu skvěle napsanou knihu s tímto tématem, potom Cejch pana Šmída toto očekávání naplňuje.
Dvakrát odloženo, potřetí dočteno. Těžký styl psaní, místy zmatené, že se musíte vracet. Samozřejmě popsané události v knize, nic veselého. Nelehká kniha, ale stojí za přečtení.
Pro mě byla ta knížka zjevením. Poslouchala jsem Jana Vlasáka a říkala si, propána, co já k tomu napíšu? Tohle přece komentovat nejde...
Protože pro pocity, které tak přesně budil sebemenší detail vyprávění, pro obrazy a údery srdce, pro všechnu tu dávnou pravdu světa, které se úplně marně odříkáme, hledajíce nové pravdy ve jménu ospravedlnění našeho počínání, bych nenašla jediné slovo, které by za něco stálo a Zdeněk Šmíd by je už nenapsal.
Nesklíčilo mě to, jen trochu rozesmutnilo, co jsme... Topila jsem se v té nevídané kráse jazyka, užívala si obratnost, s jakou autor vplétal do hořkosti vtip, drápky sarkasmu, vlákénka shovívavé ironie. Ale i facky odrazů v potměšilých zrcátkách, ve kterých bychom se raději neviděli.
Byla to nádhera.
Román z Krušnohoří, který jsem objevil náhodou v knihovně. Román o horách, generacích lidí v nich a o všech věcech co život přináší i odnáší. Nepostřehl jsem, že takový román existuje a dostal jsem nádherný příběh. Za mě obrovské překvapení a kniha, kterou nadšeně doporučuji. Dál nechci obsah komentovat, ale uchovat si to kouzlo ze čtenářského zážitku, kdy je lepší vychutnat si ten pocit po dočtení.
Zajímavý, čtivý příběh z Krušnohoří. Musíte si zvyknout na styl a způsob vyprávění, s čímž jsem občas měla problémy. Současně i množství postav, možná by se i na obal dovnitř hodil rodokmen. Nicméně za přečtení stojí. Doporučuji.
Nejlepší kniha , teda jedna z nejlepších . co jsem četla. Má to kouzlo přírody, lásku k rodné hroudě, radost i strach , všechny emoci a má to spád. Jednu jsem si koupila a jednu našla v knihobudce. Nebudu číst obě naráz ale ráda si přečtu znovu, až bude ta hora knih na přečtení malá- doporučuji pro lidí co rádi čtou a vzdělávají se.
Krásná kniha, jedna z nejlepších co jsem v poslední době četla. Vřele doporučuji!
Napsáno osobitým stylem, který mi neskutečně sedl. Na téma Sudet jsem toho přečetla vícero a možná proto mě tato knížka oslovila a já se skvěle bavila. Napsáno bez patosu, leckdy i s kapičkou humoru. Moc chválím a doporučuji.
No, začátek krkolomný, konec pěkný, a mezi tím chyba, a to: Jestliže někdy v r. 1967 za nimi přijeli příbuzní ze západního Německa, tak Franz s největší pravděpodobností nemohl mít v té době auto ala Knightraider. To se mi nezdá, a že by v té době jim dovezli hromadu tzv. Kanadských žertíků, to mne tam taky neštimulovalo. Das ist ales.
To bylo skvělé! Taky smutné, drásající, ale skvělé!
U někoho jsem tuhle knihu zahlédla, půjčila v knihovně, začetla se. Dva dny skoro v kuse. Nemohla jsem se odtrhnout.
Teď se tady dívám na autora, jo to je tenhle Zdeněk Šmíd! Vždyť jsem četla všechny jeho vodácké knížky, netušila jsem, že napsal i něco takového!
Ten příběh je strhující, život tam plynul víceméně poklidně po generace a podělalo se to s vyhlášením Československa, stačil pak jeden pán s knírkem.
Po válce zas jiní se přičinili; lidé s tím krajem, půdou spjatí byli vyhnáni.
Jak na tom asi byli potomci Čechů a Němek, Němců a Češek, jít, zůstat? Jsem víc Čech, nebo víc Němec?
Na opuštěná místa pak přišly podivné existence bůhví odkud, neměli pouto k domům ani krajině, vybydleli, co mohli, a táhli dál, domy pustly a za 15 let, ano, tak málo stačí, už v kraji po minulém životě nebylo ani památky. A komunisti už to pak jen dorazili, znárodnění, paneláky, JZD…
Jak jinak by vypadalo naše pohraničí, kdyby zůstali? Sama nevím, jak na tuhle část našich dějin nahlížet.
“…bolševik je horší než Němec, Němec zabil, ale pole nevzal…
“Krucifix, tak kdo tu válku vlastně vyhrál?
Velmi vřele doporučuji.
Mimo jiné se mi líbilo, že to nebyla žádná mnohodílná sága, ale stručný průlet dějinami jednoho místa v pohraničí. A přesto postavy byly uvěřitelné a dokázal jsem chápat všechny ty předsudky, nedorozumění, nenávisti osobní i etnické. Je mi z toho smutno.
Zase jedna kniha plná silných příběhů. I když jsou tyto konkrétní smyšlené, vycházejí z historických podkladů a událostí, které v našich dějinách proběhly, a s odlišnostmi se děly. Zpočátku mi trochu trápil styl psaní, ale postupně jsem si zvykla s začal mi k příběhu sedět jak pr.. na hrnec. Hlavní dojem? Bože, vždyť my se nyní máme jak prasata v žitě, a přesto si pořád stěžujeme, že soused má něco lepšího. Ale staré křivdy přežívají přes generace, v našich genech, a kdo může říct, že historie se nebude opakovat?
Moje oblíbené téma, ale ten styl? Kolikrát jsem nevěděla o kom, nebo kdo ke komu mluví. Je potřeba hodně času a soustředění. Kniha mě trápila přes týden. Podruhé už se trápit nenechám, 3/5*.
Kniha z nějakého důvodu zůstala pro mě ukrytá více než dvacet let, přestože téma je mi blízké a autora jsem znal. Ale potom přišlo něco jako satori. První co mě napadlo po dočtení je srovnání se Šikmým kostelem, což je skvěle napsaná kniha, ale po jejím dočtení na mě ještě dlouho zůstával viset pocit zmaru a beznaděje. Cejch je také o stejné době, která nebyl procházkou rajskou zahradou, ale je napsaný s takovým lehounkým nadhledem, který nesnižuje závažnost tématu, ale nenutí vás jít a hodit si smyčku.
Zajímavá kniha o odsunu Němců, poučná. Nečetla se lehce, zvláštní autorův styl psaní bez přímé řeči, velké množství jmen, které jsem si těžko pamatovala. Na druhou stranu velmi vtipné úseky. Celkem hodnotím kladně.
Hezká kniha, poučná, zajímavě popsaný odsun Němců, bohužel jsem se ztrácela ve velkém množství jmen, někdy jsem nechápala, co chtěl autor říct. Na druhou stranu i velmi vtipné pasáže. Celkem hodnotím kladně.
Četl jsem asi 14 dní, což je na mne dlouhá doba. A moc se mi nechtělo vracet ke knize. A vůbec nevím proč. Zřejmě styl vyprávění, ale příběh velmi zajímavý.
Román Cejch od Zdeňka Šmída, vydaný poprvé už v roce 1992, letos v říjnu opět ožívá a dostává se ke čtenářům ve formě čtvrtého upraveného vydání z nakladatelství MOBA (v tomto nakladatelství jako vydání první).
Dle anotace jsem původně očekávala „klasický“ historický román z období 20. století, který mě provede drsným krušnohorským krajem a seznámí mě s osudy jeho obyvatel.
Autorův poutavý styl vyprávění mě pohltil už od prvních stránek knihy. Mezi líčení krás tamního kraje a charakteristik postav ale začala sem tam nenápadně probleskovat nějaká vtipná nebo cynická průpovídka. Říkala jsem si, že se mi to nejspíš jen zdá, že je to přece historický román a tak tady asi nebude úplně cílem mě pobavit. Nicméně s dalšími přečtenými stránkami začaly přibývat i podobné zkazky a mně došlo, že kromě krásného jazyka, kterým je román napsán, je i humor nedílnou součástí autorského rukopisu.
Úvod a poslední kapitolu knihy spojuje obraz postavy Josefa, který se snaží obnovit život ve svém rodišti, které už dávno pohltil les. Mezi první a poslední kapitolou knihy pak uplyne ve vyprávění neuvěřitelných 5 století (což je na třísetstránkovou knihu obdivuhodné). S okolím Bachu v Krušných horách se totiž poprvé setkáváme v patnáctém století a opouštíme ho v druhé polovině století dvacátého.
Ve vyprávění se s historickými událostmi prolínají také osobní spory a nevraživost mezi rodinou Schmelzerů a Vogelů, které se v každé z rodin snad dědí spolu s geny. Tyto konflikty dokreslují historický kontext a vtipně komentují sousedské a mezilidské vztahy obecně.
Jakýmsi tajemným, nehmatatelným prvkem v příběhu je také neznámé zvíře, které obývá okolí místního Poledního kamene, a které nikdo z obyvatel dosud nespatřil.
Celkově hodnotím jako jedno velmi milé knižní překvapení a ráda doporučuji dál. Humorné podání nelehkých časů je umění :).
Sudety a příběh jedné německé rodiny propletený s osudy dalších žijících na konci světa.Autor používá zvláštní jazyk vyprávění s absenci přímé řeči .
Do knihy se mi moc nechtělo, Šmíd mi přišel skvělý, když psal vesele a lehce o mládí na vodě a na túrách, s postupným stárnutím už humoru ubývalo a vlastně už mě moc nebavil. Tady jsem nakonec celkem spokojený. Vypořádává se s "prokletím" své domoviny, sleduje plynutí času a století očima rodu, usazeného na jednom místě v pohraničí, který drtí osudové okamžiky, ale příslušníci rodu většinou politiku a dějinné události neřeší, jen chtějí být blízko svého domu a svého Poledního kamene... Je v tom vidět Šmídův styl - vtipná zkratka, paralely nebo nečekaný detail. Celkem je to čtení smutné, ale mnohé vysvětlující. Snad až závěr je takový ne úplně povedený, i když má nádech určité katarze - poslední příslušník rodu se vrací na rodové místo a zakládá "nový", opět smíšený rod.