Čekání na Godota
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392478/bmid_cekani-na-godota-DR2-392478.jpg
4
1286
1286
Jedno z vrcholných děl absurdního divadla vešlo ve všeobecnou známost a název hry se stal běžně používaným výrazem pro marná očekávání. Hra s komorním obsazením z roku 1952 si získala světový věhlas a svým pohledem, který nezapře autorovu inspiraci existencionalismem, svou hloubkou i způsobem vyprávění „příběhu“ oslovuje i dnešní generaci čtenářů a diváků. V překladu Karla Krause vychází jako 138. svazek edice D.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2018 , ArturOriginální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
Ze školy jsem znal jen název.. teď jsem se po letech dostal k přečtení a dost mě to bavilo.. rád bych to viděl i jako hru.
Skvělé absurdní drama. Na první pohled pouhá snůška absurdit, ale poté, co se třeba pronášeným blbostem zasmějete, možná ucítíte lehké mrazení z toho, co se pod nimi skrývá.. Tak to i prý autor myslel - v divadelní inscenaci této hry nechtěl diváka "vést" ani muzikou ani propracovanou scénou, natož vysvětlovat, kdo jsou Estragon a Vladimír či kdo je Godot a proč na něj čekají - protože to vlastně není důležité.
Chtěl, aby divák (čtenář) přemýšlel sám. V dnešní době polopatických reklam a prvoplánového humoru je to příjemné osvěžení.
---
Dialog Vladimíra a Estragona - úryvek:
- Kam půjdem?
- Nikam daleko.
- Ale jo, jen pojď hodně daleko odsaď.
- To nemůžem.
- Proč?
- Zejtra se musíme vrátit.
- Kvůli čemu?
- Čekat na Godota.
- To je pravda. (Pauza.) On nepřišel?
- Ne.
- A teď už je pozdě.
- Ano, je noc.
- A co se na něho vybodnout? (Pauza.) Co se na něho vybodnout?
- To by nás potrestal. (Ticho. Podívá se na strom.) Jenom ten strom žije.
- (Dívá se na strom.) Co je to?
- To je strom.
- Jo, ale jakej?
- To nevím. Vrba.
- Pojď se kouknout. (Táhne Vladimíra ke stromu. Oba před ním zůstanou stát. Ticho.) No a co se oběsit?
- Na čem?
- Nemáš kus provazu?
- Ne.
- Tak to by nešlo.
- Pojď pryč.
- Počkej, mám pásek.
- Ten je moc krátkej.
- Zatáhneš mě za nohy?
- A kdo za ně zatáhne mě?
- To je pravda.
Lidský život jako chůze odnikud nikam ve věčně se vracející časové smyčce.
K možnosti poznání jeho tajemství pohled skeptický,přísný ve své bezvýchodnosti.
A my o něm,jak praví jiný divadelní klasik,můžeme vést spory,můžeme nesouhlasit,
ale to je tak všechno,co s tím můžeme dělat.
Nevede to k ničemu – k ničemu to nevede. Smysl není, děj taky ne, čas taky ne. Hlavní myšlenka? Nic nemá smysl.
Jelikož se jednou hodlám živit hraním postavy Godota po divadlech, tak jsem si to teda přečetl. Godot dostal spoustu prostoru.
Estragon a Vladimír (co musím ocenit, je ta různorodost jmen) čekají někde na Godota. Moc toho o nich nevíme. Estragon spal jednu noc v příkopě a věřte, že to je jedna z nejlukrativnějších informací, které se nám dostanou. A to je všecko. Občas třeba uvažují, že by se oběsili, že by někam šli, že by něco zosnovali, že by se rozptýlili. Ale k ničemu to nevede. Existenciální krize na n-tou. Řešení to nemá, tak se prostě čeká dál.
Občas se vyskytne takovej ten absurdní suchej humor, což je též pěkný.
A co je poměrně chmurné, že konverzace mezi Estragonem a Vladimírem jsou až smutně podobné dnešním prázdným tlachům, kterými se navzájem sytí většinová společnost. Nadčasový.
Prostě hra o ničem. A mně se to nic líbí.
VLADIMÍR: No to je jasný jak facka. Přišel nějakej chlap, ty tvý si vzal a nechal tu svoje.
ESTRAGON: Proč?
VLADIMÍR: Ty jeho mu nepadly. Tak si vzal tvoje.
ESTRAGON: Jenže moje byly malý.
VLADIMÍR: Tobě. Ale ne jemu.
(s. 75)
Nadčasové. Přečteno před X lety na střední jako doporučeně povinná četba. Aktuální mnohdy až bolestně.
O této knize jsem uvažoval už nějakou dobu, že si knihu přečtu, ale stále jsem byl nerozhodný. Až jednoho dne jsem se konečně odhodlal. Hra pojednává o tom, že se na opuštěném místě setkávají dva tuláci - Estragon a Vladimír. Mezi nimi se odehrává chaotický dialog, z něhož vyplývá, že čekají na GODOTA. Godot je asi symbolem čekání a naděje. V knize se nedozvíme, kdo je Godot ani se nedozvíme bližší informace o jednotlivých postavách (jejich životě, sociálním postavení..). Samuel Beckett řekl: „Godota jsem začal psát, abych si odpočal, abych utekl před tou strašlivou prózou, kterou jsem tehdy psal.“ Dále autor uvedl: „O této hře nevím nic jiného, než že se musí číst pozorně… Nevím, kdo je Godot. Dokonce nevím ani, jestli existuje…“ Autor obdržel v roce 1969 Nobelovu cenu za literaturu.
Tato kniha se řadí mezi ABSURDNÍ DRAMA. Má 2 dějství a v celé hře vystupuje pouze 5 postav, což bylo přehledné. Kniha byla náročná na četbu, dialogy mezi jednotlivými postavami byly absurdní. V knize se vyskytovalo opakování akcí, ges a slov. Je to kniha, kterou nestačí přečíst jen jednou, ale minimálně vícekrát. Je třeba číst mezi řádky. Když jsem například četl monolog Luckyho, tak jsem nechápal, o čem vlastně mluví, pletl všechno dohromady, bylo to zmatené a na hlavu postavené. Autor tímto dramatem chtěl asi vyjádřit, že mnohdy 2 lidé, anebo skupina lidí, mezi sebou komunikují, ale jejich rozmluva je o ničem, ztrátou času, žvanění bez nějakého hlubšího smyslu. Než podstoupit takovýto dialog, to raději je lepší zůstat o samotě, jen sám se sebou. :) Zároveň chtěl poukázat na to, že mnohdy člověk něco druhému vypráví, ale druhý člověk ho neposlouchá, nesoustředí se na posluchače tak, jak by měl. Na první pohled se může zdát, že posluchač bedlivě poslouchá, ale kdybychom se ho zeptali na podrobnosti, tak zjistíme, že mu hodně věcí uniklo..
Absurdní literatura (absurdní drama) je žánr, který se začal výrazně prosazovat od 50. let 20. století. Kniha může mít různé interpretace, je to kniha pro náročnější čtenáře, kteří patrně ocení autorovy kvality v tomto dramatu. Pro mě je těžké hodnotit tuto knihu, poněvadž je to absurdní drama, a když je něco absurdní, tak to nedává smysl. Chtěl jsem říci, že než jsem začal knihu číst, tak jsem si myslel, že mne tato kniha nebude bavit a absolutně se budu ztrácet v textu a nic z toho nepochopím. Postupně jsem četl, a ač to bude znít možná absurdně, oblíbil jsem si postavy Vladimíra a Estragona, i když nad jejich rozhovorem jsem kroutil hlavou. Možná některé části mi připadaly úsměvné, když se 2 lidé nemohou domluvit, a pak z toho vznikají komické situace. Přese všechno se měli rádi. Po celkovém zvážení hodnotím knihu na 4*. Pokud čtenáři nečetli tuto knihu, mohou vyzkoušet. Občas není špatné vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si přečíst jiný literární druh, obzvláště v kategorii absurdní drama. Tato kniha je na některých středních školách zařazena do povinné četby. Určitě bych doporučoval zvolit jinou knihu z oblasti dramatu, pokud bych maturoval. Tuto knihu bych si nechal jen pro zpestření, abych si na tuto knihu udělal vlastní názor.
"Tragikomedie ve dvou dějstvích" Samuela Becketta ve mě, snad podle autorského záměru, vyvolává smutek i smích zároveň. Dokázal jsem vypozorovat, že smích přichází s (ne)porozuměním (ne)smyslu všech slov - tedy zjednodušeně řečeno z racionální stránky mě samého a smutek zase spíše čistě z pocitů. Všechno se to ale tak míchá dohromady, že jsem nakonec rád, že jsem hru pouze četl a nebyl na živém představení, protože tam bych cítil úzkost z toho, že nevím, kdy se smát a kdy plakat.
Mohl bych se samozřejmě snažit hledat v Čekání na Godota skryté hlubší významy. Samotná postava Godota mi přišla jako dobrá alegorie pro všechny lidské tužby, které mají člověku přinést poslední a věčné uspokojení ("až budu mít nový dům, tak budu konečně šťastný") - což je poselství, nad kterým se zvláště nyní, v době nesmírného vizuálního smogu, kdy na člověka ze všech stran koukají jednoduché recepty na získání štěstí, má cenu zamyslet. Pokračoval jsem dál v myšlenkách na Godota, jako nietzschovského "stínu Boha", ale nechal jsem toho.
Sám Beckett charakterizoval hru slovem "možná" (perhaps). Možná se tam ukrývá mnoho zamýšlených skrytých významů, možná právě naopak má hra za cíl ukázat, že pojem "význam" je bezpředmětný. Vzpomněl jsem si na mého učitele angličtiny, který jednou, když jsme se ho ptali, jestli se bude účastnit nějaké akce, odvětil "definitely maybe". Pro mě také není Čekání na Godota pouhé "možná", ale spíše "určitě možná".
Tahle kniha perfektně vystihuje podstatu života ve všech aspektech. Je svým způsobem humorná, ale když ji člověk začne skutečně vnímat, uvědomí si, jak je její děj nešťastný. Její absurdita není absurdní sama pro sebe, něco vyjadřuje, něco smutného a neuchopitelného, co je přítomné v životech všech. Tak má vypadat absurdní hra. Po jazykové stránce funguje výborně, styl je vyladěný, slova se tu říkají jen proto, aby zaplnily čas (a stránky)...ještě nikdy neměly tak zbytečné věty takový význam.
A ještě zajímavá situace, která může při čtení nastat: O polední pauze čtete Godota, kolem vás proudí hovory ostatních, a vám začnou splývat se slovy, které pronášejí postavy. Slova stejně bezvýznamná, absurdní, jen potlačující nudu. Cítíte se jako mezi protagonisty knihy, cítíte se jako protagonisté. Závěr: zřejmě opravdu jsme jako pánové Estragon a Vladimír. A musíme hlavně doufat, že Godot přijde. Nebo se oběsit na tom stromě, že ano.
Absurdní drama ve své křišťálově čisté podobě. Zpočátku poměrně pomalé, ale postupně se v plné síle ukazuje ono potemnělé, hořkosladké smutnění se špetkou svérazného a notně uleželého humoru.
Tato kniha je důkazem, že ať už žijete tím nejnesmysluplnějším způsobem, nebo ať už stvoříte tu nejnesmysluplnější věc... Nakonec to vždycky nějaký smysl bude mít.
Výjimečná kniha. Během čtení jsem měla pocit, jako kdybych byla někde v limbu mezi životem a smrtí... Ze začátku má sice člověk nutkání četbu vzdát, ale postupně ho kniha natolik chytne, až je mu nakonec líto, jak to bylo krátké.
A tohle zase můžu, to ne, že ne. Opět povinná četba, ale líbilo se. (Velice!)
„Už nepláče. Vystřídal jste ho vy. Slzy jsou věčné. Za každého, kdo se rozpláče, někdo jiný přestane. Stejně je tomu i se smíchem. Neproklínejme tedy naši dobu, není o nic horší než doby předchozí. Není ovšem nutné ji zvlášť chválit. Nemluvme o ní vůbec.“
Osobně toto drama mám moc ráda, právě kvůli tomu, že je jiné, pro někoho divné a rozhodně nudné, ale o to tam jde, jde o věčné čekání na něco, co možná ani nikdy nepřijde.. A o čem je tedy řeč? To je asi na každém jak si to vyloží, co v knize najde, jaké je jeho přesvědčení. Dílo je tak absurdní, až je perfektní.
Vaše Rose
Mysela jsem si, že Čekání na Godota pro mě bude něčím zajímavá kniha. Absurdní drama mě vždy svým způsobem lákalo, ale po této Beckettově knize vím, že to zřejmě nebude nic pro mě. Pochopila jsem ji, ale nic mi nepředala, nebavila mě.
Co čekat od divadelní hry? (-: Je to na zamyšlení, jsem ráda, že jsem si to přečetla.
Příznivci absurdního divadla si tady zajisté přišli na své. Jelikož mezi ně nepatřím a preferuji spíše jiné žánry, nemohu sdílet jejich nadšení z četby. Přesto je respektuji.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Pro mě zklamání ale věřím tomu že se to někomu může líbit.