Čekání na Godota
Samuel Beckett
Jedno z vrcholných děl absurdního divadla vešlo ve všeobecnou známost a název hry se stal běžně používaným výrazem pro marná očekávání. Hra s komorním obsazením z roku 1952 si získala světový věhlas a svým pohledem, který nezapře autorovu inspiraci existencionalismem, svou hloubkou i způsobem vyprávění „příběhu“ oslovuje i dnešní generaci čtenářů a diváků. V překladu Karla Krause vychází jako 138. svazek edice D.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2018 , ArturOriginální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
Čekání na Godota není o čekání, ani o Godotovi, ani o protagonistech. Jde ale docela hluboko v uchopení vztahu mezi časem, lidskou přirozeností (resp. neschopností poučit se z událostí) a fyzickou realitou. Ještě že jí máme - fyzickou, vnější realitu - do které se trvale otiskují důsledky naší přirozenosti.. Jinak by se NIKDY NIC nestalo.
Absurdní dramata jsou prostě moje slabost a Beckett se svým Čekáním na Godota mě rozhodně nezklamal.
Dílo, jehož poselství není ve slovech, nýbrž mezi nimi. Často jsem se k němu po přečtení v myšlenkách upínal. Ne proto, že bych si pamatoval nějakou konkrétní repliku - ty koneckonců nehrají až tolik roli - ale proto, co se ukrývá pod oním absurdním, jež je ve své podstatě vysoce smysluplné a pravdivé.
Tahle klasika je fascinující. Zdánlivě to vypadá, že kniha je o ničem, ale ta pointa, kdy čekáte na něco, co nikdy nepřijde, ale vy přesto nepřestáváte doufat, to je podle mne dost zajímavá myšlenka. A mně to prostě bavilo. Ta absurdita celé situace tu je skvěle podaná, ten jazyk je neuvěřitelně zábavný a vytříbený.
Celá kniha od začátku do konce mě nudila. Ta nesmyslnost příběhu mi nedávala smysl a já nemám ráda věci, které nechápu. Vnímavějšímu čtenáři všechna ta symbolika díla (a těch symbolik je tam v každé výpovědi několik) určitě přijde skvělá, ale mě nezaujala.
Bohužel sem byl zklamám, je to zatím jediná kniha v mém životě (beletrie), kterou jsem po přečtení prvních asi 50 stran zabalil a rozhodnul se, že už jí nikdy nedočtu...
Velice působívá hra. Vnímavější povahy mohou po přečtení ztratit motivaci k životů. Přesto by to měl risknout každý.
Na jednu stranu naprosto nesmyslná kniha, na stranu druhou je svým způsobem kouzelná. Rozhodně hodnotím kladně.
Na mě "absurdní" dosti, ale žánrově nepochybuji, že jde o perlu. Myslím, že by měla patřit do povinné četby (pakliže tam už není zařazena).
3 hvězdy z jednoho prostého důvodu, mně osobně skáčou myšlenky jak zhodnotit toto dílo mezi "absolutně geniální" a "nečtivé a nudné".
Poselství, které drama nese je ale ovšem tak dokonale vyobrazeno na něčem tak šíleném, jako jsou dialogy Vladimíra a Estragona a za pomoci pouhých 5 (6?) postav. Což je na tom ta opravdu velice obdivuhodná, za mě až geniální strana věci.
Černá anekdota bez výstavby, ale se silnou pointou. Bezútěšnost bytí a svobody, které nás nutí k nesvobodě a nebytí. Nutnost vidět v divadle!
Kniha me prilis nezaujala, i kdyz nektere dialogy hlavnich postav mi prisly opravdu vtipne. Jinak jsem na to bud nemela naladu, nebo zkratka to tak nejak slo mimo me - casto, kdyz neco ctu, kladu si u toho otazky nebo to budi nejake emoce, ale pri cetbe tohoto se v me hlave nic podstatneho neurodilo a bylo mi to fuk. Napadlo me jen par zakladnich veci - ze vsichni cekame na vykoupeni a nekdy tu proklate zabijime cas misto toho, abychom byli iniciativni a udelali zatim treba nejaky dobry skutek...
Literárně-historickou hodnotu dramatu nemůžu popřít, toto drama mě ale otravovalo. Nejvíce jeho postavy. Absurdno mám rád, ale v rámci nějakých skutečných/neabsurdních situací. A ne takhle (podle mě) samoúčelně. Absurdno pro absurdno.
Možná jsem čekala něco víc, nicméně mě toto dílo pobavilo a líbilo se mi. Jen mi vzhledem k ději přišlo moc dlouhé a zbytečně protáhlé. Jak čtu v komentářích dole, také si neumím představit divadelní zpracování, ale mohlo by být vtipnější než kniha. Upřímně se mi líbilo víc než Havlovo Odcházení.
Jednoznačně jedna z nejlepších divadelních her, co kdy vznikla. Každý si v ní může najít vlastní odpovědi. Kdo má rád absurdní drama, by tuto zásadní hru rozhodně neměl vynechat.
Vladimír: Nemůžeme.
Estragon: Proč?
Vladimír: Čekáme na Godota.
... absurdní, nehodnotitelné.
Autorovy další knížky
2005 | Čekání na Godota |
1996 | Molloy |
1995 | Murphy |
1994 | Konec hry |
1998 | Nepojmenovatelný |
Překvapivě dobré, překvapivě znepokojivé.