Cesta k Wigan Pier
George Orwell (p)
Na návrh svého nakladatele strávil George Orwell v roce 1936 několik měsíců v severoanglickém hornickém městečku Wigan, aby zde dokumentoval otřesné podmínky, v nichž zdejší dělníci žijí a pracují. Po této zkušenosti napsal reportážní prózu Cesta k Wigan Pier, v níž přesně a živě popisuje bídné ubytování, nuzné výdělky a ubohou hygienu, jakož i nemoci a podvýživu, jež místní horníci často zakoušejí. Po tomto soupisu bídy a beznaděje přechází autor k abstraktním úvahám o povaze socialismu, jeho výhodách či nástrahách, a dochází k názoru, že socialismus by měl usilovat spíše o obyčejnou lidskou slušnost a podílnictví než o politicky rigidní stranické hnutí či neprůstřelný filozofický systém.... celý text
Literatura faktu Sociologie, společnost Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2011 , ArgoOriginální název:
The Road to Wigan Pier, 1937
více info...
Přidat komentář
Ze své návštěvy osmahlých horníků (ačkoli jejich pokožka je spíše zvyklá uhelnému prachu než žáru slunce) a jejich příbytků a rodin si Eric Arthur Blair odnesl mnoho moudrosti, jíž by v žádném dlouhém pojednání o marxismu, proletariátu, buržoazie a dějinné nutnosti nikdy nedobyl.
Je to právě ten popis těžkého a lopotného života ochuzeného horníka, kterým se Orwell snaží připomenout pravý úmysl slušného socialismu.
Orwellova diagnóza chabnoucího socialismu, ztrácejícího půdu fašistům každým dnem, je určitá skupina socialistů, kterou vystíhají ona silná slova:
Sometimes I look at a Socialist - the intellectual tract-writing type of Socialist, with his pullover, his fuzzy hair, and his Marxian quotation - and wonder what the devil his motive really is. It is often difficult to believe that it is a love of anybody, especially of the working class, from whom he is of all people the furthest removed.
(Čas od času přemítám nad oním socialistou ano nad tím badatelským druhem, sepisujícím pojednání, se svým svetříčkem, se svými chundelatými vlasy a svou zásobou Marxových hesel hledaje, co ho probůh opravdu pohání. Člověk by mnohdy stěží přijal, že je to láska ke komusi, a už vůbec k dělnické třídě, od níž je ze všechněch lidí nejvíce vzdálen.)
Je to vskutku provolání k zahození marxistického žargonu a tlachání z trpkosti a k opravdovému lidskému a slušnému socialismu ve prospěch nejen těch, co se živí krumpáčem, ale i těch, co se sotva živí kuličkovým perem.
Je celkem povzbuzující si přečíst Orwellova přívětivá slova k pracující třídě, jejímu nasazení, postoji a uvědomění si, čemu všemu této skupině tvrdě pracujících vděčíme. Díky pracovní třídě si můžeme hrát na kanceláře, byrokracii a sledovat kolesa mašinérie zpovzdálí. To drsné svědectví, které světu zpracoval na severu v industriálních ghettech starého Wiganu je silné kafe i pro posledního mohykána dolu Darkov. Neustálý prach, vedro k zešílení, klaustrofobie, hrbení se, lámajíce podpěry nad hlavou, v temnotě několika set metrů podzemí, a to vše za pár mizerných šupů. Tihle lidi a jejich osudy by se měli citovat do novodobých fabrik a pracovišť, kde se lidé ohánějí právy, bonusy, placeným volnem, nemocenskou a dovolenou navíc. Přál bych si, aby věděli jak vypadal "GRIT", když se rubali peníze a statusy zemí na úkor blaha pracujících. Jak se dřelo, s čím se museli vypořádat, že je ty autobusy nevyhodili přímo před recepcí, že někteří by neměli ani na ten autobus, někteří možná museli i ten oběd vynechat, aby měli něco více pro rodinu tísnící se v jedné shnilé chatrči, kam zatékalo a vy jste nevěděli jestli jste na záchodě, nebo v obýváku. Tahle kniha mně osobně moc pomáhá. Zejména, když jsem sám v pracovním procesu a doléhá na mě únava. Asi už to někdo řekl, ale zopakuji to - je sakra neuvěřitelný jak jsme zpohodlněli a jak líní jsme - ano, stárnu.
Až tady jsem konečně pochopil socialisty. Oni nemilujou chudý, oni nenávidí bohatší. A to ani ne ty monstrózně bohatý, jen prostě kohokoliv, kdo má byť jen marginálně lepší život než oni.
Cesta k Wigan Pier začíná velmi orwellovsky: typicky vynalézavým, přiléhavým a sžíravým jazykem psanou reportáží o dělnících, jejich práci a prostředí, ve kterém žijí. Zde je třeba poznamenat, že kniha obsahuje obrazovou přílohu- fotografie z dělnických měst a tamních obyvatel, keré pořídl sám Orwell.
Ve druhé části Orwell pojednává o svém vztahu k socialismu. Nastiňuje, proč byl socialismus dlouhodobě neúspěšný a nepopulární, a opakovaně dochází k závěru, že příčinou není závada v ideologii, nýbrž samotní představitelé socialismu a předsudky, jež se na ně vážou: podivíni, pokrytci a vegetariáni, jak sám autor říká. To však není nic nového, s tím přichází každý kapitalistický kritik této ideologie, a nelze s tím nesouhladit.
Dále se Orwell zabývá otázkou, jak by podle něj měl socialismus vypadat. Jako základ svého pojetí socialismu opakovaně staví takové atributy jako spravedlnost, svobodu a lidskou slušnost. Nicméně právě tyto a tributy jsou vlastní zejména kapitalistickým zemím, a naopak současné levicové proudy (i u nás) se vyznačují právě nedostatkem základní lidské slušnosti, tolerance a rozumného uvažování. Zde je vidět, že Orwellova argumentace vychází z velké části z hrozby fašismu, který se v jeho očích slívá s kapitalismem.
Ke konci svých úvah se vlivem fašistických tendencí v evropě a hrozící války dostává k tomu, že každý obyvatel Velké Británie se bude muset rozhodnout mezi socialismem a fašismem. Což je, jak už dnes víme, mylný pohled.
V tomto komentáři jsem dosud hovořil zejména o tom, s čím s Orwellem nesouhlasím, což pro mne jako pro kapitalistu bylo přirozené. Nicméně nechci tvrdit, že tato kniha, ačkoliv s ní zčásti nesouhlasím, není dobrá. Myslím, že George Orwell byl jedním z nejlepších autorů 20. století, kteří uměli reagovat na světové dění, a Cesta k Wigan Pier je výborná esej/reportáž. Navíc se z ní čtenář dozví mimo jiné informace jak o samotném Orwellovi, tak o jeho tvorbě. Nebo také to, že Orwell nerad pil z lahve po ostatních lidech, vyjma žen. Pít z lahve po ženě mu nečinilo problém. Očividně zcela irlevantní informace, kterou si však zřejmě budu pamatovat už navždy...
I přesto, že ti lidé žili "bídu s nouzí", vždy byli nad věcí a rozhodně přístupnější než rozežraná anglická šlechta...toto by měla být povinná četba studentů soiologie a sociální psychologie...poklona Orwellovi, je to odkaz pro generace
Všiml jsem si že jsem k této knize zapomněl přidat komentář.
Nahlédnutí do života lidí kteří často žijí nepředstavitelně těžký život, podaný formou detailní reportáže.
V druhé části knihy jsou popsané Orwellovy názory na socialismus, ať už s nimi souhlasíte nebo ne, na mém hodnocení knihy to nic nemění.
P.S.: Orwell později své názory na socialismus které zde uváděl, přehodnotil.
Od Cesty k Wigan Pier k Devatenáct set osmdesát čtyři.
Rok vzniku 1937.Zajímavý nejenom v kontextu myšlenek samotného Orwella ta i vývoje doby v níchž žil.Prorocký.
V době kdy fašismuz už vystrkoval růžky ve většině Evropy a obávaný strach byl víc než na místě.Už tenkrát se zminuje o mechanizaci a její vliv na člověka.Konzumní způsob života.Výstižně jako třeba o hornící a jejich rodin,kteří se těší z pozlátek nepotřebností,které nepatří vyloženě k životu.Zábavou se jim zatemní mysl a člověk je na venek spokojený a nemá se nikterak čas bouřit a v pravém smyslu příliš stěžovat si.
Neustálé omýlání planých frází v malicherných denodenních láteření vlastně o ničem donutí Orwella odejít jinam z místa kde horníci doslova se plazí po čtyřech stovky metrů k místu jejich samotné práce v dole.Samozřejmě cesta a plazení nejsou placené.Jejich nuzný život v domečcích přilepených na sebe opírajících se jeden o druhého jak namačkaní ve slojích patří k nejsilnějším v první části knihy.
Sám autor pochází z lepší střední třídy a je na něm samotném jak se vyrovnat sám se sebou pokud má cítění jako socialista.Orwellova snaha je upřímná a (opět) uvěřitelná.Je těžké se jím stát pokud vlivem výchovy a ostatních vlivů které máte hluboko uložené ve svém povědomí.Snobismu.Utkvělá představa těch tzv.lepších,že dělník je "špína".Čím dál větší vliv mechanizace a přetechnizování.Jako podobně v Čapkově R.U.R.Pokrok na vzestupu a všeobjímající.Zamotaný kruh ze kterého není úniku.Jsme součástí.Přiznejme si "líbí se nám to" být tzv.štastni.Nelze se tomu ubránit.Naučeni na umělé chutě.Už tenkrát.Žehráme a stále kupujeme.Hurá do marketu.
Autor je socialista,ale zároven tuší co je to za obludnost,když se jí zmocní lidé toužící lačnící po moci.Nic nepodsouvá.Vše je přirozené a jde o pomalý zdlouhavý proces,který tak i jako jiné věci nejsou dokonalé.
A právě to se po letech odráží v dílech Farma zvířat a nakonec v drtícím 1984.Autor se zároven rozschází a dochází ke skličujícímu prozření.Vždy mu jde především nepokrytě o člověka než o systém a doktrín moci.
Jak první část tak především myšlenková druhá je napsaná překvapivě jednoduchým jazykem a nejedná se pouze o těžkotonážní teze.Opět je tu prorockost Orwella jež platí i právě ted jako i tenkrát.
Orwell psát jednoznačně umí. A to dokládá nejen notoricky známá díla jako Farma zvířat nebo 1984, ale i tahle knížka o životě horníků v Anglii ve 30. létech 20. století. V téhle knize přešel od reportážní roviny v první polovině do rozviny sociálně-politické v polovině druhé, a osobně si myslím že první polovina se mu vyvedla víc. Má větší spád, má jistou míru napětí, čtenáře šokuje drsným popisem života horníků v době ne tak nedávné. Ve druhé polovině knihy se zaměřuje na oblast politiky. Pokud by si někdo přečetl jen tuhle jeho knížku, mohl by jej vnímat jako zarytého propagátora socialismu. Nicméně, většina čtenářů zná i jiná jeho díla, a tak ví že jeho přístup je úplně vyvážený.
Kniha je rozdělena do dvou celků. Jak je uvedeno v komentářích níže, první část se zabývá údělem nejchudších obyvatel Anglie, horníků (a dalších, ale zejména horníků). Autor popisuje jejich život, tvrdou práci, hygienu, názory a detailně každodenní boj s rodinným rozpočtem. Některé postřehy jsou silně zneklidňující. Tato část je v zásadě velice přímočará, popisná, a ve své jednoduchosti dost drsná. Slouží, řekl bych, jako úvod a materiál k úvaze rozpracované v další části.
V druhé části autor naplno odhaluje pokrytectví socialismu / komunismu. Zhouby dvacátého (a jedenadvacátého) století. Sám se k socialismu otevřeně hlásí, v knize se několikrát nazve socialistou, v úplném závěru socialismus obhajuje, přesto, svými vlastními slovy, vystupuje jako Ďáblův advokát. Orwell je v první řadě vynikající pozorovatel společnosti a společenských jevů, jeho charakteristika socialismu je samozřejmě platná dodnes. Varování před principy kolektivní identity / kolektivní ideologie, před pokrytectvím levicové „inteligence“, je na místě. Mimochodem, to pokrytectví levičáků je pospáno velice trefně, až ironicky, a prostupuje celým textem. Asi nejvíc paradoxní je jejich snaha odstranit systém, který je živí, který je vzdělal, vychoval a vtiskl vzorce chování dle společenské úrovně. Platí to dodnes. Nikdo z kolektivistických ideologů není žádný chudák. Na to Orwell taktéž poukazuje. Je opravdu zarážející, že jevy popsané před 80 lety jsou stále s námi, dnes zejména v západní Evropě a Severní Americe. Nikam se to neposunulo. Jde o skutečně temný mrak, zlo kolektivismu (Marxismu), maskující se jako „dobro“.
Předposlední kapitola je taktéž nesmírně zajímavá. Autor zde zkoumá vztah socialismu a technického pokroku a nachází zde souvislost. Nemohu se vším beze zbytku souhlasit, nicméně úvahy jsou, jak bývá u Orwella standardem, opět hluboké a promyšlené. Již jen postřeh, že se vzrůstajícím technickým pokrokem civilizace nutně přichází jistá, jak autor nazývá, „změkčilost“, „degenerace“, stojí za zvážení. Čím bezpečnější je svět (a technický pokrok směřuje k dokonale bezpečnému světu), tím nižší nároky klade na jedince. Velice trefně odkazuje na Huxleyho Konec civilizace. Porovnejte s dneškem, všechny ty „safe spaces“ a „snowflake generation“ na západních univerzitách, jedinci neschopní vyslechnout názor se kterým nesouhlasí, to vše spolu souvisí. Něco na tom opravdu bude, například se stačí podívat na množství zpráv z celého západního světa o nedostatečné fyzické připravenosti nových armádních rekrutů. Některé další úvahy na toto téma jsou však zcela mimo, nebo se je v průběhu dalších desítek let podařilo narovnat. Naštěstí.
Přestože v poslední kapitole pak socialismus opět obhajuje a považuje ho za jediný možný směr vývoje západní civilizace, činí tak kriticky, opět s plným vědomím jeho akutních nedostatků (zejména lidí levicového smýšlení). O to zajímavější je sledovat autorův další intelektuální/literární vývoj, přes Farmu zvířat, konečně k 1984.
Kniha, přestože je útlá, se nečte snadno, na úvahy je třeba čas, jsou hluboké, autor se snaží vyhýbat se myšlenkovým zkratkám. Slova a věty nelze přeskakovat. Výsledek však stojí za to. Stojí za to o to víc, že od vydání knihy uplynulo víc než 80 let. Úvahy na téma společenského vývoje jsou nesmírně složité, zahrnující značné množství faktorů. To, že při čtení máte pocit, jako kdyby se ty stejné problémy objevovali dnes, dokazuje, že Orwell byl skutečně geniální pozorovatel společenských jevů. Kniha jednoznačně stále stojí za přečtení.
Výborná kniha, ve které Orwell perfektně vystihuje své názory, někdy s až překvapující přísností. První část popisující Wigan a jiná hornická pracoviště a města je k druhé - která rozebírá situaci socialismu potřeba. Nicméně v některých částech se může kritika socialismu bez potřebných historických a literárních znalostí zdát lehce nepřehlednou.
Orwell zde výborně popisuje hornické prostředí, těžkou práci, nelehký způsob života, bídné sociální i majetkové poměry. Za toto vyprávění bych dal pět hvězdiček.
Ovšem druhou polovinu knihy věnuje autor politickým a ekonomickým úvahám, jejichž směr i závěr je mi na hony vzdálen. Hvězdičkami hodnotím první, popisnou, část knihy. Druhou, úvahovou, část nechávám bez hodnocení.
Autorovy další knížky
2000 | Farma zvířat |
2021 | 1984 |
2015 | Na dně v Paříži a Londýně |
2007 | Válečný deník |
2015 | Hold Katalánsku |
(SPOILER) Je to citlivá analýza společenských rozporů anglické společnosti roku 1937. Orwell popisuje různé vrstvy, podle vzdělání, peněz, statusu. Začíná to realistickým popisem života horníků v severním Walesu a Anglii, jak nezaměstnanost ničí důstojnost člověka. Následuje upřímné odkrytí různých pocitů nadřazenosti, třeba severu proti jihu Anglie, severu Evropy proti jihu. Ukazuje systém vrstev anglické společnosti, kdy pro vyšší vrstvu jsou dělníci podřadnou smrdící spodinou, které se fyzicky štítili. Orwell píše o sobě, jak ho vychovali k tomu, aby se s chudými dětmi nekamarádil, aby od nich nechytil přízvuk spodiny. Stydí se za to, že pracoval jako policista v Barmě. Chápe rozpor mezi tím, že je špatné otročit si jiný národ a na druhé straně, je díky tomu impérium mocné. Čtenář se také dozví, jak se dostal mezi tuláky, jak líčí v knize Na dně v Paříži a Londýně. Zamýšlí se nad budoucností lidstva. Kam povede mechanizace a industrializace, bude mít člověk ještě radost z tvořivé práce? Zmínil Karla Čapka a R.U.R. A na první místo tehdejší doby stavěl společnou frontu proti fašismu. Číst Orwella je úžasné, protože i složité myšlenky podával srozumitelně a jeho úvahy byly objevné, nadčasové, vizionářské.