Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2606
2606
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Kniha se dobře čte, jde o nahlédnutí do života na vesnici, vztahů mezi tamějšími obyvateli, některé příběhy se mi líbili jiné méně, a z některých mi bylo smutno z toho kam se vytratila srdečnost a lidskost. Text psaný s nářečím mi nedělal problém jsem také z dědiny .-)
Vyprávění o životě na dědině se moc dobře četlo. Bavilo mě i použité nářečí a tím jsem se vrátila do dětství, kdy i moje bábička používala některá dnes již zapomenutá slova.
Styl Dvořákové mi moc sedí, dokáže psát tak, že děj knihy vidíte před sebou a zdá se opravdu reálný. Přesně takhle si představuju život na vesnici, jen mi tam chyběl nějakej ucelenej děj.
Poslouchala jsem jako audioknihu, takže zážitek byl umocněn jednotlivými interprety. Moc se mi líbilo nářečí, znělo to všechno naprosto reálně, bez příkras. Moc zajímavý vhled do životů obyvatel jedné dědiny. Hodně se mi líbilo, že kniha je pojatá ne jako příběh, ale spíše jsou zde myšlenkové pochody jednotlivých obyvatel. V myšlenkách se v člověku objevuje všechno v naprosté surovosti, bez nějakých příkras, které pak máme,když jednáme s druhými lidmi. Nad čím jsem se asi nejvíc zamýšlela byla myšlenka: Vždycky se to tak dělalo... Dělali to tak naši a tak to tak dělám já... Maminka nikdy nejedla u stolu s rodinou a jen posluhovala a tak to tak dělám i já... vlastně nevím proč a nebo jestli je to správně, ale dělám to. To si myslím, že se hodně drží a ne jenom na dědině :-)
Dědina se četla dobře, ale poslední kapitola už mě vyloženě nudila a nedočetla jsem. Podobnou knihu v nářečí jsem ještě nečetla a musím uznat, že to bylo zajímavé :-)
Dvořáková vzpomíná na své dětství na dědine. Úžasně a věrohodně používá místní dialekt a celá kniha je exkurze do vztahů a myšlení lidí na vesnici. Moc se mi to líbilo! 90%
Čtivé, zaujme styl jazyka, několikrát jsem se opravdu zasmála. Jde ale zejména o popis situací odehrávajících se na dědině z úhlu pohledu různých obyvatel, což dodává lepší představu o dění v místě. Hlubší zápletku ale nečekejte.
Kniha se mi líbila, protože byla napsaná mně blízkým nářečím a výstižně popisovala život na vesnici. Bohužel ale byla taková neslaná nemastná, bez příběhu...
Jazyk se mi moc libil, nareci byla opravdu povedena, ale jinak si z toho odnasim jen depresi a smutek.
Tolik zloby, lhostejnosti a krivd. A to bohuzel bez toho, aby to bylo vyvazeno necim pozitivnim a bez nejakeho charakteroveho posunu. Porad jsem taky marne cekala na nejakou hlubsi myslenku. Ano, charaktery jsou vykreslene opravdu vyborne, ale ja cim jsem starsi, tim vic nerada neco tak bezutesne depresivniho ctu.
Mozna bych hodnotila jinak, kdyby nebyla kniha oznacena jako "lehce humorny pribeh". A kdybych to byvala vedela, asi bych se do ni ani nepustila. Sve ctenare si ale urcite najde a nemuzu ani rict, ze by byla vylozene spatna.
Mě osobně teda kniha moc nenadchla. Možná je to i tím, že bydlím na vesnici .. tedy mi všechny příběhy přišly až moc obyčejné a jakoby se děly v mém sousedství každý den .. Jediný příběh, který ve mě zanechal určitou stopu byl ten poslední, o stáří, o lásce, o závisti. Sama jsem si uvědomila jak někdy jsme až příliš krutí na naše blízké babičky a dědečky.. a často bezdůvodně.
Az krute pravdive. Bydlela jsem kousek od vesnice, kde zila autorka...a musim rict, ze chvilkami se mi svirala hrud, jak zname mi byly situace i chovani postav. V knize je velmi dobre zachyceno prebirani hodnotoveho žebříčku i nápodoba rodicu. Neuprimny vztah rodicu a deti a jejich protějšku, plny intrik, zavisti a nelasky. No... Jsem vdecna za svou tchyni????
Krásný a především živý příběh z jedné dědiny. A je jedno z jaké. Valnou část situací znám z první ruky, protože jsem na dědině taky vyrostla. A ti lidi, to je ten největší kříž. Příběh je skvěle vyprávěný, netáhne se, odsýpá, i když je to obyčejný příběh ze života, tak právě takové umí autorka vyprávět ze všeho nejlépe. Čtivě, živě, barvitě. Co charakter, to perla, co člověk, to problém. Líbilo se mi především to, jak může čtenář nahlédnout do hlavy jedné postavě, která si myslí, že není tak špatná, ale z pohledu druhé osoby je to taky drbna a závistivec. Hodně jsem to viděla třeba na příkladu Maruny z obchodu. Začínám mít čím dál raději obyčejné příběhy ze života a především paní Dvořákovou. :)
Skvěle vyprávěný příběh ze života několika rodin na malé vesnici, neuvěřitelně živý a uvěřitelný. Při popisu vztahů mezi jednotlivými členy rodiny jsem vždy doufala, že kniha popisuje hlubokou minulost, ale obávám se, že kniha je tak současná, až to bolí. Rozhodně si ji přečtěte.
Tak jsem se ze švédského Medvědína ocitnula v české Dědině a byl to docela tvrdý náraz a to dokonce tak, že jsem myslela , že knihu po první kapitole/příběhu odložím jako nedočtenou. Postupně jsem se začetla, nicméně myšlenkové pochody svérázných obyvatel nejmenované Dědiny mě nezaujaly tak jako většinu z Vás. A tak přemýšlím, jestli za to může Medvědín anebo fakt, že jsem nikdy v té pravé dědině, jak je popsána v knize, nevyrůstala ani netrávila prázdniny. Petrou Dvořákovou to nebude, vykřesat v podstatě z ničeho dílko v červených číslech o něčem svědčí.
Tož ja ti povim, Blážo, ty lidi na tej naší dědině byli dycky zavistive svině, sedlaci a chalupnici byli spolem věčně na vidle, ale ty komunisti už je uplně zmarnili! Pole otravili sajrajtama, meze zaorali, zničili vztahy k zemi i sobě navzajem, vyorali z ludi na povrch hlavne to špatne. Ani henta Plyšova revoluca nenapravila desitky roku plundrovani pudy i ducha. Třebars ten řeznik, šikovny je, to nemožu řict, děcka seka jedno za druhym, no neni to zly chlap, akorat žarlivy a chlasta prvni ligu. A Maruna z konzumu, to ti je hrozna drbna! Na nikem nenecha nit suchu a přitem si nedokaže ohlídat ani vlastniho synka, lempla. Šak by ho tata, poctivy kulak, měl pořadně lisknut po čuni a přitahnut u huby na kratko. Mladi vobec celý čas voprnduju a nic klódnýho z nich néni, hledi enem jak se co nejsnadněj k penězam dostat. No a stara Miluna, to je teprem mrcha k pohledani! Jak ta sa chova ku sve vnučce i k chlopovi, to by ju člověk s chuti lapil pod krkem nebo aspoň kopnul do te zakysle řitě. A viš ty, co je nejhorši? Že ty přihody z tej našej dědiny nésu nijako přehnane, su prostě take ze života...
K “Dědině” mě dovedla zvědavost - proč je kniha s (dle mého názoru) nezajímavým názvem a tématikou tolik vychvalovaná? Tak už to vím: Petra Dvořáková dovedně tepe lidské nešvary, ovšem přímo nesoudí, nechává na čtenáři, ať si každou z postav přebere po svém. Přesto s hodnocením váhám kolem 70%. Já totiž nemám ráda načumování do cizích talířů a při četbě jsem si připadala jako šmírák. Nějak pro mě ty charaktery, povahy, chování a osudy byly až nepříjemně skutečné. Coby uznání autorčině trefnému stylu i poselstvím, jaká se snaží předat, nakydám čtyři kupky hnoje. Tohle sousedské slídění a drbání zkrátka není pro mě, úspěch románu však naprosto chápu.
Knih ze života nebo podle skutečné události je hodně, ale tady ta v některých z nás vyvolala vzpomínky na dětství nebo na filmy , které se v té době odehrávají. A v některých z nás je představa života na vesnici něco úplně nového, ale muselo to být přece skvělé spát na kamnech nebo chodit do školy za starých časů:-)
Knihu som nečítala v papierovej podobe, ale počúvala som ju ako audioknihu a nemohla som urobiť lepšie. Audiokniha je nahovorená skvostne. Jednotlivé príbehy, ktoré sa vzájomne preplietajú, ma veľmi bavili. Skrz ne sa prenesiete na dedinu, kde budete počuť kikiríkať kohúty a ucítite vôňu pečených buchiet. Zapletiete sa do nezmyselných susedských sporov a komplikovaných vzťahov. Možno sa i zamyslíte, či tak troška nie je tá kniha i o nás samotných, pretože viac ako tú dedinu tu sledujeme charaktery chlavných hrdinov a tí sú rovnakí či už na dedine alebo vo veľkomeste.
Audiokniha
(Jedna z nejlépe načtených audioknih za poslední dobu, jednotlivým postavám knihy tato forma opravdu vdechla život)
Musím říct, že mne kniha velmi bavila, ačkoliv bych ji označila za tragikomedii, a to spíš tragickou než komickou. Vesnické charaktery popsány skvěle, některé povahové rysy bych dokázala identifikovat i ve svém okolí. Závist, humpoláctví, klepy, tvrdost, živočišnost i malost ducha, to vše tam najdete...taková skvěle sepsaná vesnická nahnilost s atmosférou, do které velmi lehce vplujete. Nevím, zda nářečí je originál nebo je to schválně zvolená směska (identifikovala jsem pouze Hanácko), aby spisovatelka neukazovala prstem...v každém případě chápu, že to ne všem musí vyhovovat, já byla ze začátku mírně zmatená, kam jsme se to geograficky dostali...Také mi tam trochu chybělo světlo na konci tunelu, zkrátka něco dobráckého a pozitivního...
Avsak mé první setkání s Petrou Dvořákovu hodnotím na výbornou.
Autorka na začátku knihy čtenáře upozorňuje, že je napsána nářečím a neni tedy spisovná. Chtěla tím docílit autentičnosti a myslím, že se to povedlo. První dvě povídky se mi moc líbily. U první o malé Petrušce a její babičce jsem měla pocit, že vlastně čtu o své babičce, vlastně o svých babičkách. Petrušky babička měla něco z obou mých vlastních babiček. Z posledních dvou povídek mi ale bylo spíše úzko.