Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2645
2645
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Kniha psaná v nářečí, přibližuje autenticitu venkova a dost hrubé povahy. Vlastně každý příběh má v sobě něco "zlého", ať je to řev na příslušníky rodiny, nevěru, lakotu... vlastně se kniha četla těžce a trvalo mi to.
Za mě fajn kniha ale nejslabší od Petry Dvořákové. Klobouk dolů, jak dobře píše místním nářečí.
Nesnáším lakomé lidi, a tak pro mě byla především druhá část trochu v tomto ohledu utrpením. Chyběl mi příběh. Občas se vyprávění táhlo jak špacír dědinó :). Moc oceňuji originální ztvárnění. Asi poprvé váhám s hodnocením. 3,5 z 5.
Netuším, jestli bych byl knížkou tak nadšený, kdybych ji jenom četl z papíru. Ale audiokniha (s více interprety) byla pro mne obrovským zážitkem – a už teď je mi jasné, že si ji v budoucnu znovu poslechnu (což u mne bude spíše výjimka, než pravidlo). Jedním slovem nádhera! Ta řeč, ty dialogy, ta dynamika vyprávění...!
Na rozdíl od mnohých komentujících si nemyslím, že by autorka ukazovala jen záporné rysy „vesničanů“ – naopak, tenhle výjimečný román je hlubokou sondou do lidských povah obecně, do jejich uvažování a prožívání reality, sice mnohdy ovlivněného člověčí malostí, ale i láskou k půdě a k práci, k tradici, vztahem k předkům atd. – a je úplně jedno, jestli všichni ti Václavové, Josefové a Maruny žijí ve města, anebo na vesnici. Takoví prostě jsme.
Doporučuji – zvláště v podobě knížky do ucha (Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová).
Čtvrtá kniha od této autorky, kterou jsem četla, a pro mě nejslabší. Nářečí sice dodávalo na autentičnosti, ale hůř se mi četlo. Rovněž k žádné postavě jsem necítila sympatie, ba naopak a v neposlední řadě se mi děj tak nějak táhl. Nicméně se chystám na Pláňata a budu zvědavá na další tvorbu.
Jsem ráda, že po přečtení knih Vrány a Zahrada mi přišla pod ruku Dědina u které jsem se mohla i usmát. Pěkná kniha o rodinách jedné dědiny.
Co říct k Dědině? Asi, že je přehlídkou těch horších lidských povah, autorka se vyřádila. Je psána v nářečí, což podporuje autenticitu a ten, kdo vyrůstal na dědině, v jednotlivých postavách pozná svoje známé :) V hospodě a v "jednotě" se probere všechno, mladí jsou k ničemu, staří do všeho kecají, děcka zlobí, chlapi chlastají a ženské drbou... Kniha o ničem a o všem.
Myslím si, že spisovatelka skvěle vystihla náturu vesničanů. Žiju na dědině, takže to dovedu posoudit. Je tu celé panoptikum postav, od dobromyslných postaviček (třeba děda z první kapitoly) až po buranské týpky, jako třeba Laďa. Všichni tam na sebe všechno vědí a nejen o přítomnosti, ale i o daleké minulosti. A neváhají to použít proti bližnímu svému. Ne že by na vesnici byli horší lidé než ve městě, jen se všichni navzájem znají a vidí si "až do talíře".
Kniha popisuje, jak to chodí na takové vsi - dědině.
Trochu hůř se mi četla, protože autorka používá vesnickou mluvu, ale právě proto je vyprávění velmi věrohodné.
Já jsem sice holka z města, ale i tak jsem se do příběhu dokázala vžít. Pomluvy a závist jsou všude.
Ty babky, které ví všechno nejlíp, mě neskutečně štvaly. Místy se mi zdálo, že to bylo jen takové plácání, které mě nudilo, ale možná i to byl záměr :)
Přestože hodnotím knihu "jen" čtyřmi hvězdami a považuji ji za slabší, tak ji můžu vřele doporučit.
Aiden888 - naprostý souhlas... Profackovat všechny.
A v Maruně jsem pořád viděla/slyšela svoji tchýni. CO BY TOMU ŘEKLI LIDI... Ta kdyby měla místo, určitě by si pořídila i sváteční obývák.
Ale - skvěle napsané, skvěle odkoukané.
Moje první kniha se slovníkem, který jsem nejen v dětsví slyšela kolem sebe. I dnes potkávám, ale spíše vyjímečně, lidi, kteří tak mluvijó. Pro mě krásné připomenutí života na dědině z dob nedávno minulých.
Popis prostředí, řeč i vztahy autentické, ale tolik nenadchlo/nezabavilo.
Tak reálné a tak povědomé! Dědina od Dvořákové jako by z oka vypadla té, kterou znám z dětství já. Přestože ta moje není na Vysočině ale v severních Čechách, bylo tam všechno - typický slovník, vesnické zabíjačky, pohřby i klepy, malý krámek Jednoty uprostřed vsi, ženské v zástěrách a chlapi v montérkách i hledání nových koťat v seně. Dokonce i ten talířek na obálce je stejný jako ten po babičce. Za mě opravdu povedená nostalgie.
Ufff. Uz jsem od Dvorakove precetla vse, toto byla zatim posledni. Ale? Vsechny byly uzasne, jiji styl psani mi sedl. O Dedine se to bohuzel rict neda. Cetla jsem ji skoro 2 mesice.
Moje první setkání se spisovatelkou. Určitě budu shánět další knihy. Nářečí neruší, postavy ze života. Na vesnici dnešních dní se už tolik nezasahuje do osudů ostatních. Žije se více za zavřenými dveřmi.
Milé čtení o "problémech" obyčejných lidí žijících v kraji, se kterým je autorka spjata. První a čtvrtý (poslední) příběh byly slabší než delší dva prostřední. V druhém jsem úplně dokonale poznával osobu, kterou znám a která také žije na "dědině". Jazyk nepůsobil nepřirozeně a nějak na sílu. Líbí se mi, že nějaká taková oddechová kniha vznikla. Super je taky mapka obce na vnitřní straně obalu, kterou jsem stále studoval, protože postavy se v knize občas míhají rychle.
Tak toto téma jsem od autorky nečekala. Už jsem od ní několik knih četla a tak jak je napsáno níže, úplně odlišné od ostatních jejich knih a témat. Kniha mi moc nesedla, trochu jsem se ztrácela kdo kam patří, ještě že je na vnitřní straně obalu mapka vesnice.
Kniha je úplně odlišná od zbylých knih této autorky, které jsem zatím četla. Dosud jsem byla zvyklá, že se řešilo nějaké silné náboženské téma, anorexie a další problémy z autorčina života. Nyní jsem byla mile překvapena odlišným konceptem, který mě ale nijak nerušil. Prostý popis lidí žijících na vesnici někdy cca v 90. letech. Vždy očima jiného člověka. Mluva mi byla blízká, spoustu slov používá moje rodina dodnes. Co se příběhu týče - jsem moc ráda, že žiju v anonymitě velkoměsta, protože dovedu si představit, že takto to opravdu mohlo vypadat. Veškerý život podřízen tomu, co by mohli říct lidi z dědiny, z mého pohledu řešení malicherností a "problémů" tam, kde nejsou.
Moje vzdálenější rodina žije na Vysočině a myslím, že spousta napsaného může být pravda :-)
Kniha vyprávěna z pohledu několika postav žijících na vsi. Pohledy se liší podle generací a promítá se do nich pohledy různých postav a jejich názory na život.