Dědina
Petra Dvořáková
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Rada jsem si ji precetla. Moje babicka bydli na dedine a mi rodice se tam odstehovali na stari a musim rict, ze je to tak, jak pise. Ja treba od babicky znam - co tomu reknou sousedi, musim neustale uklizet pred domem, aby nas nepomluvili. V obchode se divaj, co kupuju, nove auto? Budeme vypadat, ze mame hodne penez, to nas pomluvi. A ci ty ses? To jswm slysela porad jako mala. Budou hody - musime vsecko uklidit, jinak nas pomluvi, nove zaclony, atdatd. Proto je mi ta kniha blizka.
Precteno rychle, takove chmurne, jsem rada, ze neziji na vesnici. Kazdopadne jsem se hned od zacatku do deje ponorila, primo vse ze zivota. Smutne, ale opravdu vice nez realne.
Mně se to líbilo. Jsem z Moravy, jezdila jsem na prázdniny na dědinu k babičce a dědóškovi. Moc ráda na to vzpomínám. Taková mluva je mně blízká. Ráda jsem si s knihou zavzpomínala.
Jedna malá vesnička, která si částečně i v současnosti zachovává svůj nádech minulosti, ale zároveň se nemůže dnešku ubránit. Příběhy více či méně obyčejných lidí - které velmi pravděpodobně naleznete i ve svém okolí. Některé příběhové linie zaujaly více, jiné méně - asi tak jak to je i v normálním životě. Kniha se nečetla úplně špatně, ale přečíst si ji znovu nemám úplně potřebu..
Poslouchala se mi velmi dobre, jen jsem cekala nejak vetsi propojeni jednotlivych postav.
Život na dědině tvoří běžné starosti, pomluvy domácích, závist sousedů i přetvářka v rodině. V dědině Petry Dvořákové navíc často dochází ke střetu starého a nového světa, starší a mladší generace, sedláků a studentů, touhy za komunistickým režimem a odmítáním smýšlení, které už stejně způsobilo mnoho škody. Autorka popisuje detaily obyčejných dnů jednoduchých lidí, kteří svým vyprávěním přibližují klasické napětí ve vztazích mezi manžely, tátou a synem, nevěstou a tchyní, babičkou a vnučkou. Děje se to prostřednictvím čtyř příběhů, jejichž tempo určuje vždy jiný vypravěč. Zatímco první a čtvrtý příběh mě bavil, druhý a třetí (nejdelší) příběh byl pro mě nudný.
Zpočátku mi byla knížka nepříjemná a dlouho jsem nechápala proč. Pak jsem pochopila, asi mi příliš připomínala mé dětství :) Nicméně kniha je opravdu autentická. Kdo se v dědině narodil nebo tam zavítal byť jenom na prázdniny, asi ví .
Kniha se četla pěkně, klasická oddechovka. Příběhy lidi jedné vesnice jsou napsány tak, že se ve vesnici ocitnete také. Doporučuji všem, co si chtějí odpočinout od náročného čtení a pobavit se.
Krása české vesnice, kde se lidé znají, mají k sobě blíž, pomáhají si... Může se zdát, ale tak to opravdu není. Ve skutečnosti je knížka plná nešťastných, zlých, závistivých lidí, uvíznutých v tom, co si řeknou lidi/ aby nebyla ostuda / tak se to vždycky dělalo. Bylo to pro mě smutné čtení, protože v podobné dědině jsem vyrostla. A tak bohužel potvrzuju, že přesně takové to tam bylo. Perfektně popsané charaktery, prostředí i situace, díky použitému nářečí to bylo autentické a působivé.
Mam rada tyhle razovite pribehy o lidech, kteri cely zivot jen drou. Na moje zachvaty lenory idealni cteni.
Autorka je známá tím, že nám ve svých knihách často ukazuje to nejhorší z lidských povah, nastavuje nám jako společnosti zrcadlo a musím říct, že v Dědině se jí to povedlo skvěle, až toho na mě bylo příliš. S tolika buranskými postavami, které jsem měla chuť profackovat, jsem se v knize ještě nesetkala :D bylo mi v jejich společnosti zle a nenašla jsem snad jedinou, která by mi nevadila. Po literární stránce je to velmi podařené, geniálně vyobrazený, atmosférický obraz venkova, ale po stránce čtenářské jsem občas váhala, jestli knihu neodložit. Nářečí knize dodává na autentičnosti – já se vrátila do svého dětství, u nás na Moravě se podobně také mluvilo, ale někomu může dělat problém knihu číst, doporučuji přečíst prvních 5 stran už v knihkupectví, ať víte, do čeho jdete. Oceňuji mapu dědiny na vnitřní straně přebalu, která mi pomáhala se u čtení vyznat i v postavách a situacích, které pro mě občas nebyly snadno uchopitelné. U čtení autorčiných knih jsem vždy připravená na to, že to nebude veselé čtení, ale za mě tohle byl jeden ze slabších kousků.
Trošku jsem se ztrácela v postavách, formát bez kapitol tomu napomohl a nářečí ještě ztížilo. Ale postavy byly vykresleny barvitě, pravdivě a uvěřitelně.
Slupla jsem ji na dovolené jako malinu. Je to pár dní zpět a skoro nic už si z ní nepamatuju. Jen vím, že mě bavila, četla se i přes nářečí lehce, občas jsem měla zamotanou hlavu, kdo je teda vlastně čí co a zamrzel mě otevřený konec.
Humorné vyprávění o životě jedné vesnice a jejích obyvatelích. Knihu jsem si chtěla přečíst i kvůli tomu, že slibuje navíc zážitek ze čtení v podobě svérázného dialektu, jímž je vyprávění napsáno. A opravdu jsem se bavila, kniha mě nikterak nezklamala!
Příběhy jsou poskládány z vyprávění jednotlivých obyvatel, z jejich vlastního úhlu pohledu. Je zde tak hezky vykresleno, jak např. stejnou situaci vnímá každý ze členů rodiny po svém. Autorka výstižně načrtla venkovskou každodennost a tím dodala příběhům kouzlo autentičnosti, jako by člověk listoval kronikou jedné vesničky.
Bavilo mě taky orientovat se v propletených vesnických vztazích, kdo je s kým jak spřízněn. Knihu doporučuji všem, kdo se rádi pobaví oddechovým čtením a kvalitně vystiženými charaktery jednotlivých postav, i když to často nejsou vlastnosti tak úplně záviděníhodné.
Chtěla jsem zkusit knihu od nové autorky, tak jsem zkusila Dědinu. A musím říct, že to byl výborný nápad psát v daném vesnickém nářečí. Jednotlivým příběhům i postavám v knize to dodalo na živosti. Trošku mě mrzelo, že některé postavy měly prostoru více než ostatní a taky ten otevřený konec u všech rodin mi vadil. Rozhodně jde o knihu, u které se člověk pobaví i zamyslí.
Kniha je psaná nářečím, ale četla se mi hodně dobře. Jde o několik povídek z jedné vesnice, z nichž některé jsou vyprávěné více vypravěči. Občas chvíli trvá než se zorientujete. Vypravěči nejsou žádný intelektuálové, takže se řeší většinou konkrétní věci, jako majetek, sex. Postavy z toho nevychází příliš kladně, ale autorka rozhodně nikoho nesoudí.
Knihu jsem přečetl, ale šlo to ztuha. A kvůli nářečí to určitě nebylo.
Že by se jednalo o lehce humorný příběh a že by to bylo svižné vyprávění formanovského stylu, jak se píše v anotaci? Pro mě to tedy tak nebylo.
Je mi líto, ale už druhá kniha od autorky mi nesedla, takže další pokus už absolvovat nebudu.
4 příbehy, které jsou lehce propojené... Psáné v nářečí. Kniha mě moc nebavila, nutila jsem si ji dočíst. Na můj vkus je příliš negativní a myslím, že na vesnicich už se to dost změnilo a lidé si víc hledí svého. Nicméně po revoluci a ještě tak před 10 lety to tak být mohlo....