Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2604
2604
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Jednotlivé příběhy nejsou provázány a ani ukončeny.....takové odpočinkové čtení s vesnickým nářečím, které mě bavilo.....
Kniha je atraktivní pro všechny, kdo mají zkušenost s dřívejším životem na vesnici. Zdůrazňuji minulý čas, v současnosti na vesnici podle mého názoru už tolik pravých vidláků není :-)
Sama jsem strávila část dětství u babičky a dědy na vesnici. Pole, slepice, husy, prase, zabijačky. Moji prarodiče byli sice jednodušší (ve smyslu nevzdělaní, dodržující tradiční role i způsob života), ale velmi milí, srdeční a k nám vnoučatům neskutečně hodní. I když jsme něco provedli, nezlobili se dlouho. Hrozně ráda na to vzpomínám. V knize jsou vykresleny spíš ty negativní vesnické postavy, se kterými jsem se já nesetkala, ale je mi jasné, že závist a drby na vesnici kvetou, protože si tam lidi vidí až do talíře a ne každý je takový jako já, které je úplně jedno, co ostatní dělají, pokud mě to nějak negativně neovlivňuje :-)
Hodně se mi líbilo, jak autorka popisuje události z pohledu více účastníků. Krásně tím ukazuje, že každý vnímá realitu po svém a není záhodno dělat unáhlené soudy.
Jakožto vidlák z vesnice jsem se nedozvěděla v podstatně nic nového, ale cítila jsem se jako doma. Po přečtení autorčiných Vran jsem čekala ale něco hlubšího. Tohle bylo takový milý povídání o životě na vesnici. Měšťák si z toho jistě vezme více.
Tohle je jedna z nejlepších novodobých českých knih. První knihu od autorky, kterou jsem četla byl Chirurg, který má lepší hodnocení, než Dědina. Chirurg je hodně beletristický a dá se říct, že osloví vlastně téměř každého čtenáře. Přesto je za mě Dědina dílo na mnohem kvalitnější úrovni. Naprosto bravurně popsané charaktery a smýšlení předchozích generací našich rodičů, prarodičů "poznamenaných" svými kořeny z venkovského prostředí. Miluju folklor, sama jsem z vesnice a velký kus pravda v knize vidím. Kniha ale nebude pro toho, kdo takovému tématu nemá žádný vztah.
Měla jsem pocit jako když se dívám na nějaký dobrý český film z vesnice. Kvalitní čtení, lehce humorné, které opět potvrzuje, že česká literatura je v rozkvětu. Nápad napsat knihu v nářečí mi přišel naprosto originální a přirozený. Chystám se na další knížky od této autorky.
Petra Dvořáková prostě umí vystihnout kouzlo každodennosti a vystihnout charakter postavy na pár řádcích. U Dědiny si mě navíc ještě získala tím, že díky tomu, že jsem část dětství strávila na podobné moravské vesnické vesnici, měla jsem pocit, že cestuju v čase.
Opravdu povedené! Možná někomu může vadit, že kniha nemá tak úplně děj, respektive příběh, spíš je to takové jednotlivé reportáže, které ve výsledku poskládají obraz každodenního života na vsi.
O hvězdičku navíc dávám ještě za moravské nářečí, které je autentické a nepůsobí posměšně nebo jako karikatura.
Tak tohle mě tedy nebavilo, nudilo mě to a jsem z knihy znechucená. Postavy nesympatické, občas jsem se v nich ztrácela a nevěděla jsem hned kdo zrovna příběh vypráví. Těšila jsem se na humorné vyprávění z vesnice, ale bylo to spíš depresivní čtení. Rozhodně jsem se čtením knihy nepobavila a vlastně mi kniha ani nic nedala. Vypadá to, že na vesnici žijí jen závistiví lidé, co hrabou jen pro sebe. No nevím, znám spíš pravý opak, lidi, kteří by se pro ostatní rozdali, co si vzájemně pomáhají a nic za to nečekají. Na téhle vesnici bych rozhodně žít nechtěla.
(SPOILER)
Taková oddechovka. Nad dějem se nemusí vůbec přemýšlet, nenáročné čtení.
Pocházím z vesnice, takže jsem se dokázala do jednotlivých příběhů trochu vžít a pochopit je, chvílemi jsem poznávala své příbuzné a známé z vesnice. Například v pasáži, kdy “mladí” pořídili bábičce rychlovarnou konvici, tu ona však nechala v krabici a schovala, protože stejně raději vařila vodu na kamnech, když na to tak byla zvyklá :-)
Avšak tolik zloby, závisti a nenávisti, co v sobě postavy v knize měly, to mě až překvapilo. Nemyslím si, že se lidé z vesnice mezi sebou až tolik nesnášejí a pomlouvají, dost lidí zde psalo o “vesnických vidlácích” a že by na vesnici rozhodně žít nechtěli, když si tohle přečetli. Na můj vkus vyzněla kniha až moc pesimisticky a objevilo se zde hodně předsudků. Všichni z vesnice nejsou takoví a hlavně všichni nejsou takoví jako před 50 lety…
Celkově hodnotím knihu jako průměr, neurazí, ale nenadchne. Děj v podstatě žádný, jsou to vlastně jenom útržky z životů jednotlivých lidí z dědiny, které nijak významněji propletené nejsou.
Hovorový jazyk mi byl blízký, nářečí starších postav už tolik ne, chvílemi už mě to při čtení rozčilovalo. Ale k tématu knihy se to hodilo. Nedoporučuji milovníkům spisovné češtiny, toto by asi jen tak nepřekousli :-)
Chystám se od autorky číst ještě knihu Vrány, třeba mě nadchne víc.
Od autorky jsem už četla Vrány a ty se mi teda líbily víc. Tohle nebylo špatné, v něčem jsem i poznala své prarodiče, rodiče a okolí. Až mi z toho bylo trochu blivno.
Výsledný dojem: všichni jdou po penězích!
Po delší době jsem sáhla po české autorce a musím říct, že je to balzám na duši.
Prostě ta naše česká nátura se nezapře.
Jsem z vesnice, takže touto knihou jsem se vrátila v čase tak o třicet let.
Moc povedené, opravdu moc.
Vzhledem k tomu, že žiju na vesnici, tak mě kniha pobavila a rozhodně jsem si u ní odpocala, protože se tady nemusí nad dějem přemýšlet. Prostě jak dny plynou.
Pokud jste vyrůstali nebo někdy žili na vesnici, je tohle kniha pro vás. Tak skvěle napsanou knihu, ktera dokonale vystihuje dané prostředí a psychologii postav, jsem dávno nečetla. Neprikrasleny pohled na venkov a jeho obyvatele.
Toto opravdu bylo totální sáhnutí vedle. Kniha na mě nepůsobila vůbec dobře a nedovedu si představit žít v tak nepříjemných rodinách. Jestliže opravdu něco takového existuje, potom se nedivím, že jsou lidé, kteří domov mají spojený jen s těmi nejhoršími vzpomínkami a nechtějí se vracet. Měla jsem se leknout hned, jak jsem uviděla podtitulek knihy se slovy "závist a chtíč".
Jako jo, četlo se to příjemně a děj hezky plynul. Děj? On tam vlastně žádný nebyl. Jen psychologický rozbor vidláků, co jsou připoutaní k půdě a nehodlají se z ní hnout. Jako typický měšťák musím přiznat, že mě to velmi znepokojovalo. Taková ta zemitá drsnost a oprsklost...dost mě to sebralo, na to už nésú zvyklá. Pár vět mi i celkem vadilo, např. to Zbyňkovo "zapichat si chcu, to jo". Nevím, k téhle knize už bych se nevrátila.
Četlo se mi dobře, takové oddechové... ale vadilo mi, že příběhy nejsou v podstatě vůbec provázané a chybí jim zakončení - minimálně u dvou příběhů bych ráda četla dál, ale bohužel děj skončil.
Dobře se to četlo. Nářečí mi nevadilo - moje mamka pochází z Moravy, takže kópelka a vóbec jak tam mluvijou - to bylo jako bych se vrátila do dětství, kdy jsem u babičky na dědině trávila prázdniny...
Příběhy uměly vtáhnout do sebe - nicméně to byly příběhy bez začátku a vlastně i bez konce. Pořád jsem čekala, kdy to do sebe nějak zapadne, ale ono nezapadlo. Prostě to skončilo. Tak jako končí jeden den a co bude zítra - to večer ještě nemůžeme vědět...
Nicméně charaktery jsou vykresleny výborně. Tak to na dědině chodí. Na žádné velké city si tam nehrají - ani nemůžou. Život je tvrdý a lidé prostě musí žít a přežít...
V podstatě však kniha o ničem... Ucelený příběh tam nenajdete. Jen střípky příběhů, které vídáte dnes a denně kolem sebe a nikdy se nedozvíte, jak skončí...
Musím říct, že k této knížce se v myšlenkách stále vracím. Příběh mě jednoduše dostal, zajímavě vykreslené příběhy i postavy, vše dobře propletené a ne vždy úplně očekávané.
Pěkné, odpočinkové počtení. Nečekejte žádné zvraty ani napětí, je to jen popis obyčejného života v jedné moravské vesničce vyprávěný krásným tamním nářečím. Ač jsem sama městská holka, všichni moji předci pochází z vesnice a spoustu slov, která byla v knížce použita, znám od prarodičů ze svého dětství, takže jsem si krásně nostalgicky zavzpomínala. :) Petra Dvořáková opět nezklamala.
To se mi hodně líbilo, ačkoliv jsem měla zpočátku problém si zvyknout na to nářečí. Jako holce z dediny a narecim psanou knihu mi tedy nešlo narozum, proč kralikum říka autorka zajíci a ještě, že se pěstují. Pěstuje se flora, ne fauna.