Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2589
2589
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Kniha české autorky z českého prostředí jedné vesnice. Musím přiznatnat, že jsem knihu moc číst nechtěl, ale nakonec jsem rád, že jsem to udělal.
Výborná charakteristika postav, krásně se prolínající příběhy jednotlivých lidí, nenáročný příběh a docela zajímavá jazyková hra. Sice trochu mix několika dialektů, ale celkově to do sebe ladí.
Tato kniha nebyla šálek mé kávy. Začala jsem ji číst, protože mám ráda tuto autorku a po přečtení Chirurga a knihy Vrány jsem byla zvědavá na její další díla. Jinak je ale kniha hezky zpracovaná, krásně popsaná atmosféra místa a charaktery lidí žijících na jedné vesnici.
Autorka dokáže skvěle vykreslit charaktery postav a vystihnout atmosféru místa, jen je škoda, že vidí vesnici pouze z té negativní stránky. Jako by dědina nebyla schopna nabídnout jiné povahy, než jen lidi slaboduché, závistivé, nevěrné, vypočítavé a zahořklé.
Celému dílu by určitě prospěla trocha pozitivních myšlenek, protože přece nic není jen černé nebo bílé.
V knize mi chyběl nějaký nosný prvek, který by všechny ty mini příběhy spojoval a dával možnost postavám se někam posunout.
Paní Dvořáková vládne neskutečným talentem použití jazyka a výběru slov, kdy se v hlavě čtenáře velmi realisticky zhmotňuje příběh, ve kterém má opravdu pocit, že sedí v hlavě a poslouchá myšlenky postav. Pro mě trochu slabší než Chrirurg, nicméně vykreslení všech postav bylo brilantní. Škoda jen, že na mě všichni působí spíše zle a nevděčně, než dobrosrdečně a otevřeně. Autorka mi představila vlastně trochu černo-černou verzi dědiny, ale já pořád ještě věřím, že tam existuje i hodně toho bílého, a proto ty hvězdy dolů :)
Jako člověku citlivému na nářeční a jiné dialektologické rozdíly mi vadilo látání mnoha jazykových jevů dohromady v audio podobě knihy, kterou jsem si vybral k poslechu. Možná to bylo jen špatnou interpretací mluvčích, ale nedokážu si představit, že se takhle někde mluví (míchanice hanáckých, jihomoravských dialektů s obecnou češtinou a slezskou krátkostí). Zkrátka takový mišmaš mi tahal uši. Ale kdo ví, třeba nějaká taková divná dialektická enkláva někde na Vysočině existuje – bájná dědina :)
Zpětně mě mrzí, že mi to často odvádělo pozornost od knihy jako takové, resp. od tématu...
Zřejmě budu jedna z mála, které se Dědina nelíbila. S přehlédnutím jazyka, který autorka použila jsem čekala, že mi kniha dá něco víc, že bude obsahovat vyšší hodnotu. Nejvíce se nakonec povedla pouze obálka...
Jsem z vesnice, ale z tak malé, že podobné vztahy u nás nemohly vyrůst. Každopádně kniha je skvělá. Petra Dvořáková dokáže geniálně vykreslit postavy tak, že působí naprosto věrohodně. Většina osob nevzbuzovala ve čtenáři sympatie, ale na druhou stranu člověk naprosto rozuměl tomu, co se jim v hlavě honí a proč jednají tak, jak jednají.
Domů si tuhle knihu nepořídím, ale k přečtení ji vřele doporučuji.
Tuhle knihu považuji za skvělý počin díky vykreslení reálných archetypů. Já sama představuji holku, co utekla z dědiny do města a všichni se na ní doma dívají jako na namyšlenou "lepší" dámičku, co přijede jen na hody a nebo když jsou vajíčka a čerstvé maso, takže jsem se v postavě Jany našla hned :) Navíc moje máma přesně mluví hanáčtinou, kterou je kniha psaná. A kdybychom se prošli po vesnici, najdeme z knihy opravdu skoro všechny postavy.
Nemůžu ovšem říct, že bych knihu považovala za komickou - občas se tam žertovná chvilka mihne, ale veskrze je pak člověku spíše stejně smutno z toho, co čte. Střet staré a nové školy, potřeba dávat si na vše pozor, aby náhodou sousedi neřekli, ale doma má každý schované velké kostlivce, neochota vcítit se do jiného člověka, snaha zesměšňovat problémy ostatních, jen aby ty naše vypadaly na oko větší, všudepřítomná chamtivost a závist... Venkov má samozřejmě i své kladné stránky, ale ty temnější Dvořáková vystihla perfektně.
Aneb pokračovani filmu Slunce, seno.... Není to sice tak vtipné, ale ta vybarvenost postav a jejich myšlení je zřejmá. Četlo se to samo, těžko se kniha odkládala. Ale teda číst víc takových, zhrubnu po mluvě a bude ze mne člověk z dědiny????
Vrátila jsem se po dvou letech v naprosto dokonalé audiopodobě od skvostné Marcely Šikové.
Díky jedinému hlasu čtenáře, se ještě trochu víc než v papíru stírají rozdíly mezi postavami, ale snad ještě plastičtěji vystupuje atmosféra, kterou podle mě chtěla autorka navodit.
Ano. Je zde až krutě odvrácená strana (jen vesnického ??) života.
Jaruna. Maruna. Heluna.
Prolínání charakterů.
Pohledy na stejnou věc z více úhlů, povah a generací.
Dokonale vykreslená prostá živočišnost řezníka, v pozadí ukrytý zájem o rodinu a vztah k synovi i vlastnímu otci.....
Podobný motiv jsem našla i v Chirurgovi . . .
Úvahy nejen Maruny jsou nadčasové.
"To, co se dá závidět to si lidi pamatujou pořád...
Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život, to musíte každej den znova, jinak byste tady nemohli žit."
Dědina je nastavené zrcadlo každému jednomu z nás, ve kterém lze pohlédnout nepříjemné pravdě do očí.
Proto je tam asi pozitivního tak málo, aby nás nerušilo.
Díky Petro za šanci ke změně :o)
Pochádzam z dediny a život na dedine v podaní autorky tejto knihy má určite vierohodne zachytenú atmosféru.
Nepochybne k tomu prispieva aj rozprávanie v nárečí, čo hodnotím ako skvelý nápad.
Škoda, že my dedinčania vyznievame iba ako závistlivé, vypočítavé, slaboduché, ohováračske, neverné, ochlastané a neviem ešte aké stvorenia...
Keby tam bola autorka zakomponovala aj trochu dedinskej dobrosrdečnosti, súdržnosti, poctivosti alebo ústretovosti, bolo by to odo mňa na plný počet, takto je to iba za štyri.
Příběh mě chytil od samého začátku. Líčení života na jedné vesnici. Generační rozdíly, závist, pomluvy, ale i humor. Nejvíc mě bavila ta zvláštní, nespisovná čeština. ????????
Kniha mi zpočátku vyloudila úsměv na tváři. Líčení starostí lidí na vesnici bylo vykresleno úplně živě. Stejně jako poslední třetina knihy, kde mi bylo úzko a smutno.
koncept vesnice mě neuchvátila jako ostatní, asi proto, že jsem sama vesnická řepa ;)
Tohle bylo super. Musela jsem si ze začátku zvyknout na jazyk jakým byla kniha psána, ale přišlo mi to nakonec hrozně vtipný. Prostě obyčejný život na dědině. Připomíná mi to babičku... "to nemůžeš, co by na to řekli lidi" ????
Nevím jestli to bylo tím, že jsem jí četla tak dlouho (2 měsíce) ale nějak mě úplně neuchvátila, postavy se mi pak už taky pletly a pořádně jsem nevěděla, kdo ke komu patří. Nářečí v knížce mi nevadilo.
Kniha byla čtivá, to se jí nemůže upřít, ale zpracované téma mě nesedlo. Jednotlivé postavy se dost pletly, občas jsem netušila, kdo patří ke komu. Vesnické klepy a to, že nikdo nenechá na nikom nit suchou, asi téma, které osloví lidi z města, kde je určitá míra anonymity. Mě to spíš rozčilovalo.
Vzpomínání na skutečné sedlačení, později o smutku při navracení vyžilé půdy. Ani jednání mezi tehdejšími obyvateli malé vesnice s těmi dnešními není jiné. Jen podmínky se trochu změnily.
Tudle knihu jsem zfokla za tejden. Byla to docela prča, že jsem se u knihy občas fest natlemila.
A teď vážně. Bylo to super a úplně jiné čtení, než na které jsem zvyklá. Živě jsem si tu vesničku představila a skoro jsem si připadala, jako bych tam s těma lidma byla. Klidně bych ještě 100 stran přidala. Za mě spokojenost.