Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2588
2588
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Tak ruku nahoru, kdo v někom z hrdinů knihy poznal někoho ze svého okolí? A nemusíte mluvit zrovna nářečím a bydlet na vsi. Kniha o malosti českého člověka přesvědčeného o vlastní dokonalosti a o nedokonalosti ostatních je zajímavou sondou do české nátury. Líbilo se mi to moc!
Dědina....první stránky se mi četly dost těžkopádně...brzy jsem si na místní mluvu zvykla a přišlo mi to naprosto přirozené. Bylo to zvláštní, všechny postavy mi lezly na nervy, primitivní, sobecké uvažování, závist, kam se podíváš. Přesto jsem je nějakým způsobem dokázala pochopit. Velmi ambivalentní pocity. Je to třetí knížka od Petry Dvořákové a já musím říct, že opravdu smekám. Začínám mít pocit, že dokáže napsat naprosto o čemkoliv.
Začátek o malé Petrušce ještě šel, ale následující dlouhatánská zpověď a deník sprostého řezníka to zabily.
Poté co jsem přečetla Vrány, jsem měla asi nějaké očekávání. Ale toto ne, to nemělo děj, kniha se táhla, byla neuvěřitelně nudně negativní. Prostě nedořčené vesnické klepy. Opravdu nedoporučuju
Tož dobré to bylo čtení.....
Děj se odehrává v dědině na Vysočině, kde se autorka narodila. Protože pocházím z ještě východnější oblasti ČR, nebylo potřebovat využívat uvedený slovníček.
Samotný obsah mě dostal. Skvělé popsané jak vnější projevy hrdinů knihy, tak zejména i ty jejich vnitřní pochody a myšlenky odehrávající se v hlavě. A perfektně jsem v tom poznal podobné myšlenky a chování mé, mých rodičů, prarodičů, sousedů a všech typů pohybujících se v naší dědině na Valašsku.
Pro mě odpočinkové a příjemné čtení. První kniha od autorky v rámci výzvy a určitě sáhnu po další.
Moje spokojenost s knihou narůstala s přečtenými stránkami. Začátek byl na můj vkus příliš vulgární. Otázka je, jestli jsem si v dalším textu zvykla, nebo nesympatických slov ubylo. Specifické, drsné, ale velmi lidské prostředí vesnice. Základním kamenem je a byla rodina. Náročný život se spoustou práce. Práce, kterou žádný počítač, ani pos... umělá inteligence neudělá.
Typická dědina, skvěle vykreslené povahy . I já jsem takhle prožila dětství a mládí, i když v knize jsou spíše popsány jen negativní postavy. V naší vesnici (a určitě i v ostatních) žili i "zlaté osůbky".
Jsem moc rada, ze nejsem sama, kdo v necem takovem vyrustal. A ne bez nasledku :(
V kazde casti jsem poznala nekoho z rodiny. Kupodivu se mi styska jen po te vsi, po tom miste.
Proto ocenuji, jak to Petra Dvorakova predala dal. A ocenuji jazyk.
Líbil se mi jazyk knihy. A v první půlce jsem se dokázala orientovat v postavách a vztazích mezi nimi. Druhá už byla v tomhle směru horší, ale celkově jsem ráda, že jsem si o takové vsi, ze které pocházejí i někteří mí předci, přečetla.
Dědina za mě byla určitě výborná, sice jsem se u ní tolik nenasmála, jak mi slibovala kamarádka, ale spíš jsem si zavzpomínala, někdy s nostalgickým úsměvem, jindy pomalu se zděšením, čeho se i nás dopouštěli (pra)rodiče (tím narážím na první část a chování babičky k vnučce). Autorka dobře zachytila stereotypy, které snad nikomu nemůžou být cizí, a jazykem je jen podtrhla. Chybělo mi nějaké větší propojení příběhů, osobně jsem se dost ztrácela ve jménech.
Jak docela často píšu, v knížkách se sem tam objeví postava, která mě štve. Tady to bylo jinak. Tady mě štvali úplně všichni. Taková míra pokrytectví, vyčůranosti a sobeckosti, ježkovy voči. Sice jsem si myslela, že mě to chvílemi zabije, ale přesto jsem Dědinu přečetla s chutí a užívala jsem si každou stránku.
Moc jsem si přála, aby se na konci nějakým způsobem propojily příběhy a osudy a kniha se stala pěkným mnohovrstevnatým venkovským románem. Nestalo se, takže jen pár zajímavých povídek z jedné vesnice. Pobavila jsem se, ale za mě tedy promarněná šance.
Kniha vyprávěna z pohledu několika postav žijících na vsi. Pohledy se liší podle generací a promítá se do nich pohledy různých postav a jejich názory na život.
Kniha psaná v nářečí, přibližuje autenticitu venkova a dost hrubé povahy. Vlastně každý příběh má v sobě něco "zlého", ať je to řev na příslušníky rodiny, nevěru, lakotu... vlastně se kniha četla těžce a trvalo mi to.
Za mě fajn kniha ale nejslabší od Petry Dvořákové. Klobouk dolů, jak dobře píše místním nářečí.
Nesnáším lakomé lidi, a tak pro mě byla především druhá část trochu v tomto ohledu utrpením. Chyběl mi příběh. Občas se vyprávění táhlo jak špacír dědinó :). Moc oceňuji originální ztvárnění. Asi poprvé váhám s hodnocením. 3,5 z 5.
Netuším, jestli bych byl knížkou tak nadšený, kdybych ji jenom četl z papíru. Ale audiokniha (s více interprety) byla pro mne obrovským zážitkem – a už teď je mi jasné, že si ji v budoucnu znovu poslechnu (což u mne bude spíše výjimka, než pravidlo). Jedním slovem nádhera! Ta řeč, ty dialogy, ta dynamika vyprávění...!
Na rozdíl od mnohých komentujících si nemyslím, že by autorka ukazovala jen záporné rysy „vesničanů“ – naopak, tenhle výjimečný román je hlubokou sondou do lidských povah obecně, do jejich uvažování a prožívání reality, sice mnohdy ovlivněného člověčí malostí, ale i láskou k půdě a k práci, k tradici, vztahem k předkům atd. – a je úplně jedno, jestli všichni ti Václavové, Josefové a Maruny žijí ve města, anebo na vesnici. Takoví prostě jsme.
Doporučuji – zvláště v podobě knížky do ucha (Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová).
Čtvrtá kniha od této autorky, kterou jsem četla, a pro mě nejslabší. Nářečí sice dodávalo na autentičnosti, ale hůř se mi četlo. Rovněž k žádné postavě jsem necítila sympatie, ba naopak a v neposlední řadě se mi děj tak nějak táhl. Nicméně se chystám na Pláňata a budu zvědavá na další tvorbu.
Jsem ráda, že po přečtení knih Vrány a Zahrada mi přišla pod ruku Dědina u které jsem se mohla i usmát. Pěkná kniha o rodinách jedné dědiny.
Co říct k Dědině? Asi, že je přehlídkou těch horších lidských povah, autorka se vyřádila. Je psána v nářečí, což podporuje autenticitu a ten, kdo vyrůstal na dědině, v jednotlivých postavách pozná svoje známé :) V hospodě a v "jednotě" se probere všechno, mladí jsou k ničemu, staří do všeho kecají, děcka zlobí, chlapi chlastají a ženské drbou... Kniha o ničem a o všem.
Kniha mne neoslovila, strašně špatně se četla, je psaná nespisovnou češtinou a nářečím. Příběh také žádný, jde vlastně pouze o pohled do života obyčejných lidí na vesnici, takový tragikomický. Ale možná je moje negativní hodnocení dané mou vlastní neochotou opustit svou sociální bublinu