Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2594
2594
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
To jsem takhle jednou narychlo sháněla knížku, abych se nenudila při čekání v kavárně a narazila jsem na Dědinu. Aniž bych znala autorku, nebo cokoliv věděla o knížce, zkusila jsem to. A musím říct, že je to hodně zajímavý čtení. Nečekejte žádné napětí ani brutální zvraty. Je to spíš takové odpočinkové čtení o životě na vesnici. Za to vlastně dávám jednu hvězdičku dolů. Nářečí z Vysočiny mě nijak nerušilo, ale vadilo mi, že byť se knížka odehrává v poměrně nedávné době, vykresluje vesnici jako totální vidlákov plný vyčuraných buranů. Jestli to tak na venkově pořád je, o tom silně pochybuju, ale v téhle knížce byste dali facku snad každému z hrdinů.
Jazyk neoddělitelná součást čtenářského zážitku, ve spisovné češtině by to byla jiná kniha. Trochu deprese z toho, jak málo pochopení dokážeme pro druhé mit.
Kniha, která mě chytla a už nepustila. Líbily se mi jednotlivé dějové linky postav, stejně jako jejich mluva, která byla precizní, velmi dotažen á a bez chyb, na což jsem citlivá. Ze současné prózy je to určitě jedna z těch lepších věcí.
Jazyk? Naprosto skvělý! Takové použití nářečí jsem ještě neviděla.
Postavy, dialogy, skvělé, skvělé! Zápletky, řešené maléry, výchova dětí, manželské vztahy a další rodinné propletence uvěřitelné, odkoukané ze života, úplně jsem ty jednotlivé postavičky z dědiny viděla a slyšela.
A proč tedy o hvězdičku méně? Protože nějak nemůžu, a hlavně nechci uvěřit tomu, že je česká, resp. moravská vesnice komplet taková. Závist, drby, za prachy všechno, bez nich nic, i ta pomoc v rodině je taková vypočítavá, mezigenerační vztahy neutěšené.
Čtení, které mě ohromilo a současně deprimovalo.
Vzpomínám na Poláčkovo Okresní město, je to o něčem jiném, ale přesto hodně podobné. Obdobná vypočítavost, závist a mamon a neupřímnost; na jednu stranu trefné, na druhou stranu rozpaky.
Z této knihy mám stejné pocity; opravdu jsou lidé takoví?
-----------
Bohužel o kouzlo mapy dědiny jsem kvůli knihovnou zataveném obalu přišla...
V tomto románu nahlédneme do hlavy několika postavám z jedné malé moravské vesnice. Představy o tom, jak si jsou lidé na vesnici blíž, se záhy po přečtení této knihy rozplynou. Je to totiž přesně naopak, rozděluje je závist, manipulace, klepy, spory o půdu nebo vztahové problémy. Autorka vše velmi realisticky popisuje, navíc autencititu této knihy zvyšuje i zvolený jazyk. Čtení mě moc bavilo, byť jsem kolikrát měla oči na vrch hlavy, co si postavy myslí a jak jednají. To souvisí s tím, že jsou opravdu dobře vystižené, jsou to lidé z masa a kostí, se svérázným pohledem na svět, kteří v životě a ve svých názorech nepřekračují hranice venkova. Petra Dvořáková nám všem výborně nastavuje zrcadlo. Těším se na její další knihy.
Jak mně tahle kniha připomínala naší vesnici, to bylo až k neuvěření. Hlavně některé ty zapšklé staré báby, především ta v poslední kapitole, byla jak naše babička. Co si budeme ten jazyk jsem snášela docela těžko, sama nemluvím bez nářečí, ale tohle bylo poněkud silné kafe. Z některých zastaralých názorů mi vstávaly vlasy na hlavě, ale vím, že to tak přetrvává. Nakonec se jednalo o obraz takové klasické vesnice, kde se ještě udržuje hospodářství. Žárlivost, nevěra, závist, to je všude, akorát už možná ne kvůli půdě, ale jeden druhému vidí do talíře a myslí si, že má právo mít na cizí životy nějaký názor. Tematika peněz a hrabivosti mi byla také blízká, myslím, že málokdo to v rodině nezažil, někdo chce prostě vždycky víc. Kniha je skvělé napsána, opravdu byla čtivá a hrozně moc pravdivá. Poslechnuto později i jako audiokniha, která je taky moc povedená, bavila i přítele, který vůbec nečte.
Autorčina poznámka, že se možná nezavděčí pravopisným čtenářům, se mi po přečtení zdá úplně irelevantní. Právě ta mluva, nářečí a lidová slova z úst obyčejných lidí dělala tuto knihu tak speciálně krásnou a zvláštní, že obdivuji její umění a odvahu. Děkuji
Kniha se mi i přes nářečí četla dobře. Popisuje život na vesnici s jeho radostmi i starostmi. Příběhy jsou lehce propojené, i tak pro mě bylo obtížnější se ve všech postavách a vztazích mezi nimi vyznat.
Pekna autenticka knizka. Malokdo je schopen se tak vcitit do uvazovani ruznych (casto nedokonalych) postav jako Petra Dvorakova.
Bavilo me, jak jsem jiz zminene postavy nachazela v dalsich castech a dostalo se mi i dalsi perspektivy. A nareci se mi moc libilo!
Nic, co v cloveku bude dlouho rezonovat, ale na tento zanr opravdu mistrovsky napsano.
Velice pěkné vykreslení obyvatel dědiny i dobře propojené, ale mne to moc nechytlo, byla jsem ráda, že jsem dočetla.
Tato knížka je přesný obraz toho, co se mi vybaví, když se řekne vesnice. Všechny postavy jsou určitým způsobem v každé rodině, tady to umocňuje i nářečí a bavily mě i postoje jednotlivých postav. Bavila mě první povídka, i když její postava mi byla fakt nesympaticka, mrzí mě, že to byla nejkratší povídka, příběh řezníka byl taky perfektně zpracovaný. Nejslabším článkem pro mě byla třetí povídka, bohužel ta nejdelší. Čtvrtá je bohužel i dost častá v normálním životě....
Celkově se mi kniha libila :)
Od autorky jsem toho přečetla letos docela dost, tak jsem si říkala, že se pustím i do této knihy, kterou jsem původně číst nechtěla kvůli nářečí, které mi nakonec vůbec nevadilo.
Přijde mi, že kniha je o generačních sporech. Obsahuje čtyři příběhy a v každém je hlavním hrdinou jedna generace. V první vnučka, ve druhé rodiče s malými dětmi, pak rodiče s dospělými dětmi a v poslední babička a dědeček.
První dva příběhy jsem přečetla strašně rychle, tak jsem si říkala, že to budu mít přečtené za hodinu, jenom že další dva už byl hodně dlouhé. Před touto knihou jsem četla Meze rozorané od Javořické a třetí příběh byl i o vztahu k půdě, minulá generace vs. současná generace vs. budoucí generace. A v poslední příběhu mi vadil dost častý popis počůraného dědy.
Jenom úplně nedokážu říct, kdy se kniha odehrává, někdy mi přišlo, že v současnosti, někdy v minulosti, ano postavy popisovaly svou minulost atd., ale přišlo mi, že myšlení postav je takové staré, jak z 90.let...
Hořkost atmosféry maloměšťáctví je mi (bohužel?) více než blízká. Žila jsem v tom dvacet let. Velmi povedená kniha, neméně z jazykového hlediska!
Petru Dvořákovu považuji za jednu z nejlepších současných českých autorek. Vrány jsou fenomenální.
Dědina je jiná.
Neměla jsem pocit, že jde o Petru Dvořákovou, že je to ona. To v čem je tak zajímavá a jiná mi v Dědině malinko chybělo. Bylo to syrové, bez příkras a absolutně autentické tak, jak to autorka umí, ale to nestačilo. Měla jsem pocit, že by mi stačila ukázka, přečíst 50 stran a už nepokračovat. Upřímně nevím, jak hodnotit. Není to vůbec špatná knížka, jen mám asi na autorku vyšší nároky, protože to umí lépe. Nicméně téma je neotřelé a velmi realisticky popsané. A to je možná to, co mi vadilo. Popis. Popis života na vesnici, skvělý popis, jazykově hodnotný, bez chybičky, ale popis.
Prvý a druhý príbeh ma celkom k bavili. Nárečie, typické témy (vnučka u babičky, výchova, zabijačka, chlast, nevera). A od tretieho príbehu zásek a nuda. Nedočítanú som vrátila do knižnice.
Velmi dobře napsaná knížka o životě na vesnici. Myslím, že ten, kdo žil nebo žije na vesnici, cítí tu pravdivost. Přečteno za dva dny. Knížka mi vrátila vzpomínky na dětství, na sousedku, která při cestě z autobusu "známkovala" upravené zahrádky před domy, na stále připravený pokoj pro návštěvu u mojí kamarádky, na moji první zabíjačku, když jsem se přestěhovala za manželem.... Petro, díky.
4 příbehy, které jsou lehce propojené... Psáné v nářečí. Kniha mě moc nebavila, nutila jsem si ji dočíst. Na můj vkus je příliš negativní a myslím, že na vesnicich už se to dost změnilo a lidé si víc hledí svého. Nicméně po revoluci a ještě tak před 10 lety to tak být mohlo....
Na vesnici jsem žila 8 let, přesně takhle to chodí autorka to vystihla naprosto přesně a přitom by stačilo tak málo .. těším se na Pláňata =)