Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2588
2588
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Kniha popisuje, jak to chodí na takové vsi - dědině.
Trochu hůř se mi četla, protože autorka používá vesnickou mluvu, ale právě proto je vyprávění velmi věrohodné.
Já jsem sice holka z města, ale i tak jsem se do příběhu dokázala vžít. Pomluvy a závist jsou všude.
Ty babky, které ví všechno nejlíp, mě neskutečně štvaly. Místy se mi zdálo, že to bylo jen takové plácání, které mě nudilo, ale možná i to byl záměr :)
Přestože hodnotím knihu "jen" čtyřmi hvězdami a považuji ji za slabší, tak ji můžu vřele doporučit.
Aiden888 - naprostý souhlas... Profackovat všechny.
A v Maruně jsem pořád viděla/slyšela svoji tchýni. CO BY TOMU ŘEKLI LIDI... Ta kdyby měla místo, určitě by si pořídila i sváteční obývák.
Ale - skvěle napsané, skvěle odkoukané.
Moje první kniha se slovníkem, který jsem nejen v dětsví slyšela kolem sebe. I dnes potkávám, ale spíše vyjímečně, lidi, kteří tak mluvijó. Pro mě krásné připomenutí života na dědině z dob nedávno minulých.
Popis prostředí, řeč i vztahy autentické, ale tolik nenadchlo/nezabavilo.
Tak reálné a tak povědomé! Dědina od Dvořákové jako by z oka vypadla té, kterou znám z dětství já. Přestože ta moje není na Vysočině ale v severních Čechách, bylo tam všechno - typický slovník, vesnické zabíjačky, pohřby i klepy, malý krámek Jednoty uprostřed vsi, ženské v zástěrách a chlapi v montérkách i hledání nových koťat v seně. Dokonce i ten talířek na obálce je stejný jako ten po babičce. Za mě opravdu povedená nostalgie.
Ufff. Uz jsem od Dvorakove precetla vse, toto byla zatim posledni. Ale? Vsechny byly uzasne, jiji styl psani mi sedl. O Dedine se to bohuzel rict neda. Cetla jsem ji skoro 2 mesice.
Moje první setkání se spisovatelkou. Určitě budu shánět další knihy. Nářečí neruší, postavy ze života. Na vesnici dnešních dní se už tolik nezasahuje do osudů ostatních. Žije se více za zavřenými dveřmi.
Milé čtení o "problémech" obyčejných lidí žijících v kraji, se kterým je autorka spjata. První a čtvrtý (poslední) příběh byly slabší než delší dva prostřední. V druhém jsem úplně dokonale poznával osobu, kterou znám a která také žije na "dědině". Jazyk nepůsobil nepřirozeně a nějak na sílu. Líbí se mi, že nějaká taková oddechová kniha vznikla. Super je taky mapka obce na vnitřní straně obalu, kterou jsem stále studoval, protože postavy se v knize občas míhají rychle.
Tak toto téma jsem od autorky nečekala. Už jsem od ní několik knih četla a tak jak je napsáno níže, úplně odlišné od ostatních jejich knih a témat. Kniha mi moc nesedla, trochu jsem se ztrácela kdo kam patří, ještě že je na vnitřní straně obalu mapka vesnice.
Kniha je úplně odlišná od zbylých knih této autorky, které jsem zatím četla. Dosud jsem byla zvyklá, že se řešilo nějaké silné náboženské téma, anorexie a další problémy z autorčina života. Nyní jsem byla mile překvapena odlišným konceptem, který mě ale nijak nerušil. Prostý popis lidí žijících na vesnici někdy cca v 90. letech. Vždy očima jiného člověka. Mluva mi byla blízká, spoustu slov používá moje rodina dodnes. Co se příběhu týče - jsem moc ráda, že žiju v anonymitě velkoměsta, protože dovedu si představit, že takto to opravdu mohlo vypadat. Veškerý život podřízen tomu, co by mohli říct lidi z dědiny, z mého pohledu řešení malicherností a "problémů" tam, kde nejsou.
Moje vzdálenější rodina žije na Vysočině a myslím, že spousta napsaného může být pravda :-)
V této knize se prakticky nic neděje. A zároveň se děje všechno. Takový je život na vesnici. A to se paní Dvořákové opravdu povedlo vystihnout.
Vrátilo mě to, místy "těžce nostalgicky", do vzpomínek na dětství, do víkendů a prázdnin u babičky a dědečka na venkově.
Přestože kniha popisuje současnou vesnici, mnoho se toho za těch několik desítek let od doby, kdy jsem byla také dítě, nezměnilo.
Teď už taky žiju na vesnici a jsem tu moc ráda a spokojená, ale protože pocházím z velkého města, zase tolik do myslí lidí, bydlících na vsi celý život, proniknout nemohu. Ale jsem si jistá, že autorce se to podařilo výtečně.
A jako bonus se mi líbilo i to nářečí, tak zvláštně namíchaná "Českomoravština". Když jsem občas zavítala na Vysočinu, vždy mě udivovalo, že tamní lidé mluví jako my, ale občas se jim do řeči připlete nějaký ten český výraz či koncovka. Skvělé! I to se autorce povedlo.
Kniha není pro každého, i já jsem se k přečtení odhodlávala několik let. Ale jsem ráda, že jsem ji konečně přečetla.
Od této spisovatelky jsem četla Vrány a právě začínám číst Sítě, od kterých se, nemůžu odtrhnout. Obě knížky super. Ale Dědina mě vůbec nebavila. Pěkně napsané nářečím, ale příběh o ničem. Na konci už jsem ani nevěděla kdo je kdo. A měla jsem co dělat jí dočíst do konce.
Příběh jako takový celkem nijaký, ale já poslouchala audio a řekla bych, že díky nářečí, které je posluchačům výborně podáno několika interprety bylo lepší než knihu číst. Já se skvěle bavila.
Tak u této knihy jsem se opravdu bavila. Poslouchala jsem jako audio, která je namluvená našimi herci komiky a opravdu je to povedená, humorná a oddychová kniha.
Přestože je kniha napsaná nářečím, čte se jednoduše, jen mi v hlavě asi dlouho nezůstane. Příběhy o lidech z dědiny, psány z pohledu různých lidí rozdílné generace..
Na vesnici jsem žila 8 let, přesně takhle to chodí autorka to vystihla naprosto přesně a přitom by stačilo tak málo .. těším se na Pláňata =)
Myslím si, že spisovatelka skvěle vystihla náturu vesničanů. Žiju na dědině, takže to dovedu posoudit. Je tu celé panoptikum postav, od dobromyslných postaviček (třeba děda z první kapitoly) až po buranské týpky, jako třeba Laďa. Všichni tam na sebe všechno vědí a nejen o přítomnosti, ale i o daleké minulosti. A neváhají to použít proti bližnímu svému. Ne že by na vesnici byli horší lidé než ve městě, jen se všichni navzájem znají a vidí si "až do talíře".