Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2606
2606
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Humorné, čtivé, zajímavé. Na vesnici žiji odmala , ale neznám nikoho, kdo by vedl stejný život jako v knize. V dnešní době se vede moderní život i na těch vesnicích :-) Čtení bylo fajn :-)
Měla jsem dědka a už ho nemám....Dědinu jsem si začala přát hned, jak jsem viděla obrázek na přebalu. Po roce mé přání Ježíšek vyslyšel a mám ji doma. A je přesně taková, jak obrázek slibuje. Retro, tradiční, venkovská, prostě naše :-).
Běžný život na dědině, jeho strasti a slasti, jsou popsány očima členů několika rodin z dědiny. Každý vypravěč mluví trochu jiným nářečím, podle toho, jakou generaci reprezentuje (např. nářečí staré babičky je mnohem výraznější než u ženy jejího vnuka).
Knížka se dobře čte (což asi nemusí platit u toho, kdo čte raději ve spisovné češtině) a přesto, že jde o běžné problémy běžných lidí, moc mne bavila. Jediné, co by mne zajímalo, kde na Vysočině autorka vyrůstala, protože v nářečí je hodně prvků nářečí z Malé Hané.
Nepocházím sice z dědiny na Vysočině, ale z maloměsta o kraj vedle, nicméně nářečí je u nás podobné a byla to ta první věc, co mě na knize zaujala. Některé výrazy jsem teda slyšela používat široko daleko jen mou babičku a brala jsem je jako nějakou její osobní zkomoleninu, a tady jsem prozřela, že i to bylo nářečí, promiň babi :) Jinak, kniha nemá zásadní dějovou linku, ale sleduje útržky životů několika obyvatel vesnice, a hlavní tam není ani tak to, co se kde děje, ale jak o tom lidé uvažují. Což je popsáno setsakra dobře a přesvědčivě. Jo a mapka vesnice pod přebalem. Až to budu někdy číst znova, asi si ji prohlídnu zevrubnějc, takhle jsem se místy ztrácela v postavách.
Kniha byla brilantně napsaná, což o to. Ale strašně mě vysávala. Ta ženská na vsi, která odvyprávěla 2/3 knihy byla tak negativní. Byla přesně taková, od kterých se snažím držet dál, prostě všechno špatně, pomluví, zkritizuje. Ono to tak je, ale prostě jsem byla ráda, že už mám dočteno.. Lze to pochopit?
"Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná." ???
Ta moje dědina z dětství leží sice v jiném kraji a holedbá se, že (před 700 lety) byla dokonce městem, a taky měla druhý stupeň ZDŠ. Desítky let jsem pryč. Už prvními stránkami mě do ní autorka hodila tak prudce, že jsem musela lapat po dechu. Ježkovy voči, vždyť Maruna je – dokonce taky Maruna, jen se jí říkalo Máňa. Její muž, v mé dědině Fanda, ten se odstěhoval za svými vrácenými poli a nakonec se tam udřel, jejich děti o grunt nestály. A Heluna, to je …
Dostalo mě to. Ne pro ty vnější podobnosti, ty jsou i úsměvné, ale pro přesné náhledy do hlav lidí různého věku, pro ta SCHÉMATA po generace předávaná - zprvu odmítaná, ale podvědomě pevně ukotvená, pro zobrazení lidí, z nichž nikdo není dobrý ani zlý, ale všichni jsou nějak ušpinění a mozky mají zaplevelené, pro silný závěr.
Ještě k jazyku: skvělý!
Takový syrový, vesnický román. Drby, chlast, obživa, rozmnožování. Přijde mi to chvílemi spíš jako popis vztahů mentálně slabších jedinců, protože takhle to mezi rozumnými lidmi nemůže fungovat. Nejvíce se mi líbila první čtvrtina knihy, pak už to pro mě slábne.
Za tři večery jsem to slupla jak malinu. Su ze Slovácka, kde je nářečí součástí života a mám ho ráda, a tak mě to moc bavilo. Zjistit, co se v Dědině říká stejně jako u nás, co je rozdílné. Pro mě ten příběh v nářečí získal mnohem větší grády a uvěřitelnost.
Příběh samotný je vlastně jakási mozaika osudů několika obyvatel jedné dědiny. Dvořáková nechává nahlédnout do jejich vnitřního života a způsobu uvažování, v některých případech i z více pohledů členů jedné rodiny, což dává možnost podívat se na situace z různých úhlů a zjistit, jak rozdílně mohou určitou situaci vnímat různí lidé (to se mi moc líbí třeba i na knížkách Petry Soukupové).
Příběh plynul lehce, čtivě, vtáhl mě. Moc pěkné.
Tesil jsem se na to moc a na strance 102 to odkladam a nedoctu. Neco bylo spatne, ze jsem se pri tom nenasmal a mel? Bylo mi spis smutno z hrdinu, kteri jsou ultra burani. Ja si to pak beru moc vazne a hned vidim, jak to voli Zemana a Babise a komouse, jak si zijou ty svoje podelany zivoty a vraci nam to merou vrchovatou. Ano, ty postavy jsou vykresleny nejspis realne, ale nepotrebuju cist Slunce, seno... v knizni podobe. Me tech lidi neni lito, me spis hrozne serou:)) Ale autorka to jiste vykreslila nejlip jak umela a svoje ctenare si to najde.
Donesl mi Ježíšek, za pár dní přečteno a spokojenost. Jako ze života. Trochu se mi pletla provázanost postav, ale když se podívám kolem sebe, tak je to se vztahy i u nás na dědině. Poslední příběh byl nejvíc smutný a humoru jsem v knize našla jen dva tři odstavce, přesto dávám pět hvězd, protože si to kniha zaslouží. Opravdu je o lidech kolem nás.
Tohle je kniha pro lidi, kteří mají rádi drby. Sice jsem to přečetla, ale nijak mě to neobohatilo. Jestli se ženské takhle chovají ke svým chlapům, tak se nedivím, že s nima vydrží jen vycvičení podpapučáci a ještě koukají po jiných. Anebo já nejsem normální ženská.
Kniha mě vrátila do dětských let, kdy jsem jezdila s rodiči na chalupu na vysočině. Ty nákupy v Jednotě a to chození na návštěvy k sousedům a to všechno co se asi mezi lidma a v jejich hlavách odehrávalo se najednou zhmotnilo v této knize. Mockrát děkuji za připomenutí dětských let i tu babičku a strýce jsem tam viděla.
Hm, vtip jsem tedy neobjevila a kniha celkově nijaká. Nářečí fajn, ale jinak nic moc.
Ta knížka za pět hvězdiček stojí. Překvapivě svěží reportáž ze současné vesnice. Bez příkras, upřímná a věrohodná. Nářečí příběhu sluší. Ano, i takhle vypadá naše česká a moravská povaha, naše hamižnost, pokrytectví i závistivost. Postavy jako živé. Každý si vzpomene na někoho podobného. Při četbě stránek, kde je popisován návrat dědečka po operaci kyčle k jeho ženě, mi šel mráz po zádech. Je možné, aby byl někdo tak bezcitný? Humoru jsem si v knize jaksi nevšimla.
Hvězdu ubírám z důvodu pesimismu z knihy. Je to čtivé, nářečí vše super dokresluje, nechybí humor, ale...ale je tam moc negativismu směrem na "dědinu" a život v ní. Ukázka charakteru lidí, kteří přežívají, neznají cit, lásku. Až propojení měsťáků a nové doby je začíná zlidšťovat a působí to na dědinu jako spása. Jelikož jinak by byl život z pohledu autorky žalostní.
Knihu jsem si užila. Vůbec mi nevadilo, že je kniha psána v nářečí, naopak. Není zde nějaký jeden komplexní příběh. Je to takové vyprávění o různých lidech z jedné vsi. Překvapivě dobré.
Já si knížku užila. Sedlo mi , že byla psaná v nářečí. Je to úžasná sonda do mezilidských vztahů a povah lidí. Částečně jsem tam našla jak sebe, tak svoji rodinu, kolegy, známé a je úplně jedno, že žiju v Praze. Od autorky je to moje první přečtená kniha a rozhodně ne poslední.
Jde o takovou vesnickou mozaiku, kde autorka vzala vzorek vesnického obyvatelstva a velmi autenticky místním nářečím a s výbornou znalostí vesnického života popsala z pohledu různých postav jejich obyčejný život, radosti i strasti, přetvářku, pokrytectví, hrdost, závist, touhy a obavy... působilo to na mě téměř jako knižní Slunce, seno od pana Trošky, ovšem nikoli s humorným úhlem pohledu, ale vážnějším realistickým, řekla bych prostě "až na dřeň" ... ano, takhle to na vesnici opravdu chodí, je to skvěle vystiženo i napsáno!
Dědina by si zasloužila jinou anotaci, protože o lehce humorný příběh rozhodně nejde. Hlavním motivem knihy je závist a nepovedené lidské vztahy ať už v rodině nebo u sousedů na vesnici. Všechno je viděno jen z té negativní stránky, jakoby lidi v sobě neměli ani špetku laskavosti. Hrdinové jsou formováni vesnicí a dobou před a po Sametové revoluci. Postavy místy splývají, chybí mi jejich detailnější popis. Ten je sice dán jejich charakterem, ale nějak jsem si neuměla představit konkrétní podobu hrdiny. Hvězdičku přidávám za jazyk, který dokonale vystihuje prostředí.
Kniha rozhodně není ani lehce humorná, nesmála jsem se ani jednou. Příběh je zajímavý, avšak obsahově nijaký, můžeme se zamyslet nad tím, jak jsou lidé jednoduší, zlí, závistiví a generační propasti se stále prohlubují, nejen díky různým režimům.
Jedná se o povídkovou knihu. Některé povídky jsou humorné, jiné jsou spíš k zamyšlení a další zase srdcebolné. Jedno mají ovšem společné. Spojuje je osud jedné vesnice. Příběhy jsou ze života a proto si myslím, že se v některé z postav většina čtenářů musela najít. Líbilo se mi, že se střídají různí vypravěči a tak můžeme jednotlivé příběhy posuzovat z úhlu pohledu všech účastníků. Audiokniha je zpracována mistrovsky. Každou z postav čte jiný herec.