Denní dům, noční dům
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16342/bmid_denni-dum-nocni-dum-QGT-16342.jpeg
4
178
178
Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , HostOriginální název:
Dom dzienny, dom nocny, 1998
více info...
Přidat komentář
Dokonalý příklad příběhu, kde forma převládne nad obsahem. Obrazy slovy malované, barvité, chvílemi křehké se postupně mění v potrhanou, vybledle urousanou záclonu svým obsahem a směrem přemýšlení.
Tušila jsem, že si nerozumíme, ale nechala se zlákat . . . mě to vyvanulo už před polovinou.
2/2
První tři čtvrtiny knížky bomba.
Pak to vyvanulo.
„Žádná kniha o houbách je nedělí na krásné a ošklivé, na vonící a páchnoucí, na příjemné na dotek a nepříjemné, na hříšné a na ty, které rozhřešují. Lidé vidí té, co chtějí vidět, a nakonec mají to, co chtějí mít. Jasné, ale falešné rozdělení. Zatímco ve světě hub není jisté vůbec nic."
Mám ráda její styl i myšlenkové pochody, ale u téhle knihy jsem trápila. Až na mne skočila čtenářská krize a přestala jsem číst úplně. Nerada vzdávám čtení, ale tentokrát to dělám v pudu sebezáchovy, i když vlastně nevím, co mi na té knize vadí. Snad jen, že mi moc nevyhovují povídkové knihy a zde je vlastně linka děje hodně skrytá.
Číst tuto knihu bylo pro mě jako být rybou v mangrovovém lese - ve svém živlu ze skvěle vystavěných vět, slovních spojení i symbolů a zároveň v "lese" z těch střídajících se obrazů, které nutí přemýšlet.. Nad hladinou krásné, svérázné a introvertně přístupné vědomí X pod hladinou ponuré, archetypálními kořeny prorostlé a sny probublávající bažinaté dno duší..
Prostě opět moc hezký "Tokarczukovský počin", za který by určitě i sám Jung vysekl potlesk!
Silné střídá slabé.Kapitoly,kdy se vypráví o minulosti týkající se regionu(Kladsko)jsou naprosto famózní.Ale kapitoly o snech,z toho jsem trochu mimo.Jinak skvělá,čtivá kniha.
Jsem okouzlená. Přála bych si, aby kniha pokračovala a nikdy neskončila. Bavilo mě vzít knihu do ruky během dne, přečíst kousek a nechat v sobě růst a zkoumat pocity, které ve mně vznikaly. Miluju, jak autorka vnímá realitu, obdivuju způsob, jakým píše.
Kniha "napsaná pravou mozkovou hemisférou". Obrazotvorná, snová, nesmyslná. Nejdřív mě to bavilo, a pak nudilo.
Že kdybych četla něco podobného dál a dál, že by se to rozplizlo v nicotu a chaos, A že bych se z toho mohla zbláznit. No a proto to musím vyrovnat nějakou racionálnější četbou :D
Doslova z každé stránky knihy prýští poetika tolik vlastní pro autorčiny romány. Jednotlivé příběhy vytváří mozaiku, která je pestrá a poutavá. Dověděl jsem se něco z historie Kladska, seznámil se s osudem svaté Starosty a a nádavkem dostal několik receptů na pokrmy z hub. Co víc si přát? Snad jen dlouhý a plodný život spisovatelce, aby řady vděčných čtenářů ( mezi které se také řadím) i nadále těšila svou tvorbou.
Dávám přednost příběhu a „Svůj vůz i pluh…“ patří do mé předloňské nejlepší pětky. Na druhou stranu, tehdy i teď jsem byla okouzlená především způsobem podání.
„Dobře si vzpomínám na její tvář, její jemné-drsné pohyby, dotyk jejího svetru, kakaovou vůni.“
„…nové věci, lesknoucí se, se stopami lepidla po cenovce, se zárukou dlouhověkosti, jakou poskytuje odvážný záblesk světla, neposkvrněná hladkost povrchu. Zbytky kovové vůně dalekých továren.“
Záplava smyslového vnímání, trocha rozumu, city, fantazie; bohaté popisy, úsporné dialogy, do toho jakoby mimoděk lidová filozofie, něco málo z historie, legendy, recepty (pýchavky nasladko? to jsou věci!), příběhy sousedů, děje mimo racionální chápání, sny. Spíš obrazy, nenavazující dějově, ale související spolu duchem a autorstvím. Tak jsem přistoupila i ke čtení: po chvilkách si prohlížela a užívala malby.
Jedna věta vystihuje dobře můj uplynulý nenormální rok, podstatu mého „náhradního života“, když už nejde žít ten normální (i když je v knížce myšlená jinak):
„… začal se zabývat životem, čili čtením knih od rána do večera.“ Aspoň že tak.
Dočetla jsem, ale nějak nevím, co si o tom myslet. Styl psaní mě bavil od začátku, příběh už miň. Často jsem měla pocit, že dějových linek a postav je tam nějak moc a dohromady nedávají smysl a když už to trochu smysl dávat začalo, najednou jedna dějová linka skončila.. Nemůžu se ubránit představě, že autorka při psaní pojídala své oblibene houby nebo aspoň kouřila jointa. Kdyby byla tohle moje první knížka od Tokarczukové, další bych se asi číst nepřinutila. Za příběh bych dala max. 3 hvězdy, za půvabný a originální vypravěčský styl min. 4, takže tentokrat 3,5.
(SPOILER)
Osoby: vypravěčka – spisovatelka, její manžel R., Marta, Svatá Starosta, autor jejího životopisu mnich Paschalis, místní figurky - alkoholik, který se oběsil, němý soused, učitel, jasnovidec a další
Místo: Kladsko, samota blízko polsko-č. hranic
Čas: současnost
Mladá žena s manželem koupí dům po bohaté něm. rodině v Kladsku. Hlavní postavou je stará nemluvná Marta, s kterou vypravěčka tráví mnoho času. Marta je parukářka, ml. žena ji ve všem obdivuje. Manžel stojí v pozadí.
Zajímavé příběhy figurek.
Popis místní krajiny a boje s počasím prokládají 2 hlavní příběhy: o Starostě – krásné dívce-poustevnici-léčitelce-světici, o Paschalisovi, jejím (fiktivním) životopisci.
Kniha nekončí Martinou smrtí, jak se dalo očekávat.
Nevím, co mi to mělo dát, ani si nejsem jistá, že vím, co chtěla autorka sdělit. Přesto mě ty dějiny Slezska formou kaleidoskopu většinou bavily, a ač mě chvíli mrzelo, že většina příběhů nemá konec, nakonec jsem spokojená se závěrem, že ho mít nemůžou, protože kroniky, na rozdíl od románu, se dopovědět nedají. Nemám téměř nic společného s žádnou z postav a vnímání přírody na tak niterné úrovni, jak to má Marta nebo sama vypravěčka, je mi vzdálené, ale setkání s nimi bylo vlastně příjemné, rozhodně zajímavé.
Neumím tuto knihu dost dobře ohodnotit. Čtu již po druhé v originále a nyní mi to přijde nejen podivné ale zároveň nekompaktní. Ačkoliv Olga vyráží se skvělými slovními kombinacemi a jeji machinace jazykem jsou minimálně zajímavé, tak zas takovou odezvu to ve mně nemá...3,5/5...
Možná je to tím, že jsem knihu začala číst hned po mém milovaném Pravěku a jiných časech, ale nějak mě příběhy neoslovily. Přiznám se, že jsem ani nedočetla.
citát z knihy:
.... Nejvíc mi chybí sloveso, jehož význam by se nacházel někde mezi "vidím" a "cítím"....
Tenkrát, v dobách temných, kdy ještě byly otevřeny knihkupectví, kdy droždí se usmívalo z regálů a kdy se Sparta ještě ztrapňovala na trávnících, sem v náhlém pomatení smyslů koupil další DVĚ knihy od Olgy Tokarczuk.
Světě div se, ale toto dílo bylo stejně zábavné jak Flights, které sem již Monika Absolvoval. Olga má chatu u českých hranic v Polsku a Denní dům, noční dům je o jejím chalupaření. Povídky o sousedech, přírodě, historii a reáliích okolí a právě jsem se málem zase uspal!
5/10 a dejte Nobelovku potřebným! Třeba já ještě žádnou nemám! A potřebuju jednu!
Když jsem dovedla svůj vůz i pluh do cílové rovinky, bylo mi až osudově krásně slabo na duši... avšak strach z bezbřehé natěšenosti na další písmenkovou oázu v tomto skvostném stylu mi svíral záložku, kdykoli jsem brala do ruky její ostatní příběhy...
Až se jednou můj milý opět velmi trefně vyježil a přihrál mi na noční stolek tyhle zápisky z obýváku jedné poeticky rozvířené mysli... a já se tam najednou prostě nedokázala cítit jako doma... postrádala jsem potřebu naslouchat hostitelce, i když je mi její dar slova tak moc blízký... s každou volně položenou větou jsem ztrácela víc a víc pozornosti... až jsem nakonec všem zúčastněným musela přiznat, že tohle zkratkovité vyprávění zkrátka tentokrát nebylo pro mě. Škoda mi.
Moc jsem se na knihu těšila, ale nebylo to úplně to pravé ořechové. Vadila mi nesouvislost děje - přišlo mi to spíše jako soubor povídek,než jako roman.... Nicméně jsem si vychutnala atmosféru jakéhosi snově mlžného oparu, zapomenutých vísek, domů a míst s utajenou historií a geniem loci, zamilovala jsem si stařičkou Martu, kterou bych tak moc chtěla obejmout a být v její přítomnosti....
Nezačetla jsem se, nebavilo, deprimovalo. Zatímco o 11 let mladší kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých mne zaujala okamžitě a s chutí jsem ji přečetla a podumala nad ní, tady mě styl a obsah odradil prakticky ihned. Zůstane nedočteno.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Četl jsem od Olgy Tokarczuk 2 knihy a formou jsou si velmi podobné. Nějaký propracovaný příběh nečekejte. Naopak, čekejte roztodivné obrazy malované nikoliv barvami, ale slovy. Tu narazíte na silnější kapitolu, tu na slabší....