Denní dům, noční dům
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16342/bmid_denni-dum-nocni-dum-QGT-16342.jpeg
4
178
178
Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , HostOriginální název:
Dom dzienny, dom nocny, 1998
více info...
Přidat komentář
Nádherné, čisté, poetické. Jazyk ostrý a zároveň hebký a měkký. A stejné jsou i příběhy, ze kterých je poskládané celé leporelo této knihy.
Ke komentáři s-readera těžko co dodat, je vyčerpávající ve své pravdivosti. Jen letmý postřeh - autorka navléká slova k sobě jako korálky a vytváří příběhy, ze kterých vytváří cosi jako slovní koláž a to cosi vás doslova kolébá a konejší. A mám pocit, že si tady asi každý může najít příběh, kterým si může ozdobit svůj dům.
Na doplnění úryvek z knihy: Řekla jsem Martě, že všichni máme dva domy - jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru; druhý - nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A že v obou žijeme současně.
Závěrem slovo autorky : Nejtragičtější věcí v lidském životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít; že nikdy nejsme tam, kde bychom chtěli být; nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha. Na druhou stranu to utrpení nás vždy stimuluje k tomu, abychom překonali sami sebe.
Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje.
Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Všechny komentáře k této knize jsou naprosto presné a vyčerpávající,cokoli bych teď napsala,bylo by jakési opisování postřehů a myšlenek a vyznělo by hloupě. V každém případě jsem byla knihou a autorkou mile překvapena a rozhodně se časem pustím ráda do jejích dalších inih.