Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447916/bmid_dlouha-trat-s9l-447916.jpg
4
1041
1041
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.... celý text
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem se připravovala poctivě a docela dlouho. Teprve až jsem se cítila pevná v kramflecích, pustila jsem se do čtení. A dopadlo to na výbornou.
Počáteční účinky: zneklidňující, zraňující, bolestné, nepochopitelné, drásající, tíživé
Postupné, průběžné účinky: návykové, přitažlivé
Závěrečné účinky: úlevné, osvobozující
7 povídek = v tomto případě sedminásobná síla výpovědi.
Upozornění: čtěte pouze když jste "nahoře".
Já jsem se náhodou trefila - léto, sluníčko, dovolená, dobrá nálada + můj životní optimismus k tomu - všechny aspekty pro to, abych tuto povídkovou knihu přestála bez větší úhony. A že to tedy bylo depresivní a vážně smutné čtení, které se motá okolo sebevražd a smrti. Nejvíc se mi líbily první povídky o dvou sestřičkách - moc povedené.
Takže nečíst v zimě, po tmě, v útlumu nebo depresi a vůbec ne okolo Vánoc... potom to dáte.
Zajímavá a velmi čtivá kniha. Všechny povídky měly hodně ponurou a napínavou atmosféru. Stále o některých musím přemýšlet a možná se ke knize ještě zpětně vrátím, jestli po druhém přečtení nebude pocit z hlavních postav jiný.
Naprosto úžasná kniha.
Sice téma není vůbec pozitivní, ale donutí člověka přemýšlet nad tím, jak moc je život vzácný. Jak rychle jde o život přijít/ vzdát se ho.
Proč bychom to vůbec měli dělat? Vzdávat se něčeho tak jedinečného...každý jsme přece dokonalý originál, s neopakovatelnou a jedinečnou duší.
Každý, z představitelů v knize, měl jiný důvod ke svým činům...pro nezúčastněné jsou důvody absurdní, pro hlavního aktéra jsou mnohdy jediné východisko...
Kniha je smutná, ale svým způsobem člověku dává jiný pohled na svět a myšlení určitých lidí.
Určitě není moje poslední od autorky.
Její styl psaní je jedinečný :))
Povídky příjemně překvapily, těžké téma, nicméně i zde se objeví vtipný nadhled (Zbytečný člověk). Všechny povídky se točí okolo jedné a téže věci, ale každá je úplně jinak laděná, jiný pohled, což je v rámci povídkového souboru velké plus. Něco vyloženě smutné (Vrátíš se?), něco až kingovsky mysteriózní (Díra), něco v duchu „hanišovských“ rodinných traumat (Manažerka) nebo až detektivně překvapivé (Pozůstalost). Nebo s lehce otevřeným koncem, který si každý může domyslet či spíš vytušit (Brácho), já si závěr vyložila po svém, někdo zvolí zase konec s opačným vyzněním…
Pro mě velmi paradoxní až kontroverzní kniha. Byla jsem z ní rozčilená, rozhozená místy až přesvědčená o tom, že je naprosto zbytečná a takové knihy by se neměly psát, byť bohužel odrážejí syrovou realitu. Musela jsem to nechat rozležet. Tu hloubku, smutek, prázdnotu, bolest, apatii, naprostou beznaděj a nucené smíření řady postav s věcmi, které nemohou ovlivnit. S odstupem musím uznat, že je to svým způsobem výjimečná kniha, rozhodně výborně napsána. Jde na dřeň. Počítejte s tím, až ji budete otevírat.
No teda. O tématu sebevražd jsem věděla dopředu než jsem začala číst, ale tohle jsem nečekala. Při čtení mi nebylo moc dobře. Uvědomuji si, že někdo takový život prožívá a to je na tom snad ještě horší. Chvíli se mi chtělo brečet, pak mi to přišlo zase dost negativní. Neměla jsem dobré pocity. Knížku si už znovu nepřečtu.
Vzhledem k tomu, že jsem od této autorky přečetla všechny její dosud vydané knihy, automaticky a bohužel bez seznámení s anotací jsem sáhla i po této. A nejsem si jistá, že to pro mě byla ta úplně správná volba. Ne proto, že by kniha byla špatná nebo špatně napsána – to naopak. V. Hanišová v ní jen potvrzuje svůj „literární um“ zejména ve vypracování atmosféry a psychologických profilů postav, ale ten můj rozporuplný pocit pramení naprosto ze společného tématu jednotlivých povídek – tématu sebevražd a motivace k těmto činům. Knihu jsem otevírala v běžném pozitivním naladění, ovšem zavírala s pocitem totální deprese, úzkosti a sklíčenosti. Přemýšlela jsem nad tím, co mi kromě těchto pocitů ta kniha vlastně dala a odpověď jsem nenašla. Náhled do hlav lidí, kteří se vědomě a při smyslech rozhodují tento nevratný čin uskutečnit, pro mě nebyl vlastně nijak přínosný, protože vnitřně tyto pohnutky i přes sebekvalitnější literární zpracování nedokážu nikdy pochopit. Viktorie Hanišová umí psát, to je pro mě nepopíratelné, ovšem z této knihy na mě padla opravdu jen ta ryzí deprese. Rozhodně bych její přečtení nedoporučila lidem, kteří se momentálně nacházejí v nějaké nepříliš dobré psychické pohodě.
Po přečtení jiných knih od Hanišové jsem byla touto lehce zklamaná. Některé příběhy byly zajímavě a čtivě napsané a vedly k zamyšlení, co člověk musí zažít, aby přemýšlel o sebevraždě.. Některé příběhy mi však přišly mi uvěřitelné nebo zůstaly mnou nepochopené. Nejvíce na mě zapůsobily povídky Vrátíš se? a Díra.
(SPOILER)
Kromě první povídky mě zaujaly všechny. Každá trochu jinak, občas mi bylo hodně smutno. Poslední povídka, která by asi měla tohle depresivní téma ukončit tak nějak v dobrém, se mi teda moc pozitivně nezdála.
Ale rozhodně kniha stojí za přečtení.
Asi dokážu pochopit, proč se kniha líbí tolika čtenářům. Skrze příběhy nám autorka představuje možné strasti a problémy, se kterými se mohou lidé okolo nás potýkat. Jak tyto různorodé situace na jedince mohou působit a k čemu mohou vést. Na mě osobně však kniha nezapůsobila tak silně, jak pravděpodobně měla.
Upřímně, čekala jsem něco jiného. Některé příběhy mi přišly takové...podivné. Možná mi připadá, že moc tlačí na pilu.
Nebýt poslední povídky B r á ch o,
tak napíšu: je to sporné, skličující, dusivé, nabité úzkostí a zároveň zvláštně elektrizující, hororové až snad i návodné.
Forma je hodně dobrá, jen bych si přála téma sebevraždy nasvítit ještě o odstín jinak. Uznávám, že jsem náročná a povídky jsou do prosluněných dnů osobní pohody přemýšlivé a dobré. Nejhlubší je Zbytečný člověk, ta mi dokázala vyloudit i úsměv, když Honzovi zabrání v sebevraždě strach z výšek.
Po přečtení poslední povídky je vše jinak. Je světlem, jež nasvítí Dlouhou trať pravdivostí v níž se každá jedna svévolnost sebevraždy stává pro někoho stínem a bolestí . . .
Jako poslední kniha do letošní ČV
celkem fajn.
4/3
I v této povídkové knize dokáže autorka zaujmout ....
Všichni jsme běžci na dlouhé trati života .... jen netušíme, jak dlouho poběžíme ....
Nejvíce mne pohltila povídka " Vrátíš se ? "
Dětská duše je citlivá a neměla by nést pocit viny....
A na závěr - povídka " Brácho " .... pěkné zakončení :
Ať jsi jaký jsi, jsi můj brácha a tak tě beru ....zůstaň se mnou ....
Protože je fajn, když na tom běhu životem nejsi sám.... doporučím.
Pani Hanisova pise skvele, o tom zadna. Tohle je ale deprese stlacena do knihy. Myslenkove pochody nekterych postav pro me byly naprosto nepochopitelne. Pokud chcete tuto knihu cist pripravte se, ze to bude horska draha emoci.
Jsem z této knihy trochu zmatená. Mám ráda styl paní Hanišové i její otevřené konce, ale tady mi v té krátkosti povídek chybělo porozumění. Fakt jsem se místy nechytala. Škoda, snad příště.
Část díla
Běžkyně na dlouhou trať
2020
Brácho
2020
Díra
2020
Manažerka
2020
Pozůstalost
2020
Autorovy další knížky
| 2018 | Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 | Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Povídky moc nemusím a bohužel jsem nedávno před touhle knížkou dočetla Smrtholku. A číst dvě takhle destruknitní knížky po sobě je už vážně moc. Knížka určitě stojí za přečtení, je zajímavé se vcítit do myšlenek lidí, kteří se rozhodnou, že už nechtějí dál žít, nicméně jsem měla čtení odložit na později. To ale není chyba této knížky.