Dobře utajené housle
Miroslav Horníček
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140535/dobre-utajene-housle-140535.JPG
4
265
265
Miroslav Horníček psal knihu v Berlíně, když tam točil filmy a večery měl volné - především mluví o dvojím vlivu: James Thruber a Jan Werich.
Přidat komentář
Kniha povídek, které mně někdy vykouzlily úsměv na rtech. Mnohé se mně ale četly hůře. Přílišné zabředávání do popisu nepodstatného i samotný styl psaní mi moc neseděl a kniha mě tedy místy nudila.
První kniha od pana Horníčka, kterou jsem četla. A doufám, že ne poslední. Laskavý humor, který je mi velice blízký, i pohled na svět v němž je vše od špinavých chodníků až po náruč milující manželky.
Milé, laskavé, pomalu plynoucí - to jsou kapitoly této krásné knížky.
"Muž napsané čte a posuzuje, žena prožívá a přejímá."
"Soudy se mění, svatost bývá tu přidělována, tu odnímána, a lidé občas odstraňují nejen své ukvapené názory na sochy, ale ukvapené sochy vůbec."
Jsou knihy, které si ráda pomalu čtu a vychutnávám a ty Horníčkovy k nim patří.
Přečtení jako tip ke čtenářské výzvě. Moc pěkné povídání o zdánlivě úplně obyčejných věcech. Plno laskavého humoru. Doporučuji.
Pan Horníček je mistr slova. Pobavila jsem se u jeho postřehů které se týkaly žen . Má nás přečtené.
Skvostný jazyk, vynalézavé slovní hříčky, vtipné a květnatě vinuté historky, přechodníky (správně používané), pozapomenutá slůvka, umná slovní spojení … prostě - radost číst!
A tak jen pár citací páně Horníčkových:
"...Vidíte-li malou ženu, jak vynáší do třetího poschodí dva kbelíky plné uhlí, procitají ve vás ušlechtilé myšlenky a začnete uvažovat, zda byste jí neměl pomoci..."
"...Vzpomínám na jednoho hanáckého cukráře, u kterého jsme se zastavili cestou do Beskyd. Byl to mohutný člověk, jen o málo menší než jeho cukrárna, a bral nás jako své zákazníky až do chvíle, kdy zaslechl, kam jdeme. Pak se jeho vztah k nám rychle a zásadně změnil. Teď jsme byli oběťmi osudu, štvanci nic netušícími, chudáky, kteří se ženou vstříc útrapám a trýzním. "Taky jsem tam jednou byl," řekl s výrazem člověka, který vzpomíná na mrazivé peklo Tibetu. "Den. Pak jsem musel pryč. Tam jsem poznal, co je to hlad."...
"...Znám ženu, která jednoho jitra vyšla z domova, navštívila několik obchodů, pohovořila na ulici s několika známými a vrátila se v poledne domů. Zde pak zjistila, že ztratila část svého prádla , a to z horní poloviny těla. V obchodech ani na ulici se nesvlékala. Dodnes neví jak se to stalo a nesnaží se tomu porozumět. Jen člověk posedlý zlou pýchou by v takovém případě chtěl pochopit a vědět...."
A přidávám roztomilá tvarosloví, která se hned tak nevidí: … zprvu jsem se domníval, že jsem byl bacen do hlavy … vina je na straně praotcově, … jezdil i do míst, kde umyvadel se nepoužívalo,...nikdy jsem ještě neštěstí na horách nepotkal, aniž ono potkalo mne...
Co dodat? Nic než doporučit.
Některé texty neuvěřitelně vtipné (právě o těch utajených houslích, o balení umyvadla aj.), jiné se musejí trochu vydržet nebo přeskočit. Nicméně pro mě zásadní kniha. Vždycky když my s tátou (25-30 let zpátky) už jsme dávno čekali před domem, máma si dávala na čas a táta vždycky říkal, že "hraje na housle". Už vím naprosto přesně, jak to myslel :-)
Tahle kniha vám vyloudí úsměv na rtech ani nebudete vědět jak :). Velmi zajímavý styl humoru pana Horníčka, určitě si ještě od něj něco přečtu
"... Zde právě nastala ona kýžená chvíle, kdy duchovno je na dosah: Marta již seděla ve svém lehátku a moje žena stála vedle škopku připravena odložit obuv. Spatřily Miroslava. Marta zůstala ležet, přibita myšlenkou, že má o přítelkyni méně, a moje žena - která nestačila zahlédnout krev na jeho nohou, ale nemohla přehlédnout krev v jeho pohledu - vstoupila urychleně do škopku, ignorujíc onu technickou okolnost, že je dosud obuta. Nemohla lépe vyjádřit své pokání. Bylo to víc než roztržení roucha či hlava posypaná popelem. Bylo to víc než pokleknutí, víc než pád k těm rozedraným nohám. Můj přítel to pochopil a já neovdověl."
Kniha prečítaná a ako bonus aj vypočutá z CD, ktoré si často púšťam. A jedno múdro pána Horníčka: " Mezi lidmi je, žel, příliš mnoho netrpělivosti. A přece by stačilo takové vysvětlení, ke kterému jsme dospěli my, aby jeden chápal druhého, každý skoro každého, všichni všechny."
Po předčtení této knihy mám pocit , že moje žena také musí na něco hrát. Humorně podané životní příběhy Miroslava Horníčka. Jako kdyby jsem občas při čtení slyšel jeho hlas.
Pokud si chcete připomenout pana Horníčka, a jeho jemný a inteligentní humor, neznám nic lepšího než tuto knihu. Moc mi dnes chybí. Mimochodem, měl jsem jej daleko raději než pana Wericha, kterého si samozřejmě vážím.
krásná čeština, krásně napsané, ale díky nepřehlédnutelnému, všudypřítomnému šovinismu už jde spíš o úsměvnou vzpomínku na tu dobu ....
Autorovy další knížky
| 1966 |  Dobře utajené housle |
| 1971 | Listy z Provence |
| 1980 | Jak hledat slunce |
| 1989 |  Julius a Albert |
| 1984 | Dobře utajené housle / Jablko je vinno |
Hrábla jsem do vlastních zásob, potřebuji tenké čtení do vlaku. Oko se zastavilo na útlé knížečce, kterou jsem četla už hodně dávno a ke které se nyní vracím. Těším se, že v hlavě uslyším laskavý hlas autora a pobaví mě jemný humor. K takovým knihám se ráda vracím.