Dobře utajené housle
Miroslav Horníček
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140535/dobre-utajene-housle-140535.JPG
4
265
265
Miroslav Horníček psal knihu v Berlíně, když tam točil filmy a večery měl volné - především mluví o dvojím vlivu: James Thruber a Jan Werich.
Přidat komentář
Je to přesně ten typ textu, který chcete přečíst partnerovi, ale nedokážete přes záchvaty smíchu dočíst větu na jeden "zátah". Doporučuji fanouškům Horníčka, ale i těm, kteří ho příliš neznají.
Dlouho mi trvalo, než jsem se donutil knížku otevřít. Když už na to přišlo, málokdy se mi ji chtělo zavírat. Skvělá kniha, ke které se v budoucnu jistě vrátím.
Humor pana Horníčka je mi velmi blízký. Do dnes si občas pouštím jeho Hovory H a náramně se u nich bavím. Tohle je mé první a velmi radostné setkání s psaným odkazem, dle mého názoru, velikána českého humoru. Jistá noblesa a laskavost popsat i ty obyčejné každodenní starosti bravurními slovními obraty, ve mně vyvolává hrdost, že mým rodným jazykem je právě čeština.
Dobře utajené housle – to je úžasný koncert laskavosti, lásky a chytrého humoru. Koncert pro jazyk český. Knihu jsem kdysi četl, ale až nyní mohu říct – spolu s jedním čtenářem, kterého autor cituje v závěru knihy – Děkuji Vám. Nechci pátrat po tom, odkdy a jak znáte mou ženu, ale znáte ji dokonale… :_)
Jsou knihy, které prostě oceníte až s věkem. U této jsem se smál i plakal. Více smál. Smíchem očistným. Smíchem, který odplavuje z těla poťouchlé křivdy, nesmyslné ješitnosti, prostě lety nahromaděné negativní smetí. Četl jsem ji ve vlaku – cestou od své drobné ženy s útlým zápěstím – a pouze tato skutečnost mi zabránila nad některými větami hlasitě ryčet a halekat. Radostí a údivem. Dojetím. Pochopením…
Celou dobu jsem při čtení slyšel v hlavě hlas Miroslava Horníčka, tak jak ho znám z televize, z Hovorů H, ze Dvou písařů, a měl jsem pocit, že mi knihu čte sám autor. Přizpůsobil jsem se tedy jeho rytmu, jeho dikci a celý zážitek ze čtení tím byl umocněn… A tak ještě jednou… Děkuji Vám za ten skvělý koncert.
Pan Miroslav Horníček je mistrem slova, schopným napsat dech beroucí poetické a nanejvýš humorné pojednání i o těch nejmenších a nejnenápadnějších věcech a příhodách každodenního života, a proto ho za to mám moc ráda. A taky moc dobře vím, co můj tatínek vždycky myslel tím, když jsme seděli v autě a čekali na maminku a on nám dětem říkal: "Maminka doma hraje na dobře utajené housle." Přečteno znovu v rámci čtenářské výzvy, ve skutečnosti však již poněkolikáté, a určitě ne naposledy. A na ty housle samozřejmě někdy hraju i já a můj muž to chápe.
Milá a vtipná kniha, kde se humor krásně prolíná s příjemnou češtinou. Žonglování se slovem, inteligentním humorem, sebeironií a pointou je úžasné.
Narazila jsem na tuto knihu na nočním stolku mého taťky. S dětskou zvědavostí v očích jsem se zeptala o čem tato kniha je. Taťka se na mě jen tajemně usmál a odvětil "to mi dodnes zůstává dobře utajené". Svou nejasnou odpovědí poukazující na název knihy mou zvědavost ještě podpořil. Nedalo mi to, a i když jsem měla zrovna rozečtenou jinou knihu, tajně jsem si knížku po ránu vypůjčovala a večer zase vracela na její místo. Hned po přečtení prvních stran jsem Horníčkovu stylu psaní naprosto propadla a četla jsem ji znova a znova. Miluju jeho milý humor, jeho pohled na svět, jeho krásnou hru se slovy. Naprosto sdílím jeho smysl pro nesmysly a lituji, že na světě není více takových lidí, jako byl on. Nakonec jsem knihu přestala na noční stolek vracet, nosím ji všude sebou a čtu si v ní vždy, když je mi smutno, nebo když chci jen na chvilku někam utéct.
Poprvé jsem četla tuto útlou knížku tajně a pod dekou v posteli. Patřila mé starší sestře a říkala, že "to ještě není pro mě". Nevím, je to možné, třeba se mi jen líbil jemný humor, kdy autor mluví o své ženě jako o malé cukřence nebo popisuje trable s balíkem, který jejich domácnost obdaroval krystalovým cukrem. Ovšem, já Housle četla podruhé, potřetí... a čtu je stále. Třeba jen jednu kapitolu. Pana Horníčka jsem obdivovala a milovala, stejně jako jeho hry, knihy, besedy. Smekám před touto osobností !
Přečetl jsem, pak jsem to ještě viděl v divadle s autorem v hlavní (a jediné) roli, a dal bych této knížečce třeba všechny hvězdy z celého vesmíru, kdyby byly k dispozici.
Kniha, kterou mohu bez rozpaků označit za jednu z mých nejoblíbenějších. Snoubí se v ní přesně ten druh humoru, který mám rád, životní moudrost, inteligence, úcta a laskavost, sebekritický nadhled, schopnost vnímat a naslouchat. Nezbývá, než bezvýhradně doporučit ke čtení!
Je několik knih, jimž bych dala sto hvězdiček z deseti. A tohle je jedna z nich. Pan Horníček nebyl tak úplně můj šálek kávy, ale tohle je vyloženě klenot. Na vrcholku mého pomysleného žebříčku se nejčastěji vyskytuje Případ s Vermeerem. :)
Také jsem si k panu Horníčkovi musela najít svoji cestičku. Nejdřív mi ho v mládí znechutil soused neustálým citováním (nejhorší, co může někdo udělat tomu, kdo zatím nezná a neví), ale po přečtení "houslí" mi bylo všechno jasné a blízké. Nejsem jeho nekritickou obdivovatelkou, ale tahle knížečka je opravdu milá a něžně humorná a některé příhody v ní jsou vyprávěné tak, že je mi při každém jejich čtení prostě krásně (a také při čtení vždycky slyším jeho hlas). Třeba Chvála klidu nebo všechny příhody se Šlitrem. Knižka na noční stolek :)
Stejně jako u Jana Wericha jsem u Miroslava Horníčka okouzlena jemností jeho humoru, uměním hrát si se slovy jako se žonglovacími míčky a klidem přistupujícím k životu. Nádhera Mistře :-)
"Již po dvanácté jsem prohledával čtyřicátou kapsu a z ostatních vypadávaly zbytky vstupenek, zbytky jízdenek, zbytky účtenek, zbytky zbytečností, zbytky zbytků, zbytnělé zbytky zbytečných zbytků, chaos mne obklopoval i pronikal a před očima poletoval černý havran vzteku. V té chvíli moje žena, klidná, vyrovnaná a usmívající jako vždy, řekla : Nerozčiluj se. "
Autorovy další knížky
| 1966 |  Dobře utajené housle |
| 1971 | Listy z Provence |
| 1980 | Jak hledat slunce |
| 1989 |  Julius a Albert |
| 1984 | Dobře utajené housle / Jablko je vinno |
Knížka plná laskavého humoru o běžných věcech ze života.