Eugen Onegin
Alexandr Sergejevič Puškin
„Už mnoho, mnoho prešlo dní / od tých čias, ako mladú Táňu / a Eugena s ňou videl som, / trápený roztúženým snom, / dať všetko toto do románu / cez kryštál magický som chcel, / no ešte jasne nevidel.“ Veršovaný román A. S. Puškina v preklade Janka Jesenského. Klasika zo Zlatého fondu SME. Digitalizovaná podoba publikace: Alexander Sergejevič Puškin. Eugen Onegin. Román vo veršoch. Matica slovenská. Turčiansky Svätý Martin 1942. 240 s. Janko Jesenský preložil. Stanislav Mečiar rediguje.... celý text
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 2018 , Petit PressOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Pamatuju si, jako by to bylo včera, kdy se v našem souboru inscenoval Evža. Ah. Hvězdičku ubírám za zdlouhavý začátek a autorovy vstupy do příběhu.
(SPOILER) Knihu jsem přečetla jedním dechem ani ne za týden. Bohužel někteří příběh nechápají a hned se v něm ztrácí... to já bohužel a naštěstí/naneštěstí říct nemohu. Tou samou situací, co Taťána jsem si úplně přesně prošla, když mi řekl, že chce mít vlastní svobodu a nechce, aby se kvůli němu trápila a jak ona tak i já jsem se z toho jakou dobu vzpamatovávala, až jsem potkala toho pravého.
Evžen Oněgin je bezesporu geniální dílo, kterému se nedají upřít barvité výrazy a živé popisy ruské krajiny. Příběhu navíc dodává na zajímavosti troška autorova cynismu. Bohužel jsem si ale do první poloviny knihy nemohla zvyknout na neobvyklou skladbu slok a děj byl na mě až moc rozvláčný.
Velice známé dílo hlavně z hodin literatury, rozbor díla a příprava na maturitní zkoušku.
„Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.“
Moje jediné předchozí setkání s básníkem Puškinem ve mně valný dojem nezanechalo a další jsem už neplánoval. Ale pak jsem na Oněgina náhodou (při hledání Fausta :-) narazil na stránkách pražské knihovny v podobě volně stáhnutelného PDF, v překladu Josefa Hory. Nahlédl jsem, začetl se ... a s radostí dočetl až do konce! Bavily mě Puškinovy vstupy do děje, přišly mi jako vhodný kontrapunkt k romanticky pojatému vyprávění: Puškin, který nejenže básní o Oněginovi, ale také Puškin, která básní o Puškinovi, kterak básní o Oněginovi. :-) Nečekal bych takto modernistický prvek u básníka, jehož dílo jsem považoval za klasický vzorek strojeného romantismu. Překvapení, ale příjemné!
Puškinova dovedná práce s jazykem by v Oněginovi stála za pochvalu sama o sobě. Ale mně navíc zaujal značný kontrast mezi košatým jazykem a vlastně velmi minimalistickou zápletkou. A ono to dohromady fungovalo! Puškinova trochu barokní, ornamentální výstavba veršů nezastínila fakt, že jsem se v Oněginovi setkal s velmi nadčasovým (až archetypálním) příběhem, který se v průběhu časů stále opakuje, v literatuře i v životě! Ano, tragicky často se nám stává, že vinou našeho strachu z citových investic mineme volání hlasu z hloubky našich srdcí – a zjistíme to, až když je na všechno pozdě a nic už nejde spravit.
„Ó lidé! Nejste podobní
pramatce Evě v jejím snění?
Co dáno vám, to nechcete;
leč neustále tíhnete
k zmiji a k tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného…
Ráj rájem není bez něho.“
Po přečtení už pro mě jméno Puškin není jen pouhým slovem do větru, ale formát světové literatury, který dokázal, co si zamanul. Zkrátka ve slově všestraně nadaný, Mozart litery, ale hlavně člověk s krátkým, bujarým životem, jež nám představil úplně nové pojetí romantismu. Osobně si jej cením pro uvedení někoho komu se říkalo "лишний человек" (zbytečný člověk) - tedy člověk oplývající mnohými talenty, jež ovšem neví kam vložit a nezbývá mu než melancholicky proplouvat životem. V Oněginovi je ztělesnění Puškina, jeho náladovosti, netečnosti a odevzdanosti. Děj je zde spíše vedlejší, hlavní dojem působí estetika díla, která je uhrančivá. Román ve verších se nečte každý den a já jsem rád za tuto výzvu. Byť mě řádky a rýmy u srdce hřáli, tak musím celkem upřímně a neznalecky říct jenom "rýmovalo se mu to pěkně" ... je to stále ještě celkem náročný čtení na můj vkus.
Nádherné verše, romantická atmosféra, velmi dobře se mi četlo zhruba do dvou třetin, kdy se odvíjí děj milostného příběhu, z dnešního pohledu banální, na celé knize je ovšem nejhezčí krásné lyrické zpracování, příroda, lehký nástin života ruské šlechty a krajiny... Vrcholné dílo romantické literatury.
Pak velký dějový střih: básník opouští hlavního hrdinu a věnuje se sobě, k postavám se vrací po letech, kdy už jsou obě hrdinky vdané a Oněgin (překvapivě) už se nenudí, ale je zamilovaný.
Nejvíc mi vadily vynechané sloky, které Puškin nechtěl nebo nemohl otisknout kvůli cenzuře v carském Rusku, které jsou zařazeny vzadu ve zvláštním oddíle, kdy sám autor připouští, že přerušují souvislost vyprávění (proč nebyly ve vydání roku 1956 znovu zařazeny, kam patří?)
Román je torzem, když autor poslední část o povstání děkabristů spálil opět z obavy z cenzury. Doslov Bohumila Mathesiuse dokresluje, proč bylo toto dílo za socialismu tak propagované (raději nečíst).
Přemýšlela jsem, co o Oněginovi napíšu, ale nakonec mě o 2 dny předběhla Aliii a napsala všechno podstatné za mě. Čekala jsem, že to bude víc jako Démon od Lermontova. Méně omáčky, méně narážek na tu či onu skutečnou nebo fiktivní osobu, více Oněgina, Vladimíra a Lariných, větší nadčasovost. Vrcholem ruské poezie pro mě tedy Evžen Oněgin určitě není. Překladem to asi být nemůže - jak Puškina tak Lermontova jsem četla v překladu od J. Hory.
Zjištění, že je dílo veršované, mě trochu vyděsilo a nebyla jsem si jistá, jak moc tomu dokážu porozumět. Byla jsem ale mile překvapena, autorův styl mi skvěle sedl a čtení jsem si velmi užila. Evžen Oněgin má ztvárňovat “zbytečného” člověka - člověka životem znuděným, bez hodnot, který pořádně neví, co chce, zato však působí velice realisticky. Bylo zajímavé si přečíst knihu, kde hlavní postava není hrdinou, který něco dokáže, někoho zachrání, udělá něco dobrého a prospěšného či je dokonce ochoten se pro ostatní obětovat. V knize je spoustu myšlenek na zamyšlení a tolik pravdivosti, že dílo lze rozhodně považovat za nadčasové a nestárnoucí.
Velmi známý příběh, který se řadí mezi klasiky. Láska, čest, smysl pro povinnost... Ale i malichernost a skutky a špatná rozhodnutí, které mohou změnit celý váš život. Život... Často hledáme jeho smysl a místo v něm, ale když ho nalezneme, bývá už někdy pozdě.
Mnohde jsem četl v různých rozborech díla, že Evžen Oněgin je obrazem zbytečného člověka. Pokud člověk, který nenalézá své místo v životě a nenalézá jeho smysl, neumí se v jistém ohledu "zařadit", je zbytečným, kolik nás zbytečných v tom případě po světě chodí? Kolik jedinců až po čase zjistilo, jakou chybu udělalo, kolik lidí až zpětně dokáže přehodnotit svůj dosavadní život - a přitom ne na smrtelné posteli. Pak už zůstává otázka, zda-li se se svou minulostí vyrovnat a jít dál, či se jen opět potácet ve zmaru do svých posledních dní.
Oněgin nebyl žádným ctnostným člověkem a k mnohému musel dospět skrze velkou životní cestu. Ale proto bych ho nezatracoval, jakožto "člověka zbytečného". Oněgin, mrtvý a chladný zevnitř jakoby nalezl život, či spíše "srdce" posléze, oproti tomu Taťána je obrazem člověka, který žil srdcem, které bylo zlomeno a její velká část jí samotné zemřela. A lásku, či její ostré střípky, pro kterou žila a dýchala později upozadila na úkor cti a povinnosti.
Je to dílo, které můžeme rozebírat z mnoha úhlů pohledu. Ale z pohledu samotných aktérů, jako mnohdy i v našich životech, tu přetrvává bolestná otázka a přitom plná pochyb, snění a zbytečného sebetrýznění - "co kdyby?" "Co by bylo, kdybych..." Otázka, na kterou vám nikdo nikdy přesně neodpoví. Jak bolestné bývá žití v tomto rozpoložení...
Na jedné straně tu máme "zbytečného člověka" Oněgina a na druhé milou Taťánu, kterou si nelze nezamilovat. Ony slavné oněginské sloky se mi nečetly zrovna nejlépe, ale přesto jsem se byl schopen skrze dílo dostat a docenit jej.
Prvá láska je rovnaká aj po 200 rokoch...a ešte aj tá platonická ....kniha ma očarila svojou poéziou,emóciou a zobrazením morálky.Krásna kniha pre romantické duše ...
„Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII)
Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-)
A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-)
„Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I)
V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin.
PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)
Jak mě v mládí okouzlil dopis Taťány! Mládí, ruština, romantické procházky Petrohradem - je to silná vzpomínka. Ruská kamarádka mi tehdy věnovala tři knihy Puškinova díla. Dodnes je mám v knihovně. Nyní jsem si znovu nalistovala Evžena Oněgina, četla v originále a porovnávala s poslechem české audioknihy. Nehodnotím dílo, ale to, jak na mě kdysi zapůsobilo a působí dodnes. Okouzlující pro šestnáctiletou i sedmdesátiletou dívčí duši.
"Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать? " .....
S Oněginem jsem se setkala o mnoho dříve než při literatuře na střední škole. V televizi byla inscenace, v hlavní roli pan Munzar. Už nevím, jestli byla hra také zveršovaná, ale pan Munzar - Oněgin - to mi připadalo, tak úžasné, že si ten úžas pamatuji dodnes. Od té doby pro mě Evžen Oněgin vypadá jako mladý Luděk Munzar.
Krásný, smutný příběh o lásce, nádherné verše a opravdu je to klasika ruské poezie, která se stala klasikou světovou.
Vybavuji si, jak jsme na stupínku před tabulí přednášeli Dopis Taťány Oněginovi v originále - hluboká 70. léta. Teď jsem se kvůli výzvě k Oněginovi vrátila a líbí se mi stále víc.
Knihu mám doma moře moc let, ale nikdy jsem ji nečetla. Velice dobře jsem znala oba dopisy a stručný obsah, ale to bylo všechno. Teď jsem se do ní pustila a v podstatě jsem se od ní neodtrhla. Puškin byl pan Básník .
Všichni Evžena Oněgina milují. Neznám jediného, komu by byl protivný a snad možná proto zbyla tato nemilá úloha mně. Ze začátku to bylo vtipné, už úvodní sloka mě chytla a přečetl jsem první část za jeden den. Kdyby to bylo celé jen o tom, jak se Eugen všude nudí a všechno ho po chvíli omrzí, dal bych panu Puškinovi jasných pět hvězdiček a k tomu obrovskou pochvalu, protože to mohlo být báječné. Pro mě osobně měla ale knížka jeden zásadní problém kvůli kterému jsem to nedokázal ani dočíst, natož si to užít - otřesný milostný děj, který se snad nemůže líbit vůbec nikomu. Promiňte mi, je to psáno mistrně. Ale je to tak hloupé, nudné, cítil jsem se asi stejně znuděně jako samotný Eugen na začátku své pouti.
Čteno jako povinná četba, 2* za formu
Autorovy další knížky
1999 | Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
1955 | Piková dáma |
1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
1960 | Piková dáma a jiné povídky |
1938 | Měděný jezdec |
Tato kniha se mně v rukou ocitla více méně náhodou, a tak když už byla po ruce, proč se do ní nezačíst. I když básně nejsou druhem literatury, který bych vyhledával, nakonec jsem knihu přečetl celou. Musím přiznat, že se mně občas povedlo zachytit myšlenku, která stála za povšimnutí či úvahu - a navíc se to ještě rýmovalo, pozoruhodné…