Havran a jiné básně (14 básní)
Edgar Allan Poe
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/110/bmid_havran-a-jine-basne-14-basni.png
4
1780
1780
Výbor toho nejlepšího z Edgara Allana Poa, který poprvé vyšel již roku 1928 jako druhý svazek edice Prokletí básníci u Rudolfa Škeříka, v překladech Vítězslava Nezvala a s ilustracemi Pavla Růta.
Přidat komentář
Moc mne překvapil přístup E. A. Poea k tvorbě básní z jeho eseje Filozofie básnického díla, ve které rozpitval svůj přístup ke své vrcholné básni Havran. Z toho, jak básně tvořil, ale hlavně přímo z těch samotných básní, jsem byl v přímo šoku či úžasu zároveň. Pesimismus, úzkost, bolest, ztráta ... to vše lze vyčíst z každé básně této sbírky. Samozřejmě, když si pak člověk přečte na konci jeho stručný životopis, pochopí, proč k takové životní depresi Poe dospěl. Nicméně nikdy mne nenechá chladným, jakým způsobem velikáni všech dob a světových literatur dokáží v depresi, pesimismu, úzkosti, bolesti a sklíčenosti najít krásu jazyka, kterým to všechno vyjádří. Je to neskutečná básnická sbírka.
Spisovatel, který zemřel v opileckém deliriu na chodníku, někde mezi svým domovem a barem kousek od něho v Baltimore. Také člověk, který se za svého života dočkal velké slávy (nikoli kvůli básním, které později vyšly) ale který žil zároveň celý život v obrovské bídě, bez přátel, rodiny i milované osoby. Spisovatel, který by měl být znám jako mistr popisu změny psychologického rozpoložení svých hlavním aktérů, kteří jsou většinou v roli vypravěče. "Havran a další povídky" je krásným důkazem jeho neuvěřitelné schopnosti být vtažen do vlastní imaginace a děsit tak sám sebe. Zároveň jeho neuvěřitelně frekventovaná postava Leonory (nebo minimálně věrný popis této ženy, ač s jiným jménem) napovídá jeho stálosti v emocích. Myslím, že právě kvůli své emoční sensitivitě to byl nešťastný člověk, kterého bavil spíše povrchní strach než hluboký cit. Minimálně jednu jeho knihu či povídku doporučuji každému, mou oblíbenou je "Zánik domu Usherů" a "Černý kocour".
Mám docela ráda Havrana (stejně to měl být Krkavec), ale jinak mě víc než Poeova poezie zaujala jeho Filosofie básnické skladby. Líbily se mi tedy i další básně jako Annabel-Lee, ale nemyslím, že mi z nich nějaký verš vyloženě utkvěl.
Nádherná sbírka básní, kdy já osobně Poea beru spíše jako prozaika. Přesto tyto básně jsou skvělé, mají úžasně ponurou atmosféru, je z nich cítit autorova fascinace smrtí a úpadku. Nejznámější báseň z toho díla je pochopitelně Havran, která vyjadřuje zoufalství, ale přesto naději ve smrti a dalším shledání se svou milovanou. Ale i ostatní básně jsou výborné, mě se nejvíce líbily Zvony a Annabel-Lee.
Neskutečná obratnost a hravost se slovy a jejich významy. Hloubka některých jeho básní občas vyráží dech a city z nich srší na všechny strany. Na druhou stranu ne každá báseň z této sbírky se mi líbila, některé ke mě zkrátka “nepromluvily”.
Nezvalův překlad "víckrát ne" je daleko havranovitější než Vrchlického "nikdy víc" = stačí dvě slova, aby představila celou esenci dané básnické školy
Na škole jsem analýzu básní nenáviděla a nic se na tom nezměnilo ani po x letech. Dala jsem tomu šanci, snažila jsem se, ale básně nejsou nic pro mě. Dávám 3*, protože asi to bude kvalitní práce, a jen proto, že já tomu nerozumím, nedám 1*.
Nejsem zrovna fanoušek poezie, ale havran mi utkvěl v paměti a i po deseti letech bych ze sebe pár veršů vysoukala :-)
Další kniha, po které jsem sáhla díky výzvě. Co určitě musím říci hned na začátku, je to, že poezie nikdy nepatřila mezi mé oblíbené a odjakživa jsem se mi nečetla zrovna dvakrát dobře. Často při čtení odbíhám myšlenkami jinam, jelikož mám v knize ráda děj, drama a napětí, což mi v básních většinou chybí. Nejinak tomu bylo i zde, i když samozřejmě nepopírám, že Poeovi básně jistě mají své kouzlo a hloubku. Nicméně i tak mě nejspíš hlavní myšlenka spíše minula a nemohu říci, že by mě nějaká báseň, snad kromě Havrana, opravdu zaujala. Ani ona pověstná ponurost ke se mně nějak nedostala. Dočetla jsem více méně hlavně z povinnosti, jelikož nerada odkládám knihy nedočtené.
Poeovy básně jsou první poesií, kterou jsem kdy začal číst (Havrana znám nazpamněť od základní školy) a která dosud zůstává jednou z mých nejoblíbenějších... Poeovy básně jsou nezaměnitelně krásné a ponuré zároveň.
Z jeho rozsáhlé tvorby se v mých očích nejvíce vyjímají básně Havran, Zvony a Červ dobyvatel.
No, nějak jsem to přečetl, ale porozuměl jsem jen výseku. Nejikoničtější je opravdu Havran. Vzpomínám si, jak jsme ho rozebírali na škole. Ale ta už je "never more".
zvlastni, smutne, pribehove, nadherne, doporucuji i lidem co normalne na basne pohlizeji z boku :-) tedy pravda spis pro ty co si odpocinou pri ponurosti, smutku, melancholii apod. to je Poe. vsem co maji radi i jeho pribehy. dejte pribeh jako hlavni chod a dejte nejakou basen jako zakusek :-)
Taková ponurost. Taková melancholie. Básně nejsou zrovna můj šálek kávy a tak se ani nedivím, že některé jsem asi zcela nepobrala. Každopádně nelituji, že jsem je četla.
Štítky knihy
americká literatura americká poezie
Část díla
- Annabel Lee 1849
- Anně 1849
- Eldorado 1848
- Havran 1845
- Heleně 1845
Autorovy další knížky
| 1978 |  Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) |
| 2011 | Povídky |
| 2009 | Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky |
| 2013 | Černý kocour a jiné hororové povídky |
| 1964 | Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky |
Nejvýznamnější a nejoblíbenější báseň od Edgara Allana Poea je nezpochybnitelně Havran. A jistě právem, ale kdo někdy skutečně miloval, musí zahořet láskou k Annabel-Lee. Pro obě zmíněné básně mu možná byla inspirací jeho umírající manželka Virginia Clemm, nebo jeho adolescentní láska Sarah Elmira Shelton, do jejíhož života se Poe vrátil chvíli před svou smrtí. Těžko dnes říct, která z těchto postav hrála větší roli... Ať tak či onak, z básní je silně cítit osobní smutek i melancholická atmosféra.
Zaujmou ale i další básně jako Ulalume, Lenora, Zvony, Matce nebo Heleně a Pro Annie (věnované jeho dalším láskám).