Hezký, ale narovnej se!
Johana Fundová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472651/bmid_hezky-ale-narovnej-se-r8x-472651.jpg
3
439
439
Aneta, Kryštof a Nela jsou třicátníci se zcela odlišnými životy. Když jim však v září 2020 přistane na Facebooku pozvánka na třídní sraz se základkou, vzpomínky na jejich společnou minulost jsou rázem zpět. Co se stalo s někdejšími spolužáky z páté třídy, kteří toužili po prvním mobilu, nadšeně sledovali seriály a těšili se na každé nové číslo časopisu Bravo? Vyplnily se jejich sny z přelomu milénia? To zjistí, když se po letech setkají tváří v tvář.... celý text
Přidat komentář
Pro cílovou skupinu hezky nostalgicky napsané. O pomíjivosti dětského přátelství především, v tom se najde asi skoro každý. Ale i o tom, jak vzpomínky pro jednoho důležité, jsou pro druhého zapomenutelné. Velice čtivě napsané, pointa i paralely za mě slabší. Minulost, atmosféra, vzpomínky z 90. let autorka zpracovává přeci jen poutavěji než současnost (anebo v tom hraje roli nostalgie? :-D ). Každopádně na mě je tu množství odkazů na 90. léta, byť příjemných, přeci jen hodně vzhledem ke spíše skromnějšímu ději i životu postav spíše v náznacích. Příjemné odpočinkové čtení, třebaže ne tak pozitivní, to ovšem je. 65%
Nechala jsem se nalákat na to, že se román jmenuje jako můj život vyjádřený jednou větou. A taky na tu nostalgii devadesátek. No jo, ale v roce 2000 mi bylo 17-18, takže těch pár povinných klišé (Divoký anděl, Bravíčko a hranolky ze stánku) je na mě asi trochu moc málo. V druhé půlce se můžou najít asi všichni, ale to je tak všechno. Kdyby se to celé motalo jenom kolem Kryštofa, mohlo to být hlubší a zajímavější. Škoda.
(SPOILER)
Nostalgická vzpomínka na dětství prožité na přelomu milénia. Bavilo, ač psáno dětským jazykem (kolikrát jsem si říkal, co to čtu?). Tohle nostalgické vzpomínání bylo hlavní motivací knihu přečíst. Ze začátku se nic neděje. Až krádež děj posune a postavy definitivně rozdělí.
Střih - o dvacet let později. Třídní sraz a setkání po letech je fajn nápad. Bohužel nevyužitý. Žádný radostný shledání se nekoná, nic extra se vlastně nestane a všichni si svoje podělaný životy žijou dál. Nejzajímavější postava je v průběhu celé knihy Kryštof, peroucí se s nástrahami života. Holky mě nebavily. Aneta je klasická nána, Nela hodná holčička. Z dětských přátel se stávají cizí lidé. Ani sraz na tom nic nezmění.
Druhá půlka knihy mě i tak bavila, až na useknutý konec. Závěr knihy je vyloženě fofr. Ač měly všechny postavy našlápnuto se svými problémy něco udělat, nakonec jedeme spokojeně dál, jako by se nic nestalo. O čem že ta knížka vlastně byla? Jestli pointa je, že své problémy necháváme v životě vyhnít, tak mě takové čtivo nezajímá. Příležitosti přichází, jen je uchopit…
P.S. Pochvala za krásnou obálku.
(SPOILER)
Budu se tu asi po všech opakovat, takže se opravdu shodneme, že začátek je boží a konec naopak fakt průšvih.
To retro je tak krásně napsané, úplněj sem se taky viděla jako malá v paté třídě, jak mi odešla kamarádka na gympl. Veškeré ty emoce. Co když budu sedět sama?? To asi umřu, Nejdu za ní, to bych dolejzala. Doopravdy mě to hodilo do dětství se vším všudy. Akorát jsem víc dítě z maloměsta, řešili jsme trošku jiný věci, ale přitom tak stejný.
Každopádně po letech... opravdu, kdyby to nějak dopadlo. Dám těch hvězd i pět, protože by mi to pak nepřipadalo tak zbytečný.
V tomto případě ale mohla být knížky klidně půlka a takovou blbost bych snad domyslela sama. Dopadli deost učebnicově. Ten dělá to, co mu celý život vadí. Ta nedělá co chce, protože rodiče. Třetí dělá co chce, ale stejěn je to blbý, ale čeká až to bude dobrý.
Velká výhoda je, že to utrpení není velké, protože se to opravdu rychle čte.
První část knihy jsem si užívala. Nostalgicky jsem vzpomínala na své dětství na přelomu milénia, kdy jsem po škole běžela domů ,,na Milagros", kluci o přestávce hráli pogy a o víkendu jsme vyhlíželi autíčko Family frost (také jste parodovali jeho znělku?). Ve druhé polovině se mi líbila autorčina snaha vylíčit rozčarováním z dnešní doby. Bezstarostné dětství a veškeré sny hlavních hrdinů se rozpadly na prach a každý se se svým životem pral tak, jak (ne)uměl. Nela, Aneta i Kryštof jsou typickým vzorkem dnešní generace, ačkoliv jsem se neztotožnila ani s jedním z nich. Samotná zápletka mezi hlavními hrdiny mohla být lépe rozvinutá. Vyloženě mě zamrzel konec, který nebyl ani tak otevřený, jako prakticky úplně vypuštěný. Pořád jsem měla tendenci hledat chybějící stránky. Za exkurzi do roku 2000 dávám 4*, za ,,průšvih" ze současnosti 2*.
Kniha víceméně o ničem. Dějová linie dost slabá, useknutý konec také nic moc. Ze dvou částí - dětství a dospělost mě mnohem více zaujala ta první, odehrávající se v dětství a za tu dávám alespoň ty tři hvězdičky.
(SPOILER) Na knihu jsem narazila náhodou v audio podobě. Na první dobrou mě zaujal název (kdo z nás nikdy neslyšel...), obálka od Tomski & Polanski i interpreti/představitelé hlavních postav. Po poslechu musím říct, že pro audio podobu je ideální. Zápletka není nijak složitá, naopak, začátek jede na vlně nostalgie, konec se naopak topí v množství klišé nejen dnešní doby (nevěra, sociální sítě, osamělá matka na mateřské). Opravdu mě bavila část, kdy se po popisu všeho typického pro konec 90. let v dějové linii 2000 rozjel příběh Anety, Kryštofa a Nely (mimochodem skvěle interpretovaný Annou Kameníkovou, Václavem Neužilem i Marthou Issovou), výborně vystižený způsob dětského vypravování. I skok do roku 2020 byl bezvadný, jen závěr stejně jako začátek značně pokulhává, plusem je pro mě ale otevřený konec v lince Anety a Kryštofa. Nicméně vyprávění je svižné, plyne dobře, zároveň nechává čtenáře v napětí, co bude dál, audiokniha na jedničku s hvězdničkou.
V první části knihy jsem si ujížděla na nostalgické vlně (v roce 2000 jsem byla v osmé třídě, takže Family Frost a Divoký anděl patřily i k mému dětství). Ani mi nevadilo, že příběh je průměrný a stylisticky jednoduchý. Bylo to takové oddechové čtení.
V druhé půlce, bez retro pozadí, to ale začala být celkem nuda. Z hlavních hrdinek se stala chodící klišé (single třicátnice a osamělá matka v domácnosti) a z Kryštofa zase kluk, který se nepochopitelně zasekl ve vztahu s Markétou. Štvali mě na střídačku všichni tři. A jejich okolí (Anetiny rodiče, Jenda, Radek) taky. Zkrátka další generační román, díky kterému naše generace vypadá jako banda věčně nespokojených fracků, kteří nevědí, co chtějí (stejně jako v Bezpečně nešťastní od P. Baštanové). Mám pocit, že jim nic není dost dobré, ale nerozumím proč...
Téma třídního srazu se taky dalo využít líp. Jen to trochu propracovat.
Škoda nevyužité šance, tři hvězdy hlavně za tu nostalgii.
Tak hodnotím tak půl na půl. Čistě osobně se mi líbila část z dětství. Hezky jsem si zavzpomínala i na to své, pobavila se. Druhá polovina odehrávající se v dospělosti mi přišla už dost fádní, celkem od ničeho k ničemu. Konec pak tak rozpačitě utnutý. Kdybych ji neposlouchala jako audioknihu a interpreti nepodali vynikající výkon zřejmě ani nedočtu.
Jako takhle, není to žádné hluboké veledílo, příběh je celkem o ničem, žádná výrazná zápletka v něm nefiguruje a konec je vyloženě useknutý (možná se záměrem v příběhu pokračovat další knihou?)...spousta důvodů, proč knihu vůbec nečíst nebo ji odsoudit.
Ale jako člověka podobně starého, vyrůstajícího za podobných podmínek (seriálů, pogů atp. :D) mě to neskutečně vtáhlo a navodilo skvělou melancholickou náladu. Hodnotím jako supr oddechovku. :)
Asi jako oddychovka proč ne. Příběh rozděleny na 2 části - mladá léta na ZŠ a současnost. I když pořádně nevím proč nám autorka předložila tu základku. Nepřijde mi, že by se v současnosti odehrálo něco důležitého abychom museli o minulosti tolik vědět. Každá část je něčím zajímavá, i když v ani jedné k ničemu vlastně nedojde. Ani jedna z dam není v té své životní situaci spokojená ale ani jedna s tím nic neudělá. A u Kryštofa sice moc nevíme, na druhou stranu se také příležitosti nepostaví čelem. Jak píšu jako oddychovka, proč ne. Nicméně by příběh zasloužil větší péči. A konec? Tak ten mi přišel, že autorka se najednou rozhodla že ji to nebaví. Uprostřed všeho tečka a šlus. Za mě 3. Za tu nepropracovanost.
Taková příjemná kniha "o ničem". Příběh tří dětí, které spojuje jen to, že se nějakou shodou okolností sešly v jedné třídě. Jejich pohled na svět v dobách dětství a setkání po letech na třídním srazu.
Žádné drama nečekejte, pokud chcete oddechovku, u které nemusíte namáhat mozek a jen si užívat plynutí děje, pak vřele doporučuji.
Rok 2000 a 3 spolužáci v páté třídě. Vyprávění desetiletých duší o životě ve třídě, o odmítání kamarádů, o tom jak moc je ovlivňuje a zraňuje chování rodičů. Potom skok, rok 2020, teď už třicátníci a jejich zdánlivě pohodlné životy.
Bylo to osobní. Dost. Až mě to děsilo. Stejný věk, stejná třída, Horní Bradlo, Praha 4, gympl, stěhování kamarádů i postižené dítě.
Od téhle knihy byste neměli mít žádná očekávání a nedat na těch 70%. Tohle je kniha která někomu, kdo něco podobného prožil, sedne.
Příběh tří spolužáků, kteří se jeden druhému v životním tempu ztratili, aby se jejich osudy po mnoha letech zase na chvíli protnuly. Nostalgické čtení, jsem cílová skupina, zklamal však překotný, rozpačitý závěr.
Dlouho jsem přemýšlel co o knize napsat.
Jsem ročník 84, základku jsem tedy absolvoval právě v devadesátých letech. Jasně, jsem kluk z vesnice a Pražské reálie úplně neocením, na druhou stranu, hodně věcí v knize popisovaných jsem sám zažíval, seriály, bravíčka, závislosti na podřadných cukrovinkách ze stánků (dokonce i u nás na vsi byl stánek, kde jsme utráceli kapesné za jedlý papír, žvýkačky ve tvaru cigaret a komiksy, dodnes tam funguje..) anebo Pogy, v těch jsem býval obzvlášť dobrej. Jinými slovy, jsem číslovka knihy, která vznikla nejspíš proto, aby dala facebookové stránce Pure devadesátky nový smysl (nebo jak dneska mladí říkají - monetizaci).
Zajímavé je hlavně to, že mi to vlastně vůbec nevadí.
Johana Fundová má totiž kromě toho obchodního i nesporný literární talent. Příběh tří spolužáků, vyprávěný postupně z jejich pohledů a to navíc v roce 2000 a pak v dospělosti, to mohlo dopadnout hrozným fiaskem a přitom je to čtivé, dává to smysl, má to druhý plán, sociální přesah, v současnosti je navíc krásně vystihnuto, jak se ta naše generace pere se životem. Jasně, knížka obsahuje i spoustu povinných pomrknutí na fanoušky facebookové stránky Pure devadesátky, aby si pro čtení mohli vykřiknout "hej, já taky po škole vždycky koukala na Milagros" nebo "hej, tatarce s kečupem u nás k hranolkům říkali Ďábelka."
Závěr knížky mi přišel takový hektický, jakoby se autorka potřebovala knížky co nejrychleji zbavit. Osobně by mi nevadilo, kdyby postavy nechala ještě tak sto stránek něco řešit, takhle jsem měl pocit jako když Netflix zařízne slibný seriál po druhé sezóně, ale scenaristi musí narychlo dopsat konec, protože počítali se sedmi..
Jak říkám, dle mého se výlet do přelomu milénia Johaně Fundové vydařil. Důstojný debut. Rozhodně si přečtu i další knížky, budou-li.
Som ročník 81 a čím som starší, tým častejšie spomínam na staré dobré 90. roky, aj keď v skutočnosti možno až také dobré neboli. Stali sa aj temné veci, či už v našich súkromných životoch, alebo v politike a polícii. Hoci, samozrejme, únos štátu, Mečiara, korupciu a rozdelenie republík sme ako deti resp. puberťáci neriešili. Johana Fundová veľmi dobre vie, že všetko, čo zaváňa nostalgiou, sa teší vysokej čitateľskej obľube a tak nečudo, že po svojom debute Devadesátky! opäť siahla po 90. rokoch. Hezký, ale narovnej se však už nie je encyklopédia, ale „normálny“ román o troch kamarátoch zo základnej školy, ktorí sa po desaťročiach opäť stretávajú. Kniha je rozdelená na roky 2000 a 2020. Paradoxne, mne sa (navzdory ako pozerám väčšinovému názoru kolegov-čitateľov) viac páčila skôr druhá polovica, ktorá výstižne ukazuje, ako sa končia detské priateľstvá, ako sa z kamarátov, s ktorými sme kedysi brázdili „naše“ ulice, stávajú cudzí ľudia so svojimi vlastnými životmi a problémami a naše sny sa (hoci nechcem paušalizovať) rozplynuli a nahradila ich každodenná drsná (alebo „len“ stereotypná) realita. Nesúhlasím s tu prekvapivo rozšíreným názorom, že kniha nemá koniec. Práveže ho nielenže má, ale je výborný; takto „nijako“ sa predsa mnoho vecí v živote končí, neklamme si, že nie. Autorka má rada postavy. S chuťou sa piple v ich psychológii, ale bez toho, aby to nudilo. Píše dobré dialógy a má ľahké pero, vďaka čomu sa kniha číta svižne, rýchlo, príjemne. Bohužiaľ, hoci má postavy rada, Nela a Aneta (ako deti, aj ako dospelé ženy) mi splývali do jednej; dlho trvalo, kým som bol schopný rozlíšiť ich od seba (čo je divné, keď uvážime, že kniha má len tri postavy). Čo ma ale paradoxne sklamalo najviac, to bol dôvod, pre ktorý som si román kúpil: 90. roky. Jednak tu toho o tomto bizarnom desaťročí vlastne ani príliš nie je (asi dva razy sa spomenie Family Frost, tri razy pogy, nejaký ten komiksový Spider-Man, občas v televízii beží telenovela) a jednak je to použité samoúčelne; určite sa odkazy na zlaté deväťdesiatky dali do textu zakomponovať rafinovanejšie. Sklamala ma atmosféra mojej zbožňovanej Prahy. V podstate tu žiadna nie je, len názvy ulíc. Takto sa atmosféra mesta fakt netvorí, Johana. Takisto si nevyužila jedinečnú príležitosť na dojatie; myslím, že zo sťahovania alebo úmrtia babičky si mohla vydestilovať stonásobne viac. V druhej („dospelej“) polovici dostane kniha tempo vďaka aspoň ako-takej zápletke. Prvá polovica dopláca práve na jej absenciu. V detskej časti sa až na krádež nič nestane. Napokon ani z tej nič nevyplýva; z nikoho sa kvôli tomu v dospelosti nestal „profesionálny“ zlodej, ani drogová troska. Takže veľký dôraz, ktorý je na túto udalosť kladený, v konečnom efekte pre kontext nemá žiadny zmysel. Škoda. Oceňujem, že je kapitoly sú pomenované po postavách, je to prehľadné.
Vždycky, když si koupím knihu, okolo které je tak velky hype, tak toho celkem potom lituju.
Tahle nebyla špatná, ale ani nic, co bych musela doporučit všem, kteří se narodili v 89tém - jako já. Ano, bylo mi to blízké, protože znám tu dobu, ale to je tak vše, co na knize bylo fajn. Navíc mi přišlo, že se autorka snažila do knihy vložit opravdu VŠE, co si z té doby pamatovala. A to bylo celkem na škodu. Vůbec mi to nepřipadalo, že by mi to připomenulo základku - nebyla tam prostě ta atmosféra.
Knížka není špatná a výlet do devadesátek mě bavil. Pogy, kazety, první mobily - v roce 2000 jsem byl ve skoro stejném věku jako hlavní hrdinové. Ale ten příběh byl takovej jednoduchej, žádná velká překvapení, žádný velký napětí nebo nečekaný vývoj děje. Asi fajn na dovolenou k moři.
Štítky knihy
dospívání generace Y, mileniálové 90. léta 20. století mezilidské vztahy spolužáci přátelství z dětství české romány
Jako oddechovka opravdu super!!! Takovou potřebujeme jednou za čas všichni. :-)
Mně se to četlo hezky, taky se přidávám k těm, co se jim víc líbila ta retro část, ta byla fakt boží...tolik povědomá a opravdová :-))....a my věkově plus mínus podobní tolik chápeme :-)...Současnost taky nebyla úplně špatná, vlastně mně nějak nevadil ani ten ukončený neukončený závěr. Mám radši takové konce, než takové ty nutně rádoby happyendy....