Houbařka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533866/bmid_houbarka-65e9edbb1c471.jpg
4
3123
3123
Co skrývá podhoubí minulosti traumatizované mladé ženy? Je tomu již sedm let, co se Sářiným útočištěm stala stará chalupa na šumavském venkově a její život se začal odvíjet v neměnném rytmu, majícím podobu každodenní namáhavé pouti po houbařské stezce, kterou „zdědila“ po svém otci. Vzpomínkám na události, které ji dovedly až do psychiatrické léčebny a kvůli nimž se děsí bezesných nocí, se však nemůže vyhýbat donekonečna. Příslovečným kamínkem, který spustí lavinu událostí převracejících hrdinčinu dosavadní existenci naruby, se stane matčin pohřeb. Podaří se jí konečně vypořádat s tíživou minulostí a najít vytoužený klid? Autorčin druhý román definitivně potvrdil její pověst talentované vypravěčky příběhů o dysfunkčních rodinách. „Hanišová je přesnou pozorovatelkou pokroucených vazeb mezi lidmi, závislostí a způsobů, jimiž jeden druhého držíme pod krkem tak dusivě, že nedokážeme dýchat.“ – Petr Vizina, ČT art. „Viktorie Hanišová má cit pro stavbu románového příběhu, zvládá skvěle jemné odstíny psychologie postav, v popisech i přímé řeči mluví výrazně vizuálně, až filmově. Umělecky tady prostě všechno funguje na výbornou. Tím silnější je dojem ze zpracovaného tématu.“ – Radim Kopáč, Týdeník Rozhlas.... celý text
Přidat komentář
Bohužel jsem jí hodně musela srovnávat s Do tmy...ta na mě dýchala totiž mnohem víc. Ale i tak fajn čtivo!
Pro me velike prekvapeni. Musim priznat, ze ceske autory moc nectu, ale tato kniha me uz od precteni anotace v edicnim planu necim naprosto upoutala a pri cteni od prvni do posledni stranky nepustila. Takhle perfektne popsany vnitrni svet hlavni hrdinky jsem necetla ani u zadneho zahranicniho autora. Necekejte ale vesele cteni. Jde o pomerne depresivni vyjadreni jednoho nestastneho zivotniho pribehu. Jen ten nejasny konec me trochu zklamal. Ale ve svem dusledku je asi dobre, ze to skoncilo takhle otevrene.
Musím říct, že Hanišová mě už zaujala svou knížkou Anežka. A Houbařka je ještě lepší. Dost mě bavilo proplétání kapitol, dokreslování příběhu a celé rozuzlení. Rozhodně stojí za přečtení.
Proč žije mladá dívka sama ve staré chalupě na Šumavě a živí se prodejem hub, které denně sbírá na své dlouhé trase lesem? Tak jako se nám pozvolna odhaluje zvláštní a tajemný svět hub, který zůstává běžnému návštěvnikovi lesa skrytý, tak se před námi začíná odvíjet i příběh Sářina krátkého neradostného života. A kdo je vlastně nemocný? Sářina duše nebo svět kolem ní? A co bude dál? Dokže Sára vystoupit ze stínů minulosti?
"Žádný ze specialistů mi nepomohl, něco takového ani nebylo možné. Problém nebyl v mém těle, ale schovaný hluboko pod povrchem, v mém mozku. Paměť zavřená v tmavé kobce měla neklidné spaní, převalovala se,procitala a bušila na těžká kovová vrata. Ozvěny ran se šířily po celém těle. Uzamčené vzpomínky se potřebovaly dostat z cely ven."
Ano, ano, ano. Tohle rozhodně stojí za přečtení. České autorky mám v čím dál větší oblibě.
A pro ty kdo četli a budou vědět - matky reakce "Pardon." mě naprosto rozsekala.
Velmi vydařené. Bez efektních drásavých scén je vyjádřeno zoufalství hrdinky - dítěte a dále její boj s okolím. To málokdo umí. Doporučuji.
Tak jako u Anny Bolavé jsem vyprávění této autorky podlehla. Líbilo se mi pitvat se v Sářiných pocitech a postupně odkrývat tajemství její rodiny. Příběh dívky, která byla proti své vůli donucena opustit rodinu a žít naprosto odříznutá od pulzujícího města, žít bez moderních vymožeností, dokonce i takových "samozřejmostí" jako je topení nebo voda. Líbil se mi její vývoj, ta osoba, jakou byla na začátku, a v jakou se na poslední straně transformovala.
Houbařka je pro mne další povedené dílo české literatury. Přiznám se, že mne současné české spisovatelky poslední dobou velmi mile překvapují. Jen tak dál...
V prostředí hlubokých šumavských lesů plných hub se nám postupně odkrývá příběh mladé dívky, která to v životě nemá jednoduché, i přes to, že pochází z vážené plzeňské rodiny. Protože stejně jako u hub vidíme jen jejich (často méně podstatnou) nadzemní část, u lidí se zhusta zaměřujeme na vzhled, vzdělání, postavení či chování. Ta skutečná podstata - duše, mycelium - však zůstává skryta. A ta by nás přitom měla zajímat nejvíce...
Úspěšný otec, reprezentativní matka, dva synové a jedna dcera – navenek skoro dokonalá rodina. Jak se tedy stalo, že dcera nedokončila střední školu, ve svých 25 letech žije sama ve staré chatě na Šumavě a živí se sběrem hub? Hlavní hrdinka postupně odhaluje, co se stalo a kam to vedlo. Vyprávění je velmi čtivé, přestože to hlavní téma není nijak krásné. Ale šumavský les, rostliny a houby to vlastně trochu vyvažují. Musím říci, že jsem objevila další skvělou českou autorku.
Vůbec nelze spojovat s knihou Do tmy.. Snad jen, že se jedná o sběr něčeho. Kniha Houbařka mě absolutně pohltila, sběr hub byl zde pro mě pouze jakousi milou složkou navíc. Celý příběh Sáry se mě velmi emočně dotknul, četlo se to se staženým hrdlem samo a nikdy mě neopustí ten pocit na zvracení při čtení matčina jediného vyřčeného slova "pardon". Po knize Anežka další luxusní počin a paní Hanišová se tak řadí mezi mé nej.
Na knihu jsem se upřímně moc těšila. Nalákala mě tématem houbaření a poněkud asociální hlavní hrdinkou. A rozhodně mě nezklamala. Jen ve mě zanechala hořkou pachuť z toho, jak člověk dokáže ublížit svým nejbližším, třebaže svým způsobem neúmyslně. Je těžké posoudit, kdo za to, co se stalo, nesl větší vinu, zda otec či matka. Proč otec udělal to, co udělal a proč se matka zachovala tak, jak se zachovala. Myslím, že výčitky svědomí je nakonec dohnaly, trebaže to z knihy vyloženě nevyplývá. Je škoda, že kniha končí tak trochu otevřeně a už se nedozvíme, jak to bude se Sárou dál. Na konci na mě ale dýchla naděje...
Co mně přimělo tuhle knihu si koupit a přečíst? Upřímně, asi komentáře zde, že něčím připomíná A. Bolavou a její Do tmy, mou oblíbenou. Popravdě, zpočátku jsem si říkala, že ta nehynoucí vášeň pro sběr je v obou knihách opravdu dost podobná. Ale v průběhu vývoje příběhu se pak rozvíjí i druhá linie a to osobní rodinné vztahy, které to posunou zase jinam. Kniha se mi četla velice dobře, lehce, žádná nudná místa, mělo to spád. Ačkoli hlavní hrdinka prožívá smutné životní období, naděje umírá poslední. Jediné, co mně trošku "nesedlo" , byl poměrně překotný obrat v chování matky, který byl spouštěčem pro následující vývoj v rodině. Ale dávám plný počet, líbí se mi čím dál víc české autorky. Půjdu se poohlédnout po "Anežce".
Na tuhle knihu jsem se strašně moc těšil. Holka co nejde s davem, bydlí v chatě u Sušice, živí se sběrem hub pro místní hospůdku, je šťastná v přírodě a nepotřebuje všechny ty dnešní kraviny. Bohužel příběh toho proč tomu tak je, byl trochu jiný než jsem si naivně představoval a jakmile začal ze stránek pomalu vystrkovat růžky, začlo mi být zle. Kdo by řekl, že muchomůrka zelená by mohla zachránit život...kdyby. V každém případě byla kniha z pohledu hlavní hrdinky skvěle vypravěná, čtivá a bez vzpomínek na minulost i krásná. Pět hvězd naprosto zaslouženě.
Kniha se mi velice líbila. V některých komentářích jsem četla, že to připomíná Do tmy od Bolavé, já ji nečetla, takže to pro mě nemá výpovědní hodnotu.
Ze začátku jsem byla okouzlena, jak je kniha psaná. Scenérie lesa, houbaření, rozpadlé chatky, ta tajemnost .. děj a traumata hlavní hrdinky jsou odkryvány postupně a vzpomínky nebo spíše minulost přichází ve vlnách.
Myšlenku tu mělo silnou, kterou ovšem hodně tlumilo (utlačovalo) ta houbovitá strana. Nevim, jak to napsat, abych nespoilerovala.
.. ale asi se mi líbil ten konec, protože někdy takový život je a prostě jde se dal?..i když je to kruté to takto říct
Někdy je člověku líp v lese mezi houbami než ve městě mezi lidmi. Smutné je, že si Sára své místo a způsob života nevybrala úplně dobrovolně, byla k němu donucena chováním a slepotou nejbližších. Další ožehavé téma, další výborná kniha této mladé české autorky a další šťastná ruka Hostu.
Kniha mne zajímala už jenom proto, že si koledovala o to srovnání s Annou Bolavou (viz předchozí komentář). Do tmy se mi nečetlo tak dobře jako tato "slečna s houbami". Přišlo mi to nějak opravdovější a lidštější. Navíc velké plus za to, že to nebylo jen o houbách, ale i o lidech :) Rozhodně doporučuji! A samozřejmě jsem zvědavá na druhou knihu této autorky (předchozí).
Příběh (vyprávěný v ich-formě) o mladé osamělé ženě žijící v chalupě v jižních Čechách a vyhýbající se společnosti, která je posedlá sběrem různých druhů hub, které od rána do večera hledá a pak je dodává do restaurace - to si přímo koleduje o srovnání s knihou Do tmy Anny Bolavé. Inspirace je slabé slovo, ale pokusím se od srovnání upustit.
Kniha je psána jednoduchým stylem, zápletka rodinného tajemství graduje (i když je od začátku vcelku jasná) a díky popisům prostředí Šumavy, starého domu, ranního vonícího lesa je chování postav ještě více hrůzné a odsouzeníhodné. Zdánlivě malebný život může být stejně jako krajina hodně drsný. A do vší "pohody" i po letech zasahují nejen vzpomínky a traumata, které utvářely osobnost, ale i turisti, rodinky na výletě či ziskuchtivý majitel restaurace. Člověk je jako houba - to, co je vidět na povrchu, je jen malá část. Podstatné je mycelium, ať už shnilé nebo dobré - jako tato kniha.
Velice čtivá knížka. Zajímavý námět s houbami. Navíc funguje tak trochu jako příručka na sbírání hub. Jen škoda toho konce, že není více rozveden a nějaký trest pro viníka. Pořád jsem doufala, že už to musí nějak prasknout a nebo nějaká pomoc pro hlavní hrdinku, ale i tak můžu jen doporučit.
Štítky knihy
přátelství Šumava sexuální násilí zneužívání rodinné vztahy pro dívky samota sebedůvěra, sebevědomí psychická traumata vyrovnání se s minulostíAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Houbařka se srovnávání s románem Do tmy od Anny Bolavé asi nevyhne. Ani mně se od sběračky bylin nepodařilo zcela odpoutat. A kdybych měla hodnotit, myslím, že Do tmy je lepší. Má jiskru, náboj, více atmosféry, originálnější styl a jazyk. Přesto mě Houbařka do svého světa vtáhla a už nepustila, napsaná je, dle mého, dobře a ačkoli se žádné dějové překvapení nekoná (psychicky poznamenaná mladá žena žije sama v rozpadající se chatě, živí se sběrem hub, ve vzpomínkách se vrací do temné minulosti a to je vlastně všechno) stejně mě Sářin příběh zajímal, chtěla jsem s ní chodit po lese, zjistit, co přesně se jí kdysi stalo, za jakých okolností. Nastěhovat se do chaty a poznávat houby fantastických názvů, snad se i schovat do neměnného rituálu a držet se jistoty té jedné trasy lesem. “Něco“ na té knize bylo a ačkoli zatím nejsem schopná to pojmenovat, myslím si, že za přečtení rozhodně stojí. A musí se nechat, že Viktorie Hanišová své postavy opravdu umí nechat trpět a dusit v zoufalství (i v případě Anežky).