Já jsem hlad: Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16961/bmid_ja-jsem-hlad-rkZ-16961.jpg
4
556
556
Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Dotisk v roce 2013.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi moc nelíbila. Ale autorce samozřejmě přeji, ať vše zvládne. Neměla to jednoduché, ale moc jí nerozumím.
Opět skvělá kniha od mé oblíbené autorky. Bohužel jsem ji četla až jako poslední, a tak musím za sebe říct, že další její díla, která vznikla posléze, jsou pro mě lepší.
I tak si tato kniha jistě zaslouží velký respekt!
Tak tohle nebylo žádné pěkné čtení. Tím, že jde o osobní zpověď, se kniha liší od jiných knih autorky (i když Vrány zřejmě také jsou alespoň částečně autobiografické). Přiznám se, že v některých pasážích jsem jí úplně nerozuměla, hodně se plácá ve svých pocitech, ale to zřejmě všechno vychází z okolností, ve kterých se Petra ocitla. Nemá to v životě lehké, přeju jí hodně zdraví!
Silný příběh. Co je anorexie samozřejmě vím, ale že se může vybudovat takhle a co všechno to obnáší, je hrozné. Mistrně napsané.
Těžko se mi hodnotí... oceňuju upřímnost, sebeodhalení... zároveň mi ale vypravěčka lezla strašně na nervy. Ale jak sama píše, anorexie je jako závislost na alkoholu - a alkoholici také málokdy působí sympaticky. Vadilo mi to “ženství”, stejně jako opakování názoru, že bezdětné ženy nemohou být tak cituplné jako ty s dětmi. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, ale autorka mi asi celkově nesedí (i Dědinu jsem odložila v první třetině).
Anorexie je strašné psychické onemocnění a je s podivem, že autorka po tom všem dokáže vše tak jasně popsat. Pochopit to však naštěstí nemohu, podivuhodné pohnutí mysli a všelijaké její zákruty mne zatím nepostihlo. Autorku ale jistě lituji a přeji jí mnoho zdraví a literárních úspěchů.
Obdivujem Petru, jej energiu, inteligenciu, i odvahu. Vymanila sa z ťažkého rodinného prostredia a popri tom, že zvládla obrovské životné prekážky a krízy, napísala o tom pútavú, úprimnú a hĺbavú spoveď.
ODPORÚČAM ❤
Ďalšie moje recenzie na knihy istagram: majusikboxxy ♡
K autorce jsem se dostala skrz knihu Vrány, protože tu nešlo minout, a jsem ráda, že jsem v její tvorbě pokračovala právě touhle knihou, autobiografie vás často může přesvědčit o tom, zda je vám autor sympatický, či ne, poodhalí zákoutí myšlenek, které v knihách prezentuje. A tady se tak dělo velmi hutně, kniha je sestavená z pocitů. Myslím, že ukazuje, jak komplexní nemocí může porucha příjmu potravy být a že nezáleží jen na tom, že nejíte a hubnete, tohle mě zasáhlo o tolik více, že se autorka nebála zatajit snad nic. Na druhou stranu jsem s ní nedokázala souznít pokaždé (což neznamená, že bych ji odsuzovala) a vzhledem k tomu, že je celá kniha o ní, na vnímání některých pasáží se to podepsalo. Čímž chci říct pouze to, že kdybych se přes to přenesla, kniha by rozhodně dostala pět hvězd za to, jak se mi dokázala vetřít pod kůži. Navíc je na to, jak těžká témata obsahuje, hodně čtivá a otevírá tak dveře i novým čtenářům české prózy, jakým jsem třeba i já. Na další knihy Petry Dvořákové se už teď moc těším.
Na této knize asi nejvíce oceňuji odvahu k sebeodhalení. Proto dávám nakonec čtyři hvězdy místo původních tří, protože samotný příběh nebyl žádný extra literární zážitek. Kniha ale má mít určitě jiný záměr: seznámit se skrytými mechanismy anorexie a ukázat cestu ze spirály ven, která vede skrze tělo zase jen dovnitř sebe sama, k pochopení své sebehodnoty a k sebelásce.
Smutné, jak některé rodiny fungují - nefungují.
Uvítala bych více o jejím mateřství, jestli se nedopouštěla toho samého, co její matka. Že ani kvůli dětem, neměla v nejtěžších chvílích chuť žít.
Šílená nemoc.
Z první poloviny jsem byla lehce zklamaná. Chtěla jsem knížku o anorexii, místo toho jsem dostala zpověď o náboženství a nefunkčním manželství. Musím ale říct, že po polovině se to zlomilo. Začala jsem se dozvídat o začátku anorexii a pochopila, proč byl začátek takový jaký byl. Všechno je spojené se vším, autorka dokázala skvěle vykreslit svojí cestu a problémy. Líbily se mi přiložené fotky a doslov od doktorky. Druhá polovina knihy byla opravdu drsná, několikrát jsem to musela rozdýchávat a vyznačené celé stránky v knize byly samozřejmostí. Myslím si, že knížka bude sednout starším než nácti, já jsem ráda že jsem si jí přečetla, ale možná jsem mohla ještě chvíli počkat. Každopádně pokud chcete autentické svědectví o anorexii, Já jsem hlad je ideální volba.
Z této knihy mám velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu je toto téma důležité, a to nejen téma anorexie, ale problémového vztahu s matkou, strach z odmítnutí, deprese, domácí násilí.
Na druhou stranu jsem měla pocit, že autorka neustále osočuje svou matku za to, že se ráda stavěla do role oběti. Přitom to sama dělala taky. Vinila všechny ostatní za vše, co se jí stalo, nejvíce pak svou matku, místo aby převzala zodpovědnost za vlastní život. Vše brala jako křivdu, a to pak i takové věci, které se lidem dějí běžně. Mně tedy také matka neuspořádala oslavu mé první menstruace, a necítím se tím nijak ochuzena. Vlastně jsem za to docela ráda. Také několikrát zmínila negativní dopad Barbien na malé holčičky, s čímž zásadně nesouhlasím.
Kniha je hodně upřímná a otevřená, a to je dobře. Je doplněná nádhernými fotkami. Ale občas to bylo moc. Abych se cítila ženou, asi úplně nemusím strkat ruce do vlastní menstruační krve. Ale témata zde jsou důležitá a je škoda, že je kniha docela opomíjená.
Nelze uvěřit, že tyto všechny hrůzy (včetně těch, které v knize nejsou) potkaly jednoho člověka, notabene skutečnou ženu, kterou jsem znala “jen” jako autorku výborných knih
Kniha pojednává o anorexii spíše tak z jedné třetiny. Mnohem více se věnuje nefunkčním rodinným vztahům a dalším problémům, které ženu v příběhu potkaly. Jak už prozrazuje obsah, zde není anorexie postup, jak zdokonalit své tělo, ale jak dosáhnout kontroly nad něčím ve svém životě. Později také jako vlastní trest a sebeuspokojení zároveň. Jde opravdu o diametrálně rozdílný příběh, než na jaké je naše společnost zvyklá - na příběhy náctek a jejich posedlostí vzhledem.
Hodně silná zpověď, kterou beru opravdu jako autorčinu autobiografii, jelikož tak údernou a věrohodnou výpověď nenapíše nikdo nepoznamenaný. Šíleně mě drásal vztah matka X dcera, pak i manžel X manželka. Hrozně bych všem zúčastněným chtěla pomoci. Náladu knihy dotvářejí prima fotografie od fotografky z mého rodného města, to mi udělalo radost.
Ke knize bylo již vše napsáno níže. Je to ale fakt dost specifická věc, v našem rybníčku snad jedinečná.
Kniha má menej ako dvesto strán ale autorka ju naplnila doslova do poslednej bodky. Neskutočné sebaodhalenie, ktoré Petra Dvořáková ponúka pre mňa osvetlilo odkiaľ pochádzajú témy, ktorým sa venuje vo svojich ďalších knihách. Obdivujem ako je schopná porozumieť svojmu prežívaniu, svojim bolestiam, ako dokázala nahliadnuť sa svoju anorexiu a čo jej prináša, ako dokázala porozumieť nekonečnému hľadaniu prijatia vlastnou matkou, nevera, násilný manžel, ochorenie detí....nie je to čítanie ľahké ale silné, určite odporúčam.
Asi nejintimnější kniha, jakou jsem kdy četla. Překvapilo mne, že není primárně o anorexii, což byl hlavní důvod, proč jsem si jí chtěla přečíst. Autorka v ní ani tolik nepopisuje nemoc, jako spíš celý svůj život a cestu k ní. Mimo poruch příjmu potravy se zde objevuje i téma náboženství, které bylo velmi zajímavě popsané. Celkově se mi kniha přišla hodně zajímavá a celkově něco, co se jen tak někdo napsat neodváží.
Úplně divná kniha pro mě... po Chirurgovi velké zklamání - nevěřila jsem ničemu... ale věřím, že své čtenáře knížka najde.