Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537682/bmid_jezero-663425fd18bf8.jpg
4
1202
1202
Cenami ověnčený příběh chlapce, který se odhodlal potopit až na samé dno Rybářská vesnice někde na špinavém konci světa je místem, kde skomírají staré mýty a rodí se nové. Skrz hrubý nátěr socialistických pořádků stále ještě prosvítá bledá postava Ducha jezera, který vyhlíží další oběti. Kam zmizela Namiho matka? A co se stalo s otcem? Zůstala jen bába s dědkem a neznámý, nepřátelský svět za vyprahlým obzorem. A právě jemu se musí Nami vydat všanc, aby dospěl, aby pochopil, aby našel svůj vlastní hlas. Příběh hrdiny – chlapce, který musel ztratit úplně všechno, aby nalezl sám sebe. Příběh poničené krajiny, poraněných lidí a jezera plného jedů, na jehož dně se však přesto může skrývat naděje.... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha připomíná výtah z mnoha jiných děl, snad je to tím, že asociuje téměř všechny základní otázky a problémy lidstva na necelých 200 stránkách. Ekologie, novodobá historie, sociální rozdíly, náboženství, dospívání - to vše je nastíněno na příběhu osamělého Namiho u ne až tak neznámého jezera. Kniha je psána základním jednoduchým stylem a vyprávění tak nějak plyne, velkou stopu nezanechá. Ano, chytlavá jsou samozřejmě zmíněná témata, nakupená v krátkém příběhu. Možná proto mám pocit, že jsem už všechny ty příběhy, postavy a děj už četla.
Zajímavý román, ojedinělý v českých luzích a hájích, trošku mi připomíná díla severských autorů, ač se odehrává na blíže neurčitém východě (předpoklad). Přečetla jsem poměrně rychle, ale nemohu říci, že bych si knihu chtěla přečíst znovu. Byla zajímavá, četla se velmi rychle, ale větší čtenářský zážitek mi nepřinesla. Trošku mi to připomnělo i Paměť mojí babičce Petry Hůlové, ale musím říci, že to mě opravdu chytlo.
Začátek na mě působil spíš jako nějaká postapo. Drsné, ale působivé, vše má své místo, včetně vulgárního jazyka
Jezero se velice dobře čte, i když příjemné sluníčkové čtení to není. Kniha o drsném životě u jezera, lidských povahách a dospívání.
Začátek v Borosu kolem jezera plného tajemství a pověr super. Jakmile se ale Nami přesunul do města, trochu to pro mě ztratilo původní atmosféru. Konec u jezera pak opět hodně silný. Je to vlastně takové podobenství, uzavírající se životní kruh, který nutně nemusí znamenat štěstí nebo zodpovězení všech otázek. Zajímavé seznámení s autorkou.
Tam byla nějaká neslušná nebo sprostá slova? Mně ten příběh připadal naopak velmi jemný. Pro mě to bylo jako čtení básně.
O této knize bylo řečeno už mnoho, a i podle toho si troufám říct, že se Biance Bellové podařilo napsat příběh, který bude na každého působit jinak.
Nejistý dospívající chlapec Nami, zasazený někam daleko na východ, do asi ne daleké doby, na břeh umírajícího Jezera, hledá svou matku a vlastně hledá svou cestu. Nikoho nemá, on sám je vlastně nikdo a nezbývá mu nic jiného než se porvat se životem tak, jak ho na své cestě potkává.
Drsné prostředí, drsný jazyk, drsné zážitky, kombinace zdánlivě neslučitelného – Duch jezera a nad Jezerem meziplanetární vysílač a socha Státníka, předseda kolchozu s doktorem a šaman vypraví zraněnou Namiho bábu umřít na Jezero – , provází čtenáře složitou cestou hlavního hrdiny.
Někde jsem četla, že autorka nevytvořila čtenáři možnost se s Namim ztotožnit, ale mě občas dokonce štval jako puberťák a celé jsem to s ním prožila. A vulgarismy mi vůbec nevadily, naopak asi dvakrát jsem si řekla, že takhle slušně by to ten kluk asi neřekl.
Nedočetla jsem, pro mne naprostá ztráta času. Pokud ale někdo rád drsný příběh se spoustou sprostých slov, mohlo by se líbit.
Nečtu české autory...to je ostuda, co? Ale nějak jsem dostala chuť, když jsem zahlédla nominace na "Magnésku". Prostě jsem si řekla, že když je to novela, mohla bych to přežít - to naše české inťouškovství, to přehrabování se v bolístkách. A jsem překvapená! Čtivě napsané, přehledné, citlivé a přesto nepatlavé. Nemám v knihách ráda patlání se v citečkách (doma - to je něco jiného, manžel by mohl vyprávět...). Nadchlo mně prostředí, hlavní postava i ostatní postavy, včetně záporáků, prostě jsem jim to všem věřila. Děkuji paní Bellové za povzbuzení, snad si občas přečtu i něco českého...
PS: Trošilinku jsem to s těmi českými autory zamotala...nečtu české autory běžné beletrie. Nepočítám fantasy, sci-fi a historii. Tak zase tak strašná asi nebudu.
Tohle mě hodně bavilo. Možná je to tím že mě vždycky fascinoval smutný osud Aralského jezera a je úplně jasné, že zrovna tím je Jezero inspirované. Přesně takhle syrově a depresivně si to tam představuju.
Umělecký záměr, surový a syrový, a to mi příliš nesedí. Zručně napsané, nicotné postřehy občas překvapily, poeticky na vysoké úrovni, možnost čtenáře domýšlet, přemýšlet...ale šálek toho mého oblíbeného čaje to nebyl. Nějak mi stále při čtení této knihiy naskakovala knížka Anny Bolavé - samota člověka? příběh jednoho? tajemno a tajemství?
Taktéž patřím ke skupině, která knihu přečetla na základě kladných recenzí. Nebo tedy v mém případě jedné - četla jsem recenzi Dominika Melichara - a ačkoliv si již přesně nepamatuji, jak román hodnotil, pamatuji si, že jsem si řekla, že tuhle knihu si musím co nejdříve přečíst.
Přebal knihy - oku lahodící. Názvy kapitol, tedy lépe řečeno členění knihy, jů! stadia vývoje hmyzu. Do příběhu jsem se začetla natolik, že jsem knihu přečetla za dvě odpoledne. Taktéž se přikláním k těm, v nichž postavy a příběh vyvolaly asociaci Jáchyma Topola (u mě konkrétně ke knize Chladnou zemí). A Topola mám ráda...
Užitý úsporný (avšak v mnoha částech velmi metaforický, a to se paní Bellové podle mě vskutku dařilo...) jazyk jsem také uvítala.
Vlastně mě opravdu napadají snad jen samá pozitiva... avšak něco (a nedokážu asi přesně vyjádřit co) chybělo. Možná lehké odosobnění, něco "mezidějového".
Podobný překvapení jsem hodně dlouho nezažil. Přeci jen je mi třicet pryč a to už člověka vykolejí jen sud jägermeistra, jakákoli nová kniha od Palahniuka v komiksové podobě nebo celer v polívce. Biance Bell se naštěstí povedlo úplně opačné překvapení.
Jezero mi atmosférou přípomínalo Jeskyni od Saramaga, což je sice píčovina jako plyšovej potah na volant, ale popisované prostředí tam má velmi sweet chilly atmosféru. Takovou roztahanou a neuchopitelnou, jako kdyby čtenář sledoval příběh ze zamlženýho auta. A stejnou atmosféru má i Jezero. Na rozdíl od Jeskyně se ale paní Bellová rozhodla zakomponovat do knihy i příběh a to je většinou dobrej nápad. Když ten příběh samozřejmě neni blbej. To je pak blbej nápad.
Jezero je však případ dobrýho příběhu. Krom toho ve mne příběh matku-pak-otce-hledajícího-věčně-nemocnýho-vesnickýho-rozbiju-ti-hubu-divňáka Namiho evokoval dietní vzdálenou light verzi Sestry od Jáchyma Topola, takže už jenom z toho důvodu tomu musím dát plnou palbu. A to i přesto, že jsem si Namiho vizualizoval jako Sagvana Tofiho.
Kdybych si ho tak mohl vizualizovat jako paní Bellovou.. To bych si asi šel dát dlouhou sprchu, takhle ale bohužel.
Archetypální příběh o pouti životem, hledání a návratu... jak je v něčem tahle kniha originální, tak je zároveň i stejná, člověk má pocit, že tohle už někde četl.. Příběhy se zkrátka opakují a jsou stejně staré jako lidstvo samo.
Mně se kniha líbila. Příběh životní cesty chlapce Namiho,který je vychován bábou a dědkem u vysychajícího jezera v jedné z postsovětských republik..... Po traumatickém zážitku se vydává do Města. Silné chvíle,ale na 5 * za mě není. Přesto doporučuju.
Zručně napsané - ale to je všechno. Příběh je v mnoha směrech nelogický. Proč česká autorka píše o jakési imaginární krajině, imaginárních problémech? Chápu to jako hru na umění. Pózu. Škoda. Když Bellová píše o tom, co zná, je vynikající. Tuto knihu jsem skoro nedočetla.
Velmi diskutovaná, propagovaná a často recenzovaná kniha.
Mně přinesla rozporuplné pocity a ne úplně vyhraněný názor.
Hlavní hrdina, Nami, putuje za poznáním své minulosti i za nejasnou budoucností. A to je vlastně všechno. Zhruba do poloviny knihy jsem stále očekávala nějakou větší zápletku, něco dramatického, důležitého. Jenomže nic takového nepřišlo. Namiho život se skládá z povětšinou nepěkných zážitků a skutečností, které ale nijak výrazněji neprožívá. Nami se nad ničím hluboce nezamýšlí, děje jsou konstatovány a kromě bolesti, zimy a hladu z hlavní postavy žádný konkrétní pocit nedostaneme. Vnitřně nic neřeší ani neprožívá, učiní nějaké rozhodnutí, které neodůvodňuje a pak už se nechá vézt.
Celá Namiho pouť nic nového nepřináší, je to prostě cesta, která se obloukem vrací na svůj počátek.
To zajímavé na knize je, alespoň pro mě, prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Rybářská vesnice na okraji vysychajícího jezera. Společnost zničená jakýmsi režimem, příroda následky lidské činnosti i suchem. Svět fikční, ve kterém ale existují reálné národnosti. Anonymní země připomínající nějakou postsovětskou republiku, plná znečištění, zla, surovosti, v níž se potkává režim, zbytky bývalého přírodního náboženství a islám.
Nevím, jestli je ta kniha dobrá nebo ne. Je zvláštní, originální co do prostředí, příběhem nijak neuchvátí. Ale jsem ráda, že jsem ji dočetla.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Neotřelé, surové, ale je to příběh, který Vás od začátku zaujme. Stále Vám pak v hlavě budou vířit myšlenky o Namim, jezeře, třech červených trojúhelníčkách a cestě. Cestě jednoho chlapce.