Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213900/bmid_kafka-na-pobrezi-1oO-213900.jpg
4
2609
2609
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Odeon
Originální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
„Je jako prvotřídní víno. Má buket, má charakter, rozehřeje vám krev a zahřeje u srdce.“
Mám z toho dost zvláštní pocity. Prala jsem se s ní přes dva měsíce a od začátku dokonce to byl docela boj. Přišlo mi, že díky oboum příběhům byly oba nedostatečně rozvinuté. Nadpřirozeno snesu jen u Kinga a Harryho Pottera. Tady mi to nesedlo. Mrzí mě to, protože Norské dřevo jsem si zamilovala moc!
Bylo to potěšení číst. jako bys plaval pod svým obvyklým proudem myšlenek. děkujeme Harukimu za to, že jsme si vybrali Radiohead.
Můj úplně první Murakami, vážně :-)
Takto hvězdného spisovatele není možné premiérově číst jako běžného autora, očekávání jsou vysoká, to ovlivňuje čtenářské přijetí. Tak copak mi úžasného předvedeš, ty skoro-nobelisto, ptal jsem se, přidám se k nadšeným obdivovatelům nebo budu nad tvojí popularitou nechápavě kroutit hlavou?
Knížka se mi nakonec moc líbila.
Líbila se mi ta Twin-Peaks-feeling atmosféra na pomezí mystiky, absurdity a humoru, kdy jsem si jako čtenář sotva mohl být jistý, jaký zvrat přijde na další straně. Líbil se mi i iniciační útěk Kafky a svíravý pocit nevyhnutelnosti, který Kafku doprovázel – to působilo hodně sugestivně. Magický realismus a mysteriózní atmosféra ale nebylo to nejsilnější, nejvíc zasažen (a zatažen) jsem byl na místech, kde se projevovaly lidské vlastnosti hrdinů. Když si pan Nakata uvědomí, že absenci jeho ega někdo může využít, zmanipulovat ho a donutit jednat proti jeho vlastnímu přesvědčení, to bylo hluboké a opravdové a jeho strach na mě opravdu dýchl. A když Kafka vyznává lásku slečně Saeki, je v tom zřetelně cítit, jak je to důležité a závažné, že v tom není nic trapného ani nepatřičného.
Měl bych i výhrady. Dialogy byly někdy nepřirozeně intelektuální a působily docela nerealisticky – zvlášť Saeki a pan Ošima sázeli prefabrikované teze jak nějaké naprogramované stroje na moudrost. Atmosféře mystična také, myslím, neprospělo, když se ke konci knihy stával magický svět příliš přehledným a jeho popis doslovným, kdyby zůstala opona trochu víc zakrytá, mohlo to prospět.
První setkání s Murakamim mě nepřivedlo k takovému nadšení jako první čtení Márqueze, Balabána nebo Fabera, ale zaujalo mě dost na to, abych si další mistrova díla zařadil do svého soukromého čtenářského plánu na následující rok. Navíc, podle názoru mého sečtělého bratrance, jsou ostatní Murakamiho romány ještě lepší!
Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.
Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů!
„Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“
„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“
„Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“
Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.
Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.
Pro některé čtenáře kniha může být (a zjevně také je) v jistém smyslu filosofující a podnítit je ke kladení otázek, které je nenapadly. Myslím, že se to týká spíše mladších čtenářů a kdo by na základě komentářů čekal něco skutečně filosofického, bude bohužel (jako já) zklamán.
Označovat dílo pro pár fantastických prvků jako surrealistické mi přijde skutečně velmi přehnané. Některé z fantaskních motivů mají mytologizující podobu, nicméně jsou skutečně spíš „profánní“, jakkoli se to mnohým čtenářům tak zjevně nejeví. Konec mi i z tohoto důvodu přijde velmi odbytý. Autor mluví o „hádankách“, jejichž zodpovězení nechává na čtenáři… Mno… to mi přijde takové silné slovo. Spíš bych řekla jen otazníky, které zůstanou sice viset na posledních stránkách, ale největší otázkou pro mě osobně zůstává, co mělo být na těch otázkách tak velkolepého, že měly zůstat nezodpovězeny.
Jinak se mi teda hodně líbila výborná psychologie postav. Autor si pěkně pohrál i s těmi, které se příběhem jen mihly na pár stránkách. Některými vzpomínaný „nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě“ je pochopitelně součástí propracované psychologie hlavního hrdiny a osobně se mi to dost líbilo.
Všechny knihy od Murakamiho se mi velice líbily a tuto nevyjímaje. Kam ten člověk na ty nápady chodí. Opět trochu fantasmagorie, ale krásná a napínavá. Člověk se také dozví hodně nových informací ze světa hudby , literatury a historie. Opravdu to není ztráta času !
Kniha mi dala trochu zabrat. Myslím, že to není letní čtení. Přívětivá surrealistická báje odkazující na několik mýtických příběhů, odehrávající se v několika časoprostorových rovinách. Pan Murakami dává čtenáři velký prostor ve výkladu příběhu, takže je možné, že při opakovaném čtení (což si kniha určitě zaslouží) se objeví nové dimenze.
Určitě ji ale nebudu číst v letním žáru. Spíš v mlhavém podzimu brzkého šírání.
Soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=MgApT3VHtZY
Je to už 14 dní, co jsem tuhle knihu dočetla a pořád mám večer pocit prázdnoty, když už jí nemohu číst dál. A určitě se k ní ještě vrátím.
Naprosto fenomenální a skvělá kniha, za mě zatím nejlepší Murakami. Kniha, která vás donutí přemýšlet o sobě, o svých rozhodnutích - minulých i budoucích, o životě druhých...o smyslu bytí.
Kniha, kterou řadím mezi nejlepší díla, která jsem kdy četla.
O tom přečíst si něco od Murakamiho jsem už dlouho přemýšlel. Nakonec padla volba na tuto knihu a to jen díky Výzvě. Nelituji toho a už se těším na jeho další knihy.
Sympatické postavy a jejich cesta světem, který není tak úplně jako ten náš. Kafkova mladická vševědoucnost a touha být samostatný kontrastuje s Nakatovou prostotou a odkázáním na druhé, celé je to krásný a neobyčejný příběh několika krásných a neobyčejných lidí. Málokdy mi postavy přirostou k srdci tak, jako tomu bylo zde.
Upravila jsem hodnocení. Hodnoceno z odstupu ve srovnání s dalšími díly. Kafka u mne zabírá v žebříčku 2.místo i přes rádoby nejdrsnějšího kluka na světě, který mi moc k srdci nepřirostl. Nicméně po 4 dalších Murakamiho knížkách si začínám na pasivní mužské hlavní hrdiny zvykat. Dějová linka okolo pana Nakaty je prostě skvělá a leckdy si říkám, že by možná fungovala i sama o sobě. Na pana Nakatu si pokaždé vzpomenu, když sleduji Hledá se Dory. Zbožňuji Dory, která i přes svůj nedostatek dokázala nemožné. Nemův normální otec by svého syna nenašel, rádobydrsný Kafka Tamura mne o své drsnosti také nepřesvědčil. Prostě pana Nakata je pan Nakata. Můj nejoblíbenější Murakamiho charakter vůbec.
Tuhle knížku jedním slovem zbožňuju...můžu jí číst pořád dokola a pořád budu napnutá až do konce
Jedním slovem - Dokonalost. Tak jako mě učaroval Bulgakův Mistr a Markétka, stejně tak jsem přišel na chuť magickému realismu z pera pana Murakamiho. Ke všem postavám si člověk okamžitě najde cestu a mnohé pasáže v knize donutí čtenáře filozofovat s Kafkou i panem Óšimou. Dle mého názoru je to jedna z knih, která promluví ke všem věkovým kategoriím a která dokáže změnit myšlení a názory jiných, a která bude i po druhém a třetím a desátém přečtení úplně jiná, než když jste ji četli poprvé.
Ač jsem se ke knize dostal jen kvůli čtenářské výzvě, příběh i styl psaní mě zcela uchvátil a rozhodně se Murakamiho dalším dílům podívám důkladně na zoubek.
„Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír.“
Fantasmagorie (mluvící kočky, sadistický Johny Walker, ryby z nebe atd.). Čte se krásně. A ptal jsem se sám sebe, jsou opravdu vzpomínky v me knihově to, co jsem já sám? A je nám souzeno jen ztrácet...
Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Dlouho jsem Murakamiho nečetla a nejspíš jsem zapomněla, jak složitý to pro mě bude. Pár let zpátky jsem se nemohla smířit s tím, že všechny ty otázky otevřený během příběhu, nikdy nebudou zodpovězený, ale teď je mi jasný, že to je právě ono.
Četlo se to krásně, jeho styl mi sedí. Co mi dělalo největší problém, bylo věřit, že patnáctiletej kluk může myslet tak, jako Kafka. Jeho znalost a vnímání literatury, hudby, chápání životních mouder, byly trochu přezrálý.
Ale jak je tu už mnohokrát zmíněno, oceňuju vykreslení postav, jejich pozadí, což dodávalo příběhu, alespoň pro mě, tu správnou hloubku.