Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213900/bmid_kafka-na-pobrezi-1oO-213900.jpg
4
2609
2609
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Odeon
Originální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Murakami je mág, jako nic setře hranice mezi sny a realitou, dovolí vám ponořit se do prolínajících se příběhů plných tajemství a mystiky, okouzlí odkazy na staré japonské příběhy a západní hudbu a literaturu, abyste se na konci vynořili s pocitem, že se kruh uzavřel, ale jako kdyby vám něco lehkého proklouzávalo mezi prsty.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě Kafka Tamura a jeho iniciační cesta k sobě samému, pana Nakata, který mluví s kočičkami a je klíčem a hybatelem všeho dění, elegantní a chápající pan Óšimo a hodný a starostlivý pan Hošino, tahle čtveřice mi učarovala. Je to úžasná, nevšední knížka.
Kniha se mi celkově líbila.
Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují duchové - ikirjó a širjó. V knize se také dočteme o příběhu prince Gendžiho a Vyprávění za deště a měsíce.
Všechny vrstvy, které popisuje eva5801 jsem v knize potkala. Zprvu mi přišla i čtivá, nakonec bych asi nejvíc podepsala B4LU a Moco. Magický realismus asi není moje krevní skupina. Přesto lze najít věty, které osloví. V celkovém pojetí však se vše totálně poztrácí. Z mého pohledu příliš bezbřehý prostor.
"Ať odsud odejdeš, jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho raději moc nečekej."
Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…
Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.
… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“
…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…
…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“
…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.
…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“
…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.
…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.
…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.
(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)
Část s panem Nakatou byla skvělá, oblíbila jsem si ho natolik, že konec byl pro mě velice smutný. Co mi absolutně nesedlo, byl Kafka Tamura. Kdyby byl vynechaný nebo byl jen na pozadí, vůbec by mi to nevadilo. Očekávala jsem od toho víc, když jsem skoro všude četla opěvné komentáře, že je to Murakamiho nejlepší dílo.
Kafka mě dostal.
Je to v pořadí asi pátá kniha, kterou jsem od autora přečetla, ale líbila se mi zdaleka nejvíce. Kombinuje to, co se mi zdálo nejlepší na předchozích knihách – to jest magický realismus, neuvěřitelný vypravěčský talent a originální dějová linka, a navíc přidává nesmírně silné a sympatické postavy a trošku uzavřenější konec, než bývá u Murakamiho zvykem.
Kniha mě nesmírně bavila, a když mám pořád pocit, že v ní zůstávají části, které jsem úplně nepochopila, dala mi něco, co jsem dosud ani nevěděla, že potřebuji.
Ačkoli dostáváme v této knize skvostný Murakamiho styl, přijde mi, že tahle knížka určitým způsobem vystupuje z jeho klasických děl.
Na střídačku zde sledujeme dvě dějové linky - patnáctiletého Kafku Tamuru a staršího pana Nakatu. Obě linky mají něco do sebe, jen u Kafky Tamury jsem měla občas trochu problém, protože se vůbec nechoval na 15 let a absolutně bych mu ten věk nehádala, kdyby mi to nebylo výslovně řečeno. Vzhledem k okolnostem se to ale zdá být v pořádku. Mě osobně ale asi o něco více zasáhl příběh úžasného pana Nakaty. Nemůžu si pomoct, nepamatuju se, kdy jsem naposledy měla takovou chuť vstoupit do knížky, abych sama mohla být postavě nápomocná.
Bylo to skvělé počtení.
Strašně ráda bych napsala něco o tom, jak mi všechny ty mystické prvky na závěr do sebe zapadly a vyústily ve velkolepý závěr, kdy vše nakonec dostalo smysl. Bohužel jsem buď něco někde nepochopila nebo jsem jen na jiné vlně než autor, každopádně očekávané rozuzlení, kdy bude vše nad slunce jasné, se nekonalo.
Osobně mi to celou knihu trochu zkazilo. Celou dobu jsem se dobře bavila, ráda jsem se vracela k osudům pana Nakaty i Kafky Tamury bez ohledu na to, jaké bizarnosti je potkávaly a jak často jsem si při čtení kladla otázku, k čemu to celé směřuje. A kterou si kladu nadále.
Jsem asi ve 3/4 a vůbec nemám chuť tu knihu dočítat. Nevím, kde je problém, když čtu všechna ta pochvalná hodnocení.
O autorovi jsem samozřejmě slyšela, ale nic od něj nečetla. Pak jsem byla na návštěvě u kamarádky a ptám se jí, co čte a jaký to je. Prý, že si ji mám určitě přečíst a nic k tomu. Nevěděla jsem, co mám čekat (styl, příběh, apod.) Začala jsem číst a říkám si: Panebože, no to je ujetá knížka. A když jsem jí dočetla, tak jsem vlastně zjistila, že se mi ta ujetá knížka hrozně líbila. :)
Kafka na pobřeží je podle mě nejlepší Murakamiho dílo. Je to trošku jiné, ale pořád nese klasické znaky autorova psaní. Opět i tady je ta jedinečná atmosféra, spousta kontrastů, střídání nálad a dokonalé popisy. Všechno v jeho podání působí neskutečně ladně, je úplně jedno jestli popisuje nějakou snovou krajinu, nebo pikantní erotickou scénu.
Murakami je geniální vypravěč, který má velký talent na lehkost vyjadřování. Z jeho úst ani filozofické pasáže nevyznívají nijak přiblble, či našroubovaně. Celý příběh je sice zvláštní, ale osobitý. A vsadím se, že většina čtenářů si hodně oblíbí pana Nakatu.
Je to něco úplně odlišného, než když čtete jiné novodobé japonské autory jako je Kanehara, R. Murakami, nebo Cucui, ale mně se tenhle jeho kouzelný styl líbí podstatně víc. Možná není tak šokující, ale rozhodně dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku.
Tak jo. Uznávám, že mám za sebou nevšední čtenářský zážitek - takový guláš po přečtení knihy jsem v hlavě neměl ani nepamatuju. "Co tím chtěl básník říci?" je otázka, na kterou prostě nenacházím odpověď.
Z mého pohledu se to má následovně: celý děj a příběh mi vlivem neskutečných absurdit (Johnny) a podivných postav (15letý filozof) připadal zcela mimo jakoukoli realitu, a (velmi časté) filozofování o životě pro mě vyznělo úplně do ztracena. Kniha je sice napsána čtivě, ale co je to platné, když díky neustávajícímu pocitu "co to proboha je?" se mi do toho ukrutně nechtělo a ukrojil jsem z toho maximálně takových 10-20 stránek za den?
Čistě čtenářský zážitek je pro mě tak na 3*. Možná knize dám ještě jednu šanci, protože jí nemůžu upřít jistou hloubku danou už prostě tím, že jsem ji nedokázal pochopit.
Zatím se mi zdá, že co další přečtená kniha od Murakamiho, to lepší dílo než to předchozí. Čekala jsem opět něco na způsob Norského dřeva nebo Bezbarvého Cukurua – více takové reálné – ale namísto toho se mi dostalo velmi mystického, chvílemi snového, příběhu a já snad nemohu být více než (mile!) překvapena. Tuhle knihu bych opět mohla řadit mezi díla, jenž se mi hlouběji vryjí do paměti a poskytli mi takový duchovní zážitek. A postava pana Óšimi? Dokonalá. Doporučuji!
Snová kniha od začiatku sa snaží vtiahnuť do mysterióznej atmosféry, prekrížená podľa mňa nepotrebnými sexuálnymi scénami, plno metafor atď. Áno atmosférická kniha, no v konečnom dôsledku prázdna.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kafko Tamuro - trochu jsem váhala, zda tě vzít s sebou na mořské pobřeží...
Ale bylo to velmi příjemné překvapení...
Tvoje hledání cesty životem a naplnění osudu...
Osud je jako menší písečná bouře, co bez ustání mění směr...
Ta bouře totiž, to jsi ty sám..Máš ji v sobě..
Až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku..
To přesně ta bouře znamená...
Zaujal mne příběh slečny Saeki - ona svou polovinu našla - ztratila - a zůstala napořád sama...
A postava laskavého Óšimy - který citlivě vede Kafku po cestě k duchovní katarzi...
A protiválečná myšlenka dvou vojenských zběhů :
"My se jen nechtěli dál vézt v takový vlně záměrného násilí..."
Skvělé dílo s filosofií o životě .. mnoho odkazů na světovou literaturu a hudbu...
Pane Murakami, vy budete v mé knihovně, stále se ke knize vracím..
Doporučím všem generacím - má hodně co říci...
A ještě doplním, až se vrátím z cest...