Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213900/bmid_kafka-na-pobrezi-1oO-213900.jpg
4
2609
2609
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Odeon
Originální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Pokud se jde zamilovat do knihy tak já jsem do Kafky na pobřeží zamilovaná až po uši. S touto knihou se čtenář může vydat do krásného světa imaginací a snů. Může s ní zažít nevšední dobrodružství dát průchod své fantazii a najednou se cítit tak plný.
Samotný děj lze pochopit mnoha způsoby, ale myslím, že to hlavní co si čtenář může odnést není ani tak příběh, jako spousta krásných moudrých věcí, co je napsána mezi řádky a třeba i to, že všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého...šance, možnosti a city a i když někde v hlavě máme malý pokojík kam ukládáme vzpomínky na ty ztracené věci, že někdy je třeba tu místnost uklidit, odpustit, zvednout hlavu a jít dál...
a že je lepší vykašlat se na potvoru a věřit v sebe sama
Něco podobného jsem už dlouho nečetla. Svět knihy se na jednu stranu tváří jako úplně obyčejný, ale není. Vše, co se v knize odehrává, je víc než neobyčejné. Je to mystické, nadpřirozené, prapodivné a přitom naprosto zjevné. Zkrátka vás nepřekvapí, že podivuhodní hrdinové mluví s kočkami a dostávají se do jiných realit. Mystika je ještě více umocněna tím, jak vypravěč popisuje děj. Naservíruje vám sebemenší nedůležitý detail každodenní reality. Dozvíte se, co kdo kdy a kde jedl a pil, kdy se sprchoval, kdy šel na záchod a kdy spát. A tyto suché a naprosto nepodstatné každodennosti střídají události tak prapodivné, až se nestačíte divit. Ale možná, že právě kvůli těm každodennostem vám nakonec připadá i to nadpřirozené jako naprosto normální a zjevné.
Stejné je to i s postavami. Jedna vedle druhé jsou všechno jen ne obyčejné, a přesto se tak navenek tváří. Zkrátka, těžko se to vysvětluje, ale vše v knize nakonec působí dojmem, že ač je to sebevíc prapodivnější, děje se to tak, jak se to má dít.
Příběh sám je lehce zamotaný, po přečtení mám stále pocit, že mi něco uniká, ale zdá se, že všechny postavy splnily, co měly a vše do sebe zapadá. Mlhavě, ale zapadá. A to je na tom všem krásné.
Překvapilo mě množství odkazů na evropskou kulturu, rozbory literárních i hudebních děl a celková kultivovanost postav, což příběh pozdvihlo na ještě vyšší level. Každopádně já bych se měla něco naučit o kultuře japonské, nejeden výraz jsem si musela googlit.
Haruki otevřel trochu jiný, ale působivý knižní svět. Začátek začíná pozvolna, ale tak v půlce knížky se vše zlomí a knížka začne působit místy až hororově. Jestli máte po dočtení pocit, že je možné úplně všechno, jsme na tom stejně. Teď už by mi ani padající pijavice z nebe nerozhodily můj každodenní režim.
Pár názorů jsem si přečetl a řekl bych, že každý z nás jí pochopí a zhodnotí jinak. Ale to jak jít na tu knihu, tu řečeno nebylo, přestože na ní můžeme jít všichni stejně a posléze se naše názory mohou více shodovat. Podle mě ten kdo nepoznal Křišťálový sen(sen z jiné reality, který je jak živý, mísí se s naší realitou, přestože je vše odlišné a chtě či nechtě se něco z křišťálového snu teprve stane a musíme se do něj alespoň jednou vrátit), nemůže vnímat dostatečně funkčnost alternativního světa. Jednoduše na "Kafku na pobřeží" vám realita stačit zřejmě nebude. Takhle bych pro začátek na tu knihu šel...
Rozjezd knihy mě velice bavil, postupem času mě ale hlavní hrdina i zvětšující se prostor pro vedlejší dějovou linii čím dál více otravoval. Skončila jsem tak, že křehká atmosféra knihovny se mi úplně vytratila z mysli a po Murakamim už asi nesáhnu. Nesedlo mi to.
Kafka na pobřeží je síla. Murakami mě znovu přesvědčil, že je to autor na Nobelovu cenu.
Po přečtení různých anotací jsem měl strach, neb se jedná o z mého pohledu poměrně vyčerpané téma, ale Murakami mě překvapil víc než opravdu vtipný fór v Show Jana Krause. Jeho uchopení snové cesty měnícího se člověka v magickém světě je naprosto geniální a v čemsi definitivní. Je to existenciální a přitom je to opravdu zábavné. Je to surrealistické a přitom je to opravdu blízké. K tomu navíc střet východu a západu. 5* a okamžitě si půjčuji další dvě knihy od autora.
Asi jsem neporozuměla úplně všemu, ale to mi nevadí. Kafka na pobřeží mě nikdy nějak nelákala, ale sáhla jsem po ní v rámci Knižní výzvy a rozhodně nelituji. Naopak, rozhodně si chci přečíst i další autorova díla.
Doporučuji si po této knize přečíst třeba Mayskou knihu mrtvých :-).
Neděste se, Mayská kniha mrtvých je především o ... životě :-D.
Stejně jako tato kniha. Kdo nedošel na hranici svého poznání a zkušeností, nemůže tuto hranici posouvat. Jsou dva proudy, jedni, kteří si řeknou, že to bylo zajímavé a jdou číst další knihy a ti druzí, kterým to nedá a za čas se sami vypraví na svoji cestu k hranicím toho, čemu neznalí říkají realita. Klidně přitom můžete sedět v houpacím křesle a příst jako kočka :-).
„Zapomenuto bylo dnes ostatně již téměř všechno. Tá veliká válka, ztracené životy, které se už nikdy nevrátí, vše je už pouhou vzdálenou minulostí. Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy. O tak příliš mnoha věcech musíme den co den uvažovat, tak příliš mnoho nových poznatků si musíme osvojovat. Nové směry, nové znalosti, novou techniku, nová slova... Současně ale existují věci, které zapomenuty nebudou, byť by uplynulo jakkoli mnoho času a byť by se dělo cokoliv. Jsou vzpomínky, na které čas nemá vliv. Existují věci, které si neseme v sobě jako kameny svorníky, které završují a drží pohromadě klenbu pod nimi.“
Kafka na pobřeží je pro mne tak trochu zvláštní kniha. V určitém ohledu bych řekl, že po jejím dočtení ve mne převládá pocit něčeho neuchopitelného, něčeho co mi stále uniká a přitom nedovedu přijít na to, co to vlastně je.
Autor v závěru říká, že jsou věci, které člověk nedokáže, pokud nezajde až úplně na konec. Když se však ohlédnu za tím, jakou cestu urazil Kafka Tamura, tak si vůbec nejsem jistý, co v tomto případě "zajít nakonec" znamená. Připadá mi totiž, jakoby Kafka tím vším co se mu přihodilo, proplul velmi snadno. Jakoby se to podstatné vyřešilo "samo" bez jeho přičinění. Přitom na pozadí se děje něco znepokojivého, s čím se nakonec vypořádají pan Nakata a pan Ošima. A já si tak říkám, zda právě v tomhle není ukryté to hlavní poselství této knihy, že některé věci se vyřeší prostě tak, že je necháme plynout a nesnažíme se do nich vědomě zasahovat. A místo toho dáme prostor svému panu Nakatovi, aby se s tím popral za nás.
Za mne moc hezká kniha, která dává celou řadu podnětů k zamyšlení. Celkově dávám 4 hvězdy, protože mne více oslovily jiné Murakamiho knihy.
Bizarní postavy - pan Nakata, pan Ošima, Kafka Tamura, Hošino, slečna Saeki, jeden zvláštnější než druhý a všichni tak nějak přirostou k srdci, zmítaní osudy místy i předurčenými, přesto aktivní. Dechberoucí imaginace a prolínání příběhů, mystika, akrobatické splétání příběhu. Místy jakoby z knihy zněla hudba a člověk má chuť vstát a pustit si nějakou klasiku. Nemám rád, když hoří knihy, natož když jsou to ručně psané deníky tajemné kultivované slečny s hlubokými prožitky. Z Murakamiho knih, fotek Nabuyoshi Arakiho a japonských erotických manga mám dojem, že Japonci mají zvláštní vztah k sexu, mnohdy jaksi mechanický, někdy násilný, každopádně málo erotický. Tady to Murakami trochu napravil.
Já vnímám tuto knihu jako hluboké filozofické zamyšlení nad světem a lidským životem a hledáním smyslu života prostřednictvím postav malého Kafky Tamury a pana Nakaty a střídáním reálného světa (svět Kafky Tamury) a světa fantazie (tím je pro mě život pana Nakaty).V této knize nejde o samotný obsah. A i když v knihách hledáme odpovědi, tak tady se jich nedočkáme a zůstává spousta nezodpovězených otázek. Tak jako ve filozofických úvahách je třeba naučit se číst mnohé také mezi řádky. A každý si po dočtení této knihy z ní vezme za své trochu něco jiného. Zvláštní kniha, která opravdu nutí člověka přemýšlet. je důležité mít na ni dostatek času a se čtením příliš nepospíchat. A určitě bude zajímavé se k ní po čase zase vrátit.
Nevšedná kniha. Plno prekvapení a zvratov a dejových línií, ktoré odozneli do stratena. Najzvláštnejšie na tom je, že mi to ani neprekážalo. Napriek všektým nezodpovedaným otázkam som mala pocit, že všetko dopadlo tak, ako malo a nič viac, ako mi Murakami povedal, som ani vedieť nechcela. Nevšedná kniha...
Je to má čtvrtá kniha od Murakamiho ,četla jsem ji jedním dechem pan Nakata byl úžasný,metafory nádherné,určitě si poslechnu Arcivévodské trio.postavu pana Nakaty jsem si zamilovala v té jeho jednoduchosti byla taková krása(kočička Sezamka)Jenom mi teď po dočtení knihy přijde strašně líto ,že konec zůstal tak otevřený .Chtěla jsem se dozvědět co se panu Nakatovi doopravdy stalo v dětství,myslela jsem že to bude směřovat k hlubšímu rozuzlení celého příběhu,který byl tak propletený, na konci že bude znovu to období kdy v knize Nakata byl malý hoch ,že ta krev co našel byla vlastně krveprolití otce Kafky Tamuri, slečny Saeki. Protože...Pan Nakata přce tuhle říkal ,že než umře ,chtěl by aspoň jednou v životě umět číst....že by pak šel do knihovny,Hošino ho nestihl vzít ani do kina a do akvárka......Ale ty konce jsou u všech knih co jsem četla jen na domyšlení.....
Nedá sa slovami opísať, čo táto kniha so mnou spravila. Teraz, krátko po prečítaní sa cítim ako "na dne mora, obklopená vlnami, ktoré sa okolo mňa otáčajú a hučia a napriek tomu prežívam hlboký pokoj ..." Čítať Murakamiho, a zvlášť toto dielo, je ako pozerať sa na úžasné obrazy, také, aké ste si nikdy nevedeli ani len predstaviť, a ani sa nenazdáte, vstupujete do tých obrazov a snívate ich sen. A na pozadí potichu plynú tóny Beethovena alebo Schuberta. 5*****
"Když si mě budeš pamatovat ty, bude mi jedno, jestli mě pustí z hlavy celý svět" ... a já se ptám - Měli jste někdy v životě tak krásný pocit jako já, že vám připadalo, že kniha, kterou právě čtete byla napsaná jen a jen pro vás? Celá tahle fantasmagorická hříčka spisovatelovi fantazie se pro mě stala až moc skutečná a doteď se snažím sám sebe přesvědčit, že to celé nebyl jen jeden smyslný a intimní sen nařádkován na několika cárech papíru, na věky založený v Komůrově knihovně v sekci "pro bolavá a zmatená srdce". Haruki to na mě zkrátka umí.
Pro mě to byla celkem dlouhá kniha, a oproti např. podobně dlouhé knize jako Egypťan Synuhet se celkem táhla, ale asi je to dané tím, že zde nebyly žádné historické události ze kterých by se dalo čerpat a porovnávat, zdali to opravdu tak bylo nebo ne (což mě baví).
Prvních několik kapitol si člověk musím zvyknout na to, že kniha je rozdělena do několika příběhů, které se postupem času ustálí a čtenář vzestupném tempu zažíná hltat celou knihu.
Je velice zajímavé, jak Murakami ve svém vyprávění myšlenkově odběhne od tématu a tam se člověk zamyslí, dále už je na každém z nás, co mu daná věc přinese do skutečného života, a jaký pocit z toho má.
Tuto knihu jsem četla dost pomalu, ale jak už tu někdo myslím psal, takhle to mám i já s každou knihou od Murakamiho. Obdivuji ty, co ji dokážou zhltnout na jeden či dva zátahy, protože já měla dny, kdy jsem ji nevzala do ruky - což se ale v konečném důsledku nijak neprojevuje na mém kladném hodnocení.
Jazyk, kterým Murakami píše, mi přijde velmi sofistikovaný a u této knihy byl i "přívětivější", než se mi zdál u jeho Spánku. V příběhu je tolik děje, že si ho nedovolím shrnout do několika vět. A vůbec, ono to možná není ani tolik důležité... V této knize hraje roli velké množství metafor, které se musí procítit a omezení se na strohý popis děje by případného čtenáře možná spíše odradil. Čtenář by měl umět číst mezi řádky a musí se smířit s tím, že některé jeho otázky nejspíše zůstanou nezodpovězeny, ale zároveň se nemusí bát - zklamaný rozhodně nebude. Alespoň podle mého.
Neuvěřitelně silný příběh, občas úsměvný, občas velmi tajemný až zlověstný, s propracovanou atmosférou a dojemným koncem. Tato kniha vystřídala snad všechny možné žánry. A nyní, když už mohu porovnat s 1Q84, je tato kniha mnohem více abstraktní a surrealistická, což mě baví.
Tomu, kdo váhá, rozhodně doporučuji.
Kdo psal anotaci knihy tady, tak ji zjevne necetl. Zahadna kniha o tom, jak hledat vuli zit a jak baplnit svuj zivot. Krasne napsana, hluboke porozumeni lidem ruznych druhu.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Bohužel se nemohu přidat k ostatním a vychvalovat tohle dílo do nebes.
Na druhou stranu je těžké popsat, co mi konkrétně na této knize vadilo. Do první poloviny to bylo celkem dobré, okouzlilo mě prostředí knihovny, pan Nakata byl skvělý a stejně tak postava pana Óšimi. S Kafkou Tamurou už to tak růžově nevidím, upřímně na to, že to je hlavní postava, k němu žádnou velkou sympatií nehořím.
"Trocha" filozofie byl můj kámen úrazu. Ve většině případů filozofii v knížkách oceňuju, ale tady mi to nesedlo. Přišlo mi, že místy to bylo někdy až zbytečné a opakující se.
Druhá polovina byla horší (i když tu pořád byly skvělé momenty!). Je pravda, že spíše než odpovědi, přichází stále více otázek, někdy to však není na škodu a zůstává tu prostor pro vlastní úvahy.
Dějová linie Hošina a pana Nakaty už začíná být značně zdlouhavá. Nakonec se ale vyplatí čekat a my se aspoň z části dozvíme, jak to všechno spolu souvisí.
Na každý pád to není špatná kniha. Je velmi čtivá. Místy smutná, vtipná, strašidelná, erotická.
Do budoucna si ji chci ještě jednou přečíst a podívat se na celý příběh s odstupem. Možná se mé hodnocení zlepší, možná zhorší.
Prozatím dávám 3.5 z 5. :)