Klub rváčů
Chuck Palahniuk
Klub rváčů série
1. díl >
Nové vydání již kultovního románu, který proslavilo neméně úspěšné filmové zpracování. Příběh mladého muže, odkojeného televizí a opuštěného Bohem, je hlubokou sondou do nitra člověka, který jednoho dne zjistí, že hněv nad tím, že zdědil svět plný lží, přetvářky a proher, neutlumí život k prázdnotě konzumní společnosti. Nekonvenční vyprávění s rychlým spádem, místy prostoupené černým humorem, končí deprimujícím vyvrcholením, které je ovšem jen logickým vyústěním dané situace v dané době, dnešnímu čtenáři tak známé...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2000 , Volvox GlobatorOriginální název:
Fight Club, 1996
více info...
Přidat komentář
Je těžké dostat se k autorovi, tak, aby z toho byl jeden moudrý. Ale když už se to stane a jeden se začne orientovat, je tohle dílo vážně něco.
Rozhlížím se po svém nábytku z IKEA a je mi dost úzko. Koukat na svět a život tímhle způsobem bolí. Protože je to všechno pravda. Je to pravda, protože Tyler ví, že je to pravda.
Tyler Durden. Všichni ho známe. Bodejť by ne. Je to náš dobrej kámoš.
Spasitel.
Zkurvysyn.
Všichni ho známe. Ale nikdy o něm nemluvíme.
Ale kdo že to ten Tyler Durden vlastně je?
My.
My všichni.
My všichni jsme Tyler Durden.
Vím to, protože to ví Tyler.
Tahle kniha má potenciál měnit životy. Po přečtení tohoto si uvědomíte, jak moc vlastně milujete své nudné životy, oddané materiálnímu světu. A zároveň je v hloubi duše nenávidíte.
Naprosto mě dojal epilog. Dojemný, nádherný.
Chtěla jsem zde přidat nějaký výrok, který by vystihl tu nejlepší myšlenku celé knihy, ale bylo jich tam tolik, že to prostě nejde. Nejde přidat jen jeden. To bych zde musela přepsat celou knihu.
Mohu říct jediné: přečtěte si to!
6.8.2018 - 4,5*
Rozhodně to není vhodná kniha do nepohody. Člověk by pak mohl letět pro žiletku a udělat něco ukvapeného.
Sobě.
Jiným.
Intenzivní.
Temné.
Tyler. Total mindfuck.
Všechny ty detaily a random střípky informací.
Citáty, které si chcete vyvěsit na zeď, jelikož fuck. Není to pravda?
A pak přijde scéna, z které mrazí.
Atmosféra a fakt, že mě to úplně vtáhlo do sebe, i když je to kaleidoskopická břečka a pouze napůl racionální výklad.
A když už si myslíte, že víte, co se děje, zaskočí vás to.
Pět to má pro zpracování. Fakt, jak mě to vtáhlo.
Jelikož se tam objevují aspekty, nad kterými mi často zatrnulo.
Bloody hell. Co jsem to právě dočetla? @.@
První kniha co jsem od autora přečetl, a pro mě jeho druhá nejlepší.
Úžasná zběsilost, kterou zná téměř každý.
Napsat komentář ke Klubu rváčů mi trvalo dost dlouho a to hlavně z toho důvodu, že bezprostředně po dočtení jsem se rozhodla si knihu přečíst znovu, abych si to všechno v hlavě urovnala. Když jsem po knize sahala, čekala jsem podle názvu to, co asi většina čtenářů – děj v prostředí, kam se chlapi chodí rvát.
Klub rváčů poskytuje členům prostor, aby se poprali se vším, co ve svých životech nenávidí. Rvačka v konečném důsledku nic neřeší, není to ani jejím účelem. Rvačka je vlastně taková forma anonymní terapie, kdy s oblečením a botami ze sebe borci svléknou i vlastní identitu. Stejně jako podpůrná skupina je i klub rváčů prostředím, kde člověk zažívá syrový kontakt s vlastní existencí. Nikde se totiž člověk necítí tak naživu jako právě v klubu rváčů.
Kniha ale, k mému příjemnému překvapení, obsahuje další množství zajímavých témat od nudného a upachtěného života v konzumní společnosti, kde je vaše bídná existence obklopená nábytkem z obchodního domu IKEA ("Když jeden neví, co chce, tak si nakonec pořídí fůru věcí, který nechce."), přes téma absence mužských vzorů ("V klubu rváčů se schází generace mužů vychovávaná ženami."), a postavu Tylera, který představuje, alespoň v mých očích, boha-otce ("Pokud jste muž, křesťan, občan USA, otec je vaším vzorem boha."), jenž vede ostatní muže k novému životu prostřednictvím svého anarchistického projektu s cílem zničit stávající civilizaci a umožnit tak společnosti obrodu. Díky "Projektu zmatek" si jeho členové uvědomují vlastní důležitost a smysluplnost své existence. A nesmím zapomenout ani na milostnou linii příběhu, kdy strach z toho, že to, co milujete, vás nakonec chtě nechtě opustí, vám zabraňuje navázat láskyplný vztah.
"Tyler zabije každého, kdo ohrožuje Projekt zmatek."
Na tisíckrát ospevované kultové dielo mi to prišlo trochu slabé. Avšak ako sonda do vyprázdnenosti života v novodobej spoločnosti zrejme dosť trefné – teda aspoň vzhľadom ku všetkému tomu ohlasu a dianiu okolo tohoto diela.
Nejlepší Chuckovo dílo. A film to jen dotáhl k dokonalosti. Výstižný obraz schizofrenní společnosti, naší vnitřní rozpolcenosti, touhy žít život jinak a totální bezmoci udělat dobrovolně ten poslední krok, kterým si navždy zavřeme možnost být jedním z davu.
Kniha byla ze začátku velmi těžká k pochopení. Nikdy jsem podobný styl psaní neviděl, a tak bylo obtížné se adaptovat. Ovšem, když už jsem se donutil dočíst až do poloviny knihy, zjistil jsem, že ji nemohu odložit.
Vše na tom stylu vyjadřování bylo něco magického. Nikdy jsem netušil, že by se mi taková věc, takový příběh s takovým vyprávěním mohl líbit, a nyní zde sedím, k dnešnímu dni s dvěma povídkami, které byly inspirovány Klubem Rváčů.
Ač jsem k románu přistupoval jako ke kultovní klasice, po dočtení ve mně evokoval pouze dojem manifestu zamindrákovaného násilí. Jste mladí a nespokojení se svým životem? Začněte se chovat jako puberťák a dejte světu najevo, jak moc naštvaní kvůli tomu jste! Protože všechno je to vina společnosti. A proto nejlepší způsob protestu je rvát se na potkání, močit lidem do jídla, prokládat rodinné filmy pornem, vjíždět na dálnici do protisměru a vyrábět doma jednoduché výbušniny.
Jenže já si skutečně cením toho, kým jsem, co mám a kde žiji. Takže jsem se rozhodl, že s Chuckem Palahniukem, potažmo s jeho názorem, kamarádit nebudu. Jenže pak přišel na přetřes doslov z roku 2005 a já získal na celou věc úplně jiný pohled. Pochopil jsem, že nejde o anarchistické prohlášení, ale sérii vyslechnutých historek, spíchnutých kolem původní povídky (jež mimo jiné sama osobě funguje skvěle, byť pouze jako šestá kapitola), to vše obaleno netradiční romancí. A z tohoto úhlu je to vlastně docela fajn kniha.
Máloco je mi tak na hony vzdálené jako svět této knihy. Cesta k ní u mne nevedla přes film, ten jsem nikdy neviděla, ale přes kdysi čtený Deník, který na mne tehdy udělal dojem.
A souhlasím s těmi, kdo Klub rváčů řadí k těm nejvýraznějším novodobějším knihám. Pro naprosto originální styl a nápady. Pro, na emoce silně působící, schopnost vyjádřit životní pocity totální frustrace hlavní postavy při hledání nějakého svého smyslu a směru, ať už si o jeho řešení, nebo spíše ventilu, myslím cokoli. Pro názornost tlaku na psychiku jedince, který se nechce nebo nemůže přizpůsobit (ze svého pohledu) bezesmyslnému a vykleštěnému způsobu existence "většiny".
Styl psaní byl úplně mimo ten než na jaký jsme zvyklá a popravdě mi vůbec nesedl. Krátké věty, kolikrát spíš jen hesla. Útržky myšlenek nemající často souvislosti. Další věc je, že kdybych neviděla film, byla bych v ději naprosto ztracená a přišlo by mi to nejspíš jen jako změť prazvláštních událostí a popisů, která se téměř nevyvíjí a knihu bych odložila. Nejvíce se líbila poslední třetina kniha, která byla aspoň napínavá a začalo to zapadat do sebe.
Proč jsem této knize nedala pět hvězdiček: protože jsem konzervativní a navíc vysazená na klasickou literaturu. Kdyby tohle téma zpracoval Dostojevskij na šest set stránkový román, rozplývala bych se v sedmém nebi. Ale nestěžuju si, knížka se dobře četla. A z komentářů vidím, že je to kultovní klasika spíš pro muže než pro ženy.
Wau, wau, wau.
Klub rváčů, holé šílenství.
Na začátku se člověk dozví, jak vyrobit napalm a skoro na konci se ze všeho udělá velkej zmatek. Kdo je vlastně Tyler Durden?
Musím teda uznat, že mě to v průběhu napadlo hned několikrát, ale když pravda vyšla najevo - jak říkám - velkej zmatek. A tím líp se četlo.
Prý minimum lidí napadne, že by Klub rváčů mohl být romantickým příběhem.
Ale on je. Je to vlastně jedna z nejromantičtějších knih.
Vážně.
Jednu věc musím ovšem ohodnotit negativně. A to hned v první kapitole, kde hlavní protagonista říká: "Zeptejte se mě, jak se vyrábí nervový plyn" - no, já se ptám! Odpověď nikde. Snad si tedy budu muset vystačit s napalmem.
Knihu jsem si přečetl na doporučení mého přítele a velice mne zaujalo s jakou konkrétností autor popisuje rvačky a vzniklá zranění z nich, výrobu výbušnin, nebo mýdla.
V pasážích, ve kterých hlavní hrdina říká, že má rozdrásané klouby od týden neholeného strniště se čtenář musí pozastavit, aby si položil otázku, kde autor nabil takovou zkušenost, kterou následně do knihy předal.
Před přečtením této knihy jsem 3x viděl film a asi všem bych tuto variantu doporučil. Osobně se mi nelíbilo přeskakování do budoucnosti na časové ose a následné vracení se zpět a film mi pomáhal se v ději zorientovat.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura USA (Spojené státy americké) schizofrenie psychologické romány gangy
Autorovy další knížky
2005 | Klub rváčů |
2009 | Snuff |
2007 | Strašidla |
2010 | Neviditelné nestvůry |
2012 | Prokletí |
Nevedela som sa naladiť na tú knihu, možno som pri čítaní málo pila ???? Na mňa veľmi zmätočný štýl, problémy a správanie sa postáv mi bolo cudzie... nedočítala som, bohužiaľ.