Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211356/bmid_kronika-ptacka-na-klicek-9sm-211356.jpg
4
756
756
Kronika ptáčka na klíček série
Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jenže jakýkoli úspěch je mu lhostejný. Nemá žádné plány ani touhu vyniknout. Není s to zařadit se do většinové společnosti. Ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. A tak zatímco jeho žena chodí do práce a oba živí, mladý muž se stará o domácnost. Jednoho dopoledne vaří Tóru špagety a u toho naslouchá zvláštnímu ptačímu zpěvu přicházejícímu odkudsi zvenčí. Poklidnou atmosféru netečně plynoucího života náhle nečekaně naruší telefonát neznámé ženy, která dělá Tóruovi necudné návrhy. Ten její svádění sice rázně odmítá, nicméně od tohoto okamžiku se jeho život začíná pozvolna obracet vzhůru nohama a veškeré domnělé jistoty se neúprosně obnažují jako pouhé iluze… Bezmála detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Nástrahy číhají i v říši podvědomí – a nebezpečně prosakují do „normálního“ světa. Děj je doslova prošpikován svérázným okultismem, s děsivými odbočkami k extrémním událostem vyvěrajícím z účasti Japonska v druhé světové válce. Obsáhlý román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru, je nadto působivě temperován stínovými erotickými fantaziemi – bolestnou smyslností sycenou soutokem krutosti a něhy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
ねじまき鳥クロニクル (Nedžimaki-dori kuronikuru), 1995
více info...
Přidat komentář
Nemůžu říct, jestli je lepší nebo horší, než jiné jeho knihy. Je to prostě Murakami. Vždy skvělý, nepředvídatelný a ( možná je to i překladem) čtivý. Prostě nikdy není nudný a po celou dobu nás udržuje v pozornosti a hlavně zvědavosti. Mohu jen doporučit!
Tajemné, napínavé, snové. Zvláštní svět, který mně vždy dostane a kterému na pár dní s radostí propadnu.
Kroniku jsem dočetla cca před týdnem - od té doby jsem přelouskala Hon na ovci(Murakami) a Pohřbeného obra(Ichiguro) - a hodnotím tedy z odstupem času. Kronika ptáčka na klíček mne bavila číst, nicméně Hon na ovci od téhož autora mne dokázal za srdce vzít daleko více a to se jedná o kratší a starší knížku. I hlavní hrdina byl o dost akčnější - vícméně nečekal, až mu všechno spadne do klína a neposlouchal otrocky jen něčí pokyny. Tempem je to dost podobné románu 1Q84, ale krapet rozvláčnější. Čte se to dobře, ale chybí tomu to překvapení na konci, jakoby se Murakami dostal do jakési šablonovitosti. U Kafky jsem psala, že mne kniha dokázala převapit. Kronika ne. Víceméně se drží svých zajetých postupů. Za mne lepší průměr. Čtvrtou hvězdičku jsem dala za ten konec. Jsem ráda, že to není klasický happyend a jistá otevřenost mi nevadí. Co je v životě uzavřené...Doma mne čeká od autora Konec světa, dílko, na které se hodně těším, ale od autora si dám teď chvilku pauzu, aby mi nezevšedněl.
Jsem ateista (díky Bohu:), takže příběh "Tóra" se mi nestal zákonem:)
Haruki, jinak má druhá japonská půlka duše, má i lepší kroniky aneb tenhle ptáček mi přišel silně "nedotažený":)Asi jsem k němu nenašel správný KLIČek:)
Strávila jsem v Murakamiho absurdním světě dost dlouhou dobu a nelituji toho. Jen mě napadlo, že by možná nebylo špatné číst knihu, tak jak byla původně vydána, ve 3 dílech. Tedy vždycky si dát trochu pauzu. Nevím ovšem, jestli by se mi pak neztrácely souvislosti. Román na mě působí hlavně jako příběh o hledání, hledání sebe sama, cesty životem, lásky a úniku z osamělosti. Je zalidněný zajímavými postavami, které se ale většinou tak nějak vytratí, i když svůj díl příběhu asi odvedly. Líbila se mi May a některé její postřehy ze života, a samozřejmě mě velmi zaujaly pasáže z Mandžuska a Sibiře. Bavily mě odkazy na hudbu a jednou večer, když jsem četla na zahradě, jsem toho ptáčka slyšela. Takže asi se to panu autorovi povedlo. Kniha ve mně stále doznívá a tak to asi má být.
70 % - mám Murakamiho ráda, ale tohle se opravdu nečetlo snadno. Na jedné straně tu byly všechny ty věci, které mě na jeho knížkách baví - zajímavé, perfektně prokreslené postavy, vyprávění, které mě vždy ukolébá v pocitu, že čtu západního autora a pak se náhle objeví nějaká japonská reálie a já si ten popis jejich života a zvyklostí hrozně užívám, je tu i trocha duchovna a tajemna, za které by se nestyděli ani v Twin Peaks a zejména poutavý příběh. Jenže právě to poslední pro mě bylo tentokrát paradoxně problémem, protože tahle kniha má hned několik příběhů a každý z nich by vydal na samostatný pěkně hutný román. Příběh Okady a jeho manželky od seznámení až po pátrání po jejím odchodu, setkání s podivnými sestrami Maltou a Krétou, příběh Okadovy nové zaměstnavatelky a jejího otce, který za války pracoval v čínské ZOO, vyprávění vojáka o hrůzách, které se za války děly v Mandžusku a po válce válečným zajatcům na Sibiři, vsuvka s dívkou žijící ve stejné ulici s hlavním hrdinou, seance ve studni s nádechem paralelní reality, těch příběhů je spousta, a ač jsou všechny vzájemně provázané třebas i tím ptáčkem natahujícím pružinu světa, mohly by fungovat skvěle i samostatně, bez přeskakování v čase i v prostoru, protože udržení pozornosti při prokousávání se tím tlustým svazkem ve mě po dočtení zanechalo spíš pocit vyčerpání než uspokojení. Což je škoda, Murakamiho knihy čtu zpravidla víc než jednou, ale k této se asi znovu neodhodlám.
Je to Murakami a není to Murakami. Není to tak přístupné jako třeba Sputnik nebo jiné jeho knihy, ale je to výborné. Je to daleko vážnější, rozebírá to poměrně závažné věci pro Japonskou společnost, ale i osobní rovina příběhu není zrovna jednoduchou dějovou linkou. Za přečtení určitě stojí a ukazuje zase trochu jinou rovinu tohoto pana spisovatele.
Kdykoliv se mě někdo zeptá na toto dílo mnou milovaného autora, řeknu: "Je to skvělá 700 stránková kniha o ničem." Stojím si za tím a přesto se mýlím. Protože kdo jsem, abych tvrdil, že je o ničem? Těšil jsem se, až ji konečně dočtu. Když se tak stalo, měl jsem příjemný pocit, že jsem to dokázal, jako když jsem dočetl Silmarillion. To bylo vše. Ale jako každý Murakami, musel i tento v mém srdci a mysli uzrát a až s časem přicházím k tomu, jak velký děj kniha měla. Přesně proto miluji tohoto autora. „Čtu“ knihu i po tom, co už na ní dávno ulpívá mnohaletý prach v regálu mé skromné knihovny.
Moje deváté setkání s tímto autorem, takže jeho tápající a hledající hrdina mě nepřekvapil, naopak naprosto nečekaným momentem byly dramatické a drastické scény z válečného konfliktu v Mandžusku. Je to patrně poprvé, kdy se Murakami takto konkrétně zabývá skutečnými historickými událostmi, v daném případě pro Japonsko velmi citlivými. Opět zajímavý čtenářský zážitek.
Jako vždy Murakami je hustej! Silně působivé vsuvky z období války jsou geniální!
Kniha se mi celkově líbila. Nalezl jsem v ní řadu zajímavých myšlenek. Myslím si, že kniha mohla být o něco kratší, některé situace se opakovaly a ty mohly být vynechány. Knize by to jen prospělo.
V knize byly okamžiky, při kterých mne mrazilo (studna, ZOO).
Citáty, které mne oslovily:
Je vůbec možné, aby jeden člověk pochopil dokonale jiného člověka? Kdybychom dejme tomu chtěli někoho dobře poznat a věnovati tomu dlouhou dobu vážné úsilí, do jaké míry se nám podaří přiblížit skutečné podstatě toho druhého? Občas jsme přesvědčeni, že někoho dobře známe. Ale opravdu o něm víme to podstatné?
Možná jsem bezvýznamná osoba, ale alespoň nejsem pytel písku. Jsem živoucí bytost. Když dostanu ránu, vrátím ji.
Nenávist je jako dlouhý černý stín. Ten, kdo jí propadá, v mnohých případech ani neví, odkud se k němu ten stín natahuje. Je jako dvousečná zbraň. Zraňuje jí soupeře a současně sama sebe. Čím tvrdší ránu zasadí soupeřovi, tím víc sekne sám sebe. Někdy jde i o život. Není vůbec jednoduché se nenávisti zbavit. Musíte být velmi opatrný. Tohle je vážně nebezpečné. Jak jednou nenávist zapustí v srdci kořeny, je strašně těžké ji setřást.
První dějová linie soustředící se na život Tóru Okada je plná Murakamiho typických motivů - hrdina prožívá přechod z naprosto všední reality do absurdních situací i míst; kočky, whisky, unikající ženy - to věrného čtenáře asi příliš nepřekvapí, ale ani nepohorší. Atmosféra příběhu je pomalá, plná bloudění, hledání ve vlastním nitru, prodchnutá pocitem jisté nepatřičnosti (ve svém životě, realitě, společnosti...). Tóru marně usiluje o manželku Kumiko; ve vyprávění je cítit bolest ze samoty, z opuštěnosti...
Abych ale pravdu řekla, mnohem víc mě oslovila druhá dějová linie, vracející se do minulosti - k bitvě o Mandžusko a do sovětského gulagu. Mám osobní pocit, že právě ta celé knize dodává příběh a hloubku...
Dala jsem jenom 4*, protože mi závěr knihy přišel velice vágní, jakoby autor už neměl nápad, jak záhadu kolem Kumiko propojit s ostatními souvislostmi, a tak to celé uťal tím nejjednodušším způsobem. Konec mi prostě připadal odbytý.
Kniha je dlouhá... Moc dlouhá. Přečetl jsem i delší, ale tady se mi to zdálo místy nadbytečné. Místy zase nedostatečně řečené. Je fakt, že kdyby někde něco padlo přímo, ztratilo by to asi své kouzlo. Tak nechává autor čtenáře hledat nějakou pravdu o tom,co se vlastně stalo, jakými proměnami procházejí jednotliví hrdinové knihy. Nejvíce se mi líbily pasáže, které se týkaly historie Mandžuska. O úloze Japonců atd.
I přes výhrady se mi kniha líbila.
Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?
Ani nevím, jak začít. Knihu jsem dočetl před pár dny. Po dočtení jsem jí v sobě nechal doznívat asi jako každou knihu od Haruki Murakamiho. Přečetl jsem od něho už skoro všechno, co vyšlo v češtině a musím říct, že asi naprosto chápu obě skupiny lidí, kteří tu píší komentáře.
První skupině se zdá kniha příliš dlouhá a povětšinou nudná. Autor se dopouští zločinu ve formě přílišného používání zdlouhavých popisů, a to vše má za následek naprostou nudu. Alespoň tak jsem to pochopil. Děj je nejspíš, a teď mě omluvte za případně špatně zvolené slovo, jednoduchý?
Druhá skupina lidi, do které se řadím i já se naprosto ztotožňuje s autorem. Vlastně by ta kniha mohla být i o dalších 700 stránek delší. Mohlo by tam být více popisů o tom, jak si Tóru Okada připravuje špagety klidně i více sezení na dně studny či více válečných vzpomínek.
Kniha je stavěná přesně tak jak stavěná být musí. Haruki Murakami už v několika knihách naznačil, že se nám čtenářům nedostane odpovědí. Odpovědí, kterých se už po prvních stránkách nemůžeme dočkat. Třeba kam zmizel kocour? Ano, to je Haruki Murakami. To je svět Haruki Murakamiho, kam patří každá jeho kniha, každá každičká stránka jeho knih je jeden velký svět kam se my jako čtenáři vydáváme abychom prožili příběh hrdiny, který žije v neobyčejně obyčejném životě.
Kniha je skutečně dlouhá, ale po každé stránce jsem se chtěl víc a víc dostat na konec, ale ne proto abych to už měl za sebou ale protože jsem chtěl vědět, jak to dopadne. A konec příběhu? První minuty jsem byl zaskočen. Nečekal jsem, že to tak skončí. Autor popisuje konec tak jako bychom už dávno měli být smířený s tím, jak to vlastně dopadlo. A jakmile si toto uvědomíte. Uvědomíte si i to, že s koncem jste vážně smířený.
Jako vždy děkuji pane Haruki Murakami.
Dovolím si parafrázovat...
Je to klasický Murakami.
Nezklame....bohudík.
Ale také ničím nepřekvapí....bohužel.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Já touhle knihou Marakamiho začínala a říkala si: "Bože, co je to za koninu?" Po přečtení jeho dalších už to vím. Mám ho ráda, kluka bláznivýho. Kluka, co se hledá a nemůže se najít. Rozumím a některé myšlenky z jeho knih mi stále víří hlavou.