Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4322
4322
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Patřím také mezi ty, co ji přečetli za jediný den. Čtivost a schopnost pracovat s emocemi se autorce rozhodně nedají upřít. Ačkoli příběh ve mě vyvolával úzkost a žádné libé pocity, nemohla jsem se od něj odtrhnout a stále jsem doufala v kapku naděje. Zpětně nacházím v knize jednu pozitivní věc - možná někoho pomůže imunizovat proti efektu přihlížejícího. Podle mě musela většina čtenářů po dočtení knihy přemítat o selhání společnosti a otázkách, proč nikdo nezasáhl. A možná právě to pomůže uvědomit si naše slabiny a povzbudit nás k tomu, abychom se jim včas postavili, udělali první krok a podali pomocnou ruku někomu, kdo ji potřebuje.
Ještě cca na sté stránce jsem si říkala, že tam není děj, že to plyne a nic, nechápala jsem, nesedělo mi to k takové super spisovatelce, teď po přečtení vím, že to byla živná půda pro tu smršť, která se spustí.... hodně smutný příběh,ale vynikající kniha
Až brutální příběh a nejen pro "cácoru" (i když její linka je nejsilnější). Postoj "nevidím-neslyším-a hlavně nic nedělám" má dopad i do života dalších - Jakub a Adam - cejchu násilníků se do konce života nezbaví.
Mornštajnová je skvělá autorka a svými příběhy jde až na dřeň a nutí člověka přemýšlet o sobě, o lidech, které známe, které jen potkáváme nebo které jsme nikdy neviděli.
Přečteno jedním dechem. Ale s hrůzou v hlavě, co všechno musí vytrpět jedno malé dítě. Nejvíc jsem nesnášela babičku, protože ta měla možnost vše zastavit už na začátku.
Ano, opravdu je to mrazivý roman. Na světě je tolik zla, které dělají lidé jeden druhému. Velmi smutné.
Doporučuji k přečtení
Ještě teď mě při pomyšlení na životní příběh "cácory" mrazí. Příběh o jedné rodině, ve které jsou lži na denním pořádku a neexistuje prostor pro akceptování reality takové, jaká skutečně je. O vinně a nevinně. O odhodlání po letech čelit skutečnosti. O uvědomění si dopadu svých činů. O dívce, která ze všeho nejvíc, potřebovala být slyšena. Pochopena. A ne umlčena tíhou rodinného břemene.
Přečteno jedním dechem. I když jsem už dál číst nemohla a potřebovala jsem pauzu, stále jsem četla, jen abych rozklíčovala co vše se má ještě stát, aby bylo dosaženo zadostiučinění a uvědomění si tíhy na bedrech jedné malé holky/puberťačky a dospělé ženy. Pravda od lži má mezi sebou jenom tenkou hranici. Čemu tedy věřit a jak poznat skutečnost?
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Líbila se mi moc. Trochu mi tématem připomněla Houbařku. Mornstajnova je skvělá vypravěčka. Kniha ale na rozdíl od těch předešlých nemá smirlivy konec. Pořád jsem čekala, že se "cacore" dostane nějaké zadostiučinění, že se něco stane, ona něco řekne a věci se dají do pohybu.... konec stejně bolestný jako kniha.
Od knihy jsem čekala více. Musím ale konstatovat, že paní Mornštajnová píše čtivě. Četla jsem všechny knihy od ní a z téhle jsem v údivu.Zanechala ve mně pachuť, což asi měl být účel.Hlavní hrdinka mi byla v nějakých pasážích nepříjemná,a střídalo se to s lítostí,vztekem.Vyústění co byl les jsem nečekala.Kauzu kolem toho jsem nesledovala a nic o tom nevím a ani nechci.Zajímala mě kniha,ne drby.Dekuji za pěknou knihu.
Musela jsem se nutit, abych knizku docetla a urcite ji dal doporucovat nebudu.
Silný, temný příběh, dalo by se říci až brutální.
Paní Mornštajnová opět nezklamala - jen by bylo fajn, kdyby trochu ubrala a další román by byl trochu optimističtější (stále vzpomínám na Hotýlek).
Na novou knížku od Mornštajnové jsem se neskutečně těšila. Kauzu, která se kolem této knihy oblevila, jsem úspěšně přehlížela. Nechtěla jsem být ničím ovlivněna a ani se dozvědět detaily o knize.
Celkově byla kniha velice smutná, silná. Zároveň taky velmi čtivá a poutavě napsaná. Nedostala jsem ale to, co jsem čekala. Po nadšených recenzích a předchozí autorčině knize Listopád jsem čekala pořádnou pecku. Dostala jsem kvalitní super knihu, ale něco mi tam zkrátka chybělo. Zároveň musím souhlasit s některými názory zde, že řada věcí zůstala nevysvětlená, což je poměrně škoda. I tak to byl ale skvělý čtenářský zážitek, který jen tak nezapomenu.
Atmosféra knihy dává od začátku tušit, že v domě není něco v pořádku. Do čisté dětské duše se odmala začíná propisovat dospělácké malicherné chování, které má fatální následky. Lži, výčitky a narážky, které se převrátí do falešných mezilidských vztahů jsou logickým vyústěním temného konce. A. Mornaštajnová dává nahlédnout pod pokličku rodinného tajemství, které je odstrašujícím příkladem nezdravého rodinného soužití.
Přečtená za jeden den. Bezútěšná. Deprimující. Děsivá. Tolik smutku a zla, co si dovedou lidé působit... Mornštajnová píše skvěle, přečetla jsem od ní všechny knihy a každá mě chytla za srdce a Les v domě není výjimkou. Těžké téma, ale napsáno tak čtivě a reálně, že jsem se neodtrhla.
Negativní reklama, taky reklama. Je fakt, že takovéto díla se čtou od ní dobře. Autorka má smysl pro text. Asi chápu i negativní ohlasy na nějaké způsoby vyprávění a to, že dílo nemá moc naději v textu, ale na druhou stranu je napsáno silně a čtivě. A život není vždy pohádka a kniha asi ne vždy musí mít echt poselství, aby kritici byli spokojení. To už je samozřejmě pak otázka s kauzou ToyBox. Osobně to vnímám, že pokud došlo k této divné inspiraci, tak je to politováníhodné a dost špatně ošéfované s komunikací. Pokud hodnotím dílo bez ohledu na okolní svět, tak povedené. S ohledem na okolní svět je to dost smutné.
Nevěděla jsem, co mě čeká - nečetla jsem ani rozhovory s autorkou, ani anotace, tím méně komentáře. Byla jsem nepopsaný list, na patře mi ale doposud zůstávala jakási pachuť z poslední knihy A.M. Listopád.
Les v domě určitě překryl onen dosavadní pocit nepříliš vydařeného příběhu v minulé knize, ale dal mi zabrat. Možná proto, že nejsem schopna pochopit situaci popsanou v knize? Že jsem se nikdy s něčím podobným (naštěstí) osobně nesetkala, ani neznám nikoho, kdo by zažil něco takového? Nevím, ale jedním jsem si jistá: při čtení knihy jsem byla střídavě smutná, vzteklá a nevěřící. Nedokázala jsem zůstat v klidu a vidět popsané události s nadhledem, protože některé se zcela vymykaly mému chápání. Takže soudím, že je autorka napsala dobře.
Je to zvláštní, ale při četbě se mi vybavovala kniha P. Braunové Evička lhářka, žhářka, ačkoli se samozřejmě věnuje jinému tématu. Podobně jako tady, ani tam jsem neviděla východisko, světlo na konci tunelu. U knihy pro dospělé je to sice deprimující, ale tak nějak pochopitelné. U dětské knihy mi to připadalo jako podraz na malé čtenáře.
Tak nějak nevím jak knihu hodnotit. Oslovilo mě téma a styl jakým byla napsána? Ano. Atmosféra lesa, domu a jeho obyvatel byla vykreslena zároveň podrobně i povrchně. O tom, co se v Cácořině dětství přesně dělo se dozvídáme až na konci, ale jelikož jsem narazila na články ohledně možného plagiátorství, tak jsem věděla, co se v domě děje a čeho jsou ostatní mlčenlivými svědky. Za co musím bohužel strhnout hvězdu je, že styl a téma psaní pro mě není typická "Mornštajnovka", ale je to podobné spíše Petře Dvořákové, jejíž Zahradu jsem přečetla před pár dny. U A. Mornštajnové jsem prostě už zvyklá na něco jiného, chybí zde odlehčení i drobný humor, který její předchozí knihy obsahovaly. Zde byla jen beznaděj a nekonečný smutek.
Říkáte, že kniha byla předvídatelná,
říkáte, že byla psaná moc jednoduše,
říkáte, že byste radši románovou kroniku...
Tak já vám něco povím: dobré to bylo. (I když pro Les v domě škoda, že jsem četla Vrány od Dvořákové. Ty jsou totiž super.)
Cácora byla taková, jaká nutně musela být, divím se, že vůbec měla vůli k životu. Možná působila na některé čtenáře nesympaticky, ale nevím, jak by se měla podle nich chovat, když prožila to, co prožila?
Za mě ukvapený konec, velké wow se nedostavilo - možná mi chyběla větší hloubka - emoce.
Také nedokážu bohužel kvůli rozjeté kauze říct, jestli byl děj předvídatelný, nebo od kdy se přesně rozkryly karty... to opravdu čtenářskému zážitku uškodilo.
Oceňuji citlivost, jakou se téma uchopilo.
Jinak - určitě zůstane Les v domě v mojí knihovně vedle ostatních děl paní Mornštajnové.
Ze všech autorčiných děl se mi tato kniha četla nejhůře. Nudné, roztahané, předvídatelné.
(SPOILER)
!!! POZOR SPOILERY !!!
Po přečtení nějakých dvou knih jsem si AM na DK dala do oblíbených a těšila se na další knihy, co napíše. Listopád nebyl špatný, ale neseděl mi (alternativní historie), očekávání knižní novinky mi trochu pokazily debaty kolem originality příběhu. Všechny diskuse a obvinění z plagiátorství vyzradily pointu, což mi před čtením tolik nevadilo, ale zpětně si říkám, jestli mi to nemohlo pokazit dojmy z četby a vyznění celé knížky.
Začít musím zpracováním knihy. Překvapilo mne poměrně velké písmo a široké okraje stránek. V době, kdy se hovoří o krizi papíru, mi to od Hostu přišlo jako rouhačství, a kdyby byla menší písmenka a menší okraje, kniha by měla tak pětinovou šířku. Přečetla jsem za několik hodin.
Příběh jako takový mne příliš nepohltil a po celou dobu jsem cítila odstup. Styl i jazyk vyprávění mi přišly jednoduché, jako kdyby to ani nepsala Mornštajnová. Téma, prozrazené na internetu, bylo zpracováno tak jinotajně, že bych ho - dokud to autorka nevybalila "na plnou pusu" - neodhalila ani kdybych chtěla. Asi to bylo vyzrazením pointy, ale šok se nekonal, i když znechucení ano. Z hlediska děje zůstalo příliš mnoho nedotažeností (co se stalo s tátou, proč se nevyřešil Jakub), na což u autorky taky nejsem zvyklá. Hrozné mi přišlo, že když už hrdinka věc pojmenovala, bylo to všem jedno. Žádná katarze a pocit zadostiučinění. A to, jak pak situaci vyřešila, sice po tom všem dávalo smysl, ale čemu tím prospěla? Po té vší délce si člověk jen říká, že skončí v base a co z toho...
Pokud ve mně zůstaly nějaké pocity, tak spíš bezútěšnost a frustrace ze stavby celého příběhu. Vím, že Mornštajnová tvrdila, že chce napsat něco úplně jiného, ale za mne se jí to nepovedlo a kniha mi, navzdory několikaleté přípravě, přišla šitá horkou jehlou. Můj názor je, že by se měla vrátit k "rodinným kronikám ", ve kterých vynikl její jazyk a kterými mne oslnila.
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Skrýt reklamy
(SPOILER) Tohle je po Haně moje druhá knížka od Aleny Mornštajnové a byla jsem opět spokojená. Schopnost autorky psát čtivě je obdivuhodná. Hana se mi asi líbila o kus víc, ale Les v domě není moc daleko za ní! Knížku jsem přečetla hrozně rychle i přes ty nepříjemné pocity, které ve mně občas vyvolávala jsem se nemohla odtrhnout.
Pořád jsem doufala, že se cácora dočká alespoň v rámci možností šťastného konce. Nebudu lhát, byla jsem z toho zklamaná, že se ho nedočkala, ale bylo to připomenutí, že ne vždy dostaneme to, co si přejeme a že život není procházka růžovým sadem.
Ze všeho nejvíce mě mrzelo, že její babička nezasáhla a nechala to vše zajít takhle daleko.