Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5493
5493
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
Strašně moc jsem se na tuto novou knihu těšila, ale zklamala mě, psané jakoby někým jiným, snad příští kniha bude ve stejném stylu jako předešlé...
Z celé knihy se mi nejvíc líbil název. Hezká slovní hříčka. A pak dobré téma coby kdyby.
Bohužel žádná literární magie se nekonala, žádné okouzlení či vtažení do příběhu nenastalo. Žádné překvapení.
Jako bych se prokousávala návodem na použití jakéhosi výrobku. Přísně logicky, popisně a nudně.
Skvělé čtení od paní spisovatelky s velkým "S." Rozhodně zaujala myšlenka alternativního vývoje po listopadové revoluci, téma netradiční a dle mého perfektně zpracované. Pocity během čtení opravdu mrazivé, neskutečná beznaděj, v knize jsem neviděla ani náznak něčeho optimistického, takže žádná oddechovka. I přes těžké téma se kniha četla velmi dobře, ke konci jsem hltala stránku za stránkou a pořád doufala, že bude aspoň jiskřička naděje.....
Při čtení mě dost mrazilo. Tento příběh nemusíte napasovat jen na rok 1989, ale bohužel se blíží k dnešní realitě. Autorku čtu velice ráda, ale tato kniha je za mne slabší.
Bohužel kniha mě vůbec nezaujala. Je psána dost povrchně a neosobně. Pokud se autorka snažila o styl psaní jako je v Příběhu služebnice, tak bohužel se jí to nepovedlo. Postavy předvídatelné, stejně jako děj a hlavní odhalení knihy.
Nevím, jestli jsou ostatní knihy od autorky lepší, ale tato mě na ně nenaladila.
Celou dobu mne mrazilo a přemýšlela jsem o tom, že vlastně stačilo málo a vše mohlo být jinak ....
Toto je má první kniha, kterou jsem od paní Mornštajnové bohužel nebyla schopná dočíst a to jsem od ní četla všechny (až na ty dětské). Téma "coby kdyby" mě bohužel vůbec nezaujalo, celkově mi děj přišel rozvleklý a naprosto nezáživný.
My víme, že byť tehdy byli lidi, kteří by si zásah přáli, nebyla na to konstelace. Naštěstí. Při čtení jsem myslela na Bělorusko a Kazachstán, kde se člověk snadno dostane do soukolí a není úniku. Také na zabíraná místa Čínou. Podobným knížkám se vyhýbám, ale tuhle jsem si koupila aniž bych si předem přečetla tiráž. Kvůli autorce a nelituji. Budu nad ní ještě dlouho přemýšlet.
Opět se na pozadí velkých dějin utváří příběhy malých dějin, v tomto případě spíš tragédii. Hluboce emotivní osud pozamenaný událostmi, které mohly být. Zamýšlíme se nad tím , jak málo stačilo a mohli jsme prožívat mnohem větší hrůzy, než covid a krizi? Opět kniha k přemýšlení.
Styl psaní je pořád stejný a to se mi u autorky moc líbí. Tomuhle příběhu, v mých očích, trochu uškodil ten jiný vývoj po roce 1989. Ale to je pouze můj pohled.
Zasáhlo mě to ještě víc než román Hana. Asi proto, že hlavní hrdinka Maja mohla být moje spolužačka.
Děsivě reálné kdyby. Kdyby komouši tenkrát povolali armádu, kdyby převrat v Rusku nebyl až v srpnu 1991, ale o 2 roky dřív a povedl se.
Alena Mornštajnová umí. Umí mě dohnat k slzám. Děkuju
Líbí se mi že popis totality je zde formou antiutopie knize sluší. Jako reflee totality používat příběh co by se stalo, kdyby vítám. Nejvíce se mi líbí linka dívka vychovávající v ústavu, která popisuje jak se na jedince podepíše život v totalitě. Stejně tak je zajímavé, že jakmile člověk procitne čeká jej trest. Autorka dokáže příběh dodat skvělo atmosféru a díky tomu se jedná o velmi čtivý příběh, který musím doporučit. V rámci české literatury skvělý objev.
Ke knize jsem přistupovala s rozporuplnými pocity, ale hned od počátku mě vtáhla do děje, který ačkoliv ovlivněn politickým pozadím a situací, do níž se zasažen, je především o lidech, o jejich síle, odvaze i slabosti, o schopnosti přežití i v podmínkách nesvobody, kdy jsou potlačovány jejich pocity a zkreslováno vnímání skutečnosti. Autorčino citlivé vyprávění nutí k zamyšlení, abychom si vážili světa, ve kterém žijeme, všech těch samozřejmých věcí, jejichž cenu si ani neuvědomujeme, protože tomu tak vůbec nemuselo být..
Ze začátku kniha napínavá, čtivá. Po propuštění z vězení se mi přestala číst dobře. Dočtena jen díky výzvě.
(SPOILER)
"Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je."
!!! POZOR SPOILERY !!!
Když jsem zjistila, že Morštajnová vydala novou knihu, třepala jsem se na ni jako malé dítě. Než ji „naskladnili“ v knihovně, začaly se objevovat první odezvy a přiznám se, že když jsem si pak přečetla anotaci, začala jsem mít jisté obavy. U autorky mne nesmírně zasáhly její „rodinné kroniky“ na pozadí velkých dějin, tím si mne zcela získala, a to od ní chci už navždy číst :-). Alternativní česká historie se mi jako téma nepozdávala moc atraktivní, odrazovala mne navíc většina zklamaných reakcí, přesto jsem ale byla rozhodnutá si knihu přečíst. Když se mi konečně dostala do ruky, pořád jsem váhala a cítila jistý tlak, než jsem Listopád vůbec otevřela a kdykoli jsem měla pokračovat ve čtení. Valem za to mohlo i zvolené téma, které mi coby matce nedělalo úplně dobře, a úzkostné očekávání, co hrdinky čeká.
Knihu mi půjčila tchyně, která se po dočtení svěřila, že jí to nepřijde horší než ostatní knihy od Mornštajnové a "že to nebylo tak špatné, jak lidi říkají". Nevím, zda je „horší“ to správné slovo, Listopád je prostě úplně jiný než to, nač jsem u autorky zvyklá a co jsem od ní očekávala. Kniha je opět psaná velice čtivě, člověk ani neví jak a obrací stránku za stránkou. U postav mne zajímalo, jak to s nimi bude dál, takže v poslední etapě jsem dorazila poslední třetinu knihy na jeden zátah. Pořád mi ale v hlavě blikalo veliké ALE. A tím je právě to téma, právě ta alternativní historie po roce 1989…
U předchozích knih si tipuji, že autorku motivoval nějaký rodinný příběh, nález staré fotky, vyprávění babičky apod. Zajímalo by mě ale, co ji motivovalo k napsání Listopádu, co bylo tím rozhodujícím momentem, impulzem, že si zvolila zrovna tuto látku. Díky tomu tak trochu nevím, co jsem si ze čtení měla odnést. Protože pokud příběh vidím jako alternativní dějiny, je pro mne pouhou fikcí. Domnívám se, že v roce 1989 situace už nebyla taková, aby režim tak radikálně vrátil k moci a nasadil praktiky z 50. let. Nepatřím mezi zastánce komunismu, sama jsem v něm prožila příliš krátký časový úsek, abych ho mohla hodnotit, ale myslím si, že v 80. letech byl komunismus jiný než v 70., 60. anebo v padesátých… Proto jsem po celou dobu nemohla knížce tolik přijít na chuť, i když mi to zamyšlení jistě přišlo zajímavé. Nedokázala jsem se přenést přes to, že vývoj šel jinudy, a knížka by na mne asi působila mnohem víc, kdyby se odehrávala třeba právě v době po válce, anebo v nějakém jiném státě, ať fiktivním nebo skutečném. Pak bych velice těžce nesla nespravedlnost, která se hrdinkám děla, znechucovaly by mne některé charaktery, u posuzování jiných bych si zkusila sáhnout do svědomí apod. tak, jako u ostatních knih od AM.
Ač mi bylo Marie neskutečně líto, a i když mi mnohokrát trnulo nad osudy její dcery (jejíž identitu jsem odhalila poměrně záhy, i když jsem pořád doufala, že jde o mylnou domněnku, když přece Maje do vězení chodily dopisy…), chybělo mi tentokrát nějaké závěrečné smíření, katarze, něco, co by mne hlouběji zasáhlo tak, jako jiné autorčiny knihy.
Bezprostředně po dočtení jsem ohodnotila 4 hvězdami, které autorce ponechávám, protože psát umí. Po několika dnech, kdy dojmy již nejsou tak čerstvé, bych to stáhla na 3,5. Nechci tvrdit, že je to špatná kniha, věřím, že si najde své čtenáře tak jako Hana, ale pro mne to nebylo to pravé. Třeba změním názor, až si ji přečtu za několik let? Nicméně jen diskuse, kterou kniha vyvolala zde na DK, a různé související otázky, které se nabízejí, současné politické dění ne tak daleko od nás… již za to děkuji, protože mě to donutilo vystoupit z mé konformní zóny. Buďme rádi za to, v jakém státě a dějinné době žijeme, a doufejme, že nám to vydrží.
"Patnáct let je dlouhá doba, věř mi. Tvoje děti se naučily žít bez tebe, mají nové rodiny, nový život. Na pravou mámu se ani nepamatují. K čemu by bylo, kdybys je našla? Jen bys jim popletla hlavy a možná i pokazila budoucnost. Děti by neměly nést následky činů svých rodičů, ale sama dobře víš, jak to u nás chodí."
Po přečtení Hany, kdy mě styl autorky velmi oslovil a kniha samotná ve mně zanechala hlubokou stopu, jsem nyní sáhnul po této knize tak trochu do osvědčených vod a zároveň s vysokým očekáváním. Musím říci, že začátek (vězení a dětská „ozdravovna“) pro mě nebyl až tak záživný. Děj mi přišel takový plochý, čekal jsem více popisů a vysvětlování co se jak po sametové revoluci stalo. Nicméně zhruba od druhé čtvrtiny knihy se děj začal zajímavěji vyvíjet a cítil jsem, že mě čtení baví víc a víc. Po zbytek textu jsem se v podstatě nemohl odtrhnout a ukrajoval četbou události jednu po druhé až do samotného konce.
Velmi emotivní děj a pro osudy jednotlivých osob velmi tvrdý, nicméně realistický. Líbí se mi, že autorka zpracovala tohle bolestivé téma a popsala pečlivě osudy lidí, jak mohli dopadnout a jak skutečně například v 68. roce dopadly. Knihu řadím za sebe na nejvyšší příčky co do prožitku z obsahu, hned vedle Hany a knihy Mlýn od Michala Vaněčka.
Je to má první přečtená kniha od této autorky a určitě ne poslední. O knize jsem hodně četla, moc jsem se na ní těšila a zároveň měla trochu obavy, aby to nebylo ,, přestřelený" a nezavanelo to trochu utopií. Obavy ale na místě nebyly. Zprvu jsem byla možná lehouncce zklamaná, jelikož jsem čekala, že bude v knize fakticky popsána samotná revoluce (nebo alespoň z části).
K samotnému příběhu mě jen napadá,jak snadné je ovlivnit velkou masu lidí, pokud k tomu jsou dostatečné nástroje vyvolávající strach. Po celou dobu knihy mnou procházely hluboké emoce bezmoci, strachu, zklamání, nepochopení a naděje na lepší ,, zítřky".
Velmi mě, právě díky víře a nadeji, překvapil konec, který jsem opravdu nečekala. Dostal mě natolik, že js si musela dát čokoládu. Rozhodně stojí za přečtení.
Podobnou knihu jsem ještě nečetl. A doufám že dlouho nebudu. Ne, že by se mi nelíbila, ale vzbudila ve mně takové emoce, jako třeba film Úsměvy smutných mužů - a o to tak úplně nestojím.
Napsané krásně, čtivě. Příběh úžasný.
Věřím, že podobné příběhy zažívají momentálně lidé v Bělorusku. Opravdu silné čtení. Takové české 1984.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Kniha by byla zajímavá, kdyby mě stále tam vzadu něco nenašeptávalo, že něco podobného jsem již četla. Hodně mi to připomínalo jednu knihu (povinnou četbu), kde se otec ve vězení chlubí vlastním synem, který ho udal úřadům. A se slovy: "vychoval jsem dobrého syna" útrpně přijímal svůj trest.
Tak nějak mě však možná i tento úděl nutil číst dál a dále, zda i v této knize se podobnému dostojí.
Rozhodně však bylo dobrým tahem vsadit na dětský domov, vyrůstání v něm a snahu zařadit se následně do "normálního" života. To knize dodává jistou originalitu a určitě přidává i na poutavosti. Nicméně čtení o tom co by, kdyby mě tak trochu otravovalo.