Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5462
5462
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Docela zklamání. Sice se mi tato alternativní realita vůbec nezamlouvala, ale nápad to byl zajímavý. Bohužel jsem si ale nedokázal udělat vztah k postavám, žádný zvrat ani strhující závěr (jako tomu bylo u ostatních děl). Takové chladné.
Obdivuhodné v mnoha aspektech. Od Mornštajnové bych nikdy nečekal umístění jejích společenských románů do prostředí alternativní (čti fiktivní) historie. A musím říct, že to bylo fantastické, i když jako vždy po dočtení knihy od Mornštajnové, jí nemohu odpustit, že nedopřeje žádné z postav ani minimum štěstí. Každopádně Listopád je skvěle napsaný, tesklivý, a fiktivní polistopadová budoucnost naší země je velmi věrohodná a pravděpodobná. Kniha má v tomto minimum hluchých míst. Listopád je kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo se narodil až do nové doby a také každý, kdo se dnes obrací k naší totalitní minulost se slzou v oku a přáním, abychom se do této žalostné a ******** doby vrátili. Ačkoliv kniha možná trochu pyká za svou originalitu a různé přijetí nabízené fikce, já ji řadím mezi knihami od A.M. na pozici nejvyšší, což už jsem tvrdil u Slepé mapy, ale musel jsem to opět přehodnotit. Skvělá autorka, skvělé čtení.
Obdivuji odvahu autorky napsat takovouto knihu. Myslím, že asi tušila, že mnohým se nebude líbit. I já jsem měla problém ji přečíst, protože mi na duši vůbec nedělala dobře. Jsem ročník 1968, v listopadu 1989 mi bylo 21 let a měla jsem již skoro ročního syna. Byla pravděpodobnost, že se naše země mohla tímto směrem ubírat.... , opravdu buďme rádi, že žijeme jak žijeme. Kniha proto na mne působila depresivně, ale stejně jsem ji musela dočíst...
Uff, to jsem ráda, že to je jenom fikce, ač i teď to občas není žádná hitparáda, tak když si uvědomím, co by mohlo nastat (i třeba v jiné podobě, než je vylíčené v knize), tak mne jímá hrůza. Možná, že je dobré takové připomenutí co kdyby....
Napsáno poutavě, ale mám raději historické fabulace než sci-fi. Holt jsem asi na formu stará konzerva.
Když to shrnu, tak příběh se do poloviny táhl a spíše jsem se ke čtení musela nutit, od poloviny začal pomalu nabírat grády.. V hlavě jsem měla možné konce s jakousi představou, jak by to celé mohlo dopadnout. Spíše naivně jsem se domnívala, že závěr bude strhující, že se stane něco nečekaného.. Nestalo se.
Jako ukázka hrozby co by, kdyby.. byla kniha zajímavá. Myslím, že spousta lidí si díky této knize uvědomila, jak dobře se vlastně má.. Ovšem to je tak vše, co o knize mohu pozitivního říci. Tak snad příště..
I když knihy od paní Mornštajnové hltám, po tady té jsem se nevrhla hned jak vyšla, protože mě anotace poněkud odrazovala. Já moc nemám ráda takové fikce a myslím, že v historii a i současném světě je tolik šílených a hrozných věcí, že další šílené “co by, kdyby” je už trochu moc. Nicméně to je jen můj pocit. Nutno říct, že kniha je velmi čtivá a kdyby nebyly u kapitol současné roky a v textu výdobytky moderní doby, tak si i myslím, že se děj odehrává v 50. letech. Kolikrát jsem se i při čtení zapomněla a musela jsem si uvědomit, že je děj zasazen až po roce 1989. Abych to shrnula - pro mě zatím nejslabší z autorčiných knih, ale i tak přečtena rychle, něco si z ní určitě odnesu a konec mě dojal
Autorku mám velmi ráda, ale tato kniha mě trochu zklamala. Možná to je depresivní tématikou. Určitě však ve výsledku připomněla, co se mohlo stát, jak strašná doba to mohla být.
Za každou vydanou novinkou Aleny Mornštajnové se ženu jako slídící pes, u Listopádu jsem si ale dávala na čas. Přiznávám, že nastavené kulisy mě poněkud odrazovaly - nedokázala jsem si představit, že fikce potlačení listopadových událostí roku 1989 bude vylíčená tak, že jí uvěřím. Ale Alena Mornštajnová prostě umí - i tady vytěžila z fiktivních kulis maximum pro rozehrání odzbrojujícího rodinného dramatu. Skvěle vylíčené myšlenkové pochody Máji i Magdy mě místy úplně odzbrojovaly, v různých škálách emocí... Knihy paní Mornštajnové zkrátka mají sílu zasáhnout čtenáře na nejcitlivějších místech. A je úplně jedno, jestli si ke svému vyprávění vybere skutečné historické události nebo fiktivní minulost. Její knihy jsou totiž hlavně neskutečně lidské - a proto mají takovou moc a sílu...
"Víru ve spravedlnost a dobro neztratila najednou, vytrácela se po troškách, jako když se protrhne pytlík s moukou a zprvu z něj pomalu uniká jen slabý proud bílých zrnek. Ale trhlina se časem zvětšuje, unikající proud sílí a nakonec zůstane jen prázdný papírový sáček." str. 63
"Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je. ... Prostě jen nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel." str. 229
Renomovaná autorka určitě věděla, do čeho se pouští. Jen nedostatečně vyhodnotila dopad své tvorby. Protože, ať chtěla, či nechtěla, vstoupila na půdu sci-fi literatury. A myslím si, že alternativní historii neuchopila za správný konec.
Nejsem odborník na paní Mornštajnovou, četl jsem pouze Hanu.
Přesto si dovolím tvrdit, že duch Hany se přenesl i do Marie zvané Maja.
Jenže popsaná společnost, kterou uhnětla autorka není ani dystopií, ani utopií, ale nepovedenou sukcesí budoucnosti.
Ale budiž, po nepodařené revoluci 1989 se mohlo stát skutečně cokoliv. Jen věrohodnost takovéto možnosti značně pokulhává.
Paní Mornštajnová ve svém novém románu poučuje a vysvětluje. Jaký byl režim socialistického zřízení. Nic nového nepřidává, možná snad betonovou zeď mezi státy a nejen mezi těmi západními.
Myslím si, že rodinná tragédie, která je v knize popsána, nemusela být zasazena do doby postlistopadové. Vyzněla by lidštěji a emočně jinak.
Jaké krutosti na lidských životech páchá totalitní režim, ví přeci každý.
Možná, že vysvětlování a popisy těchto praktik ocení teenageři a mladí lidé, ale ostatním bude podobný text připomínat pouze dobu minulou, což se úplně neslučuje s proklamací románu.
Na základě právě přečteného textu cítím, že dobrou sci-fi je opravdu těžké napsat.
Nápad může být famózní, ale výsledek neodpovídá možnostem a potenciálu myšlenky.
Přesto si LISTOPÁD své čtenáře zcela jistě získá. Příběh je vyprávěn inteligentním jazykem a jistě, pochybnostem navzdory...
Lenička je pro mě noční můrou. Proto jsem snížil hodnocení ze čtyř na tři. Základy příběhu přeci nemohou kulhat...
Musím říct , za mně lehké zklamání. Autorku mám velmi ráda. Všechny předešlé knihy
mám ve své knihovně. Bohužel toto téma bylo již tolikrát zpracované že téměř není nic co by nebylo nic již napsáno. Předvídatelné a depresivní.
Hutné, temné čtení, stejně jako listopadová mlha. Přestože se kniha četla dobře, vždy mě jakoby obklopila úzkost a smutek. Řekla bych jen, díky bohu že to je jen fikce.
Přečteno raz dva. Jsem ráda, že je to jen fikce. Díky za to, že to v 89 dopadlo, tak jak to dopadlo.
Každopádně doporučuji!
Moc hezky napsaná kniha jako vždy od skvělé autorky Aleny Mornštajnové. Samotný příběh o tom, co by se mohlo stát po listopadu v r. 1989 byl však velmi smutný a určitě bychom takovou dobu nechtěli prožít.
Autorka při zpracovávání historických témat poprvé sáhla po fikci a zahrála si na coby kdyby. Co když revoluce v roce 89 nevyšla, stále jsou u moci komunisté a aby se podobné snahy o převrat neopakovaly, ještě víc utáhnou šrouby a vytvoří systém postavený na strachu obyvatel.
Knížka samotná trochu připomíná Tiché roky. Příběh událostí po roce 1989 sledujeme očima dospělé Maji, kterou kvůli účastem na nepokojích zavřeli, a pak malé Magdalény, která se ocitla v dětském domově.
Fiktivní atmosféru ve společnosti Mornštajnová vykreslila s grácií sobě vlastní. Strach a bezmoc, kterou její postavy prožívají, připomíná to, co jsme všichni pociťovali při čtení Hany.
Předem je jasné, že jde o hodně depresivní a náročné čtení. Pokud se do příběhu ponoříte, budete ho muset ještě chvilku rozdýchat. Ale i když třeba skalní fanoušky autorky nenadchne tolik, jako její předchozí díla, rozhodně stála za to.
Autorka chtěla oživit paměť těm, kteří občas hořekují nad tím, že dřív bylo líp, a vzdělat mladší ročníky, kteří socialismus nezažili. A to se povedlo na jedničku.
Četlo se to rychle, ale... Jako bych to uz nekde četla...kniha o tom, když dějiny píšou vítězové - Temné, sychravé, ponuré, přesně jako listopad, když toužíte se zabalit do deky s hrnkem kávy v teple domova a u svých blízkých a být rádi ze jste rádi. Přišlo mi to trochu jako knihy od Solzenicyna, jen 50. Leta zalozena do moderni doby u nas doma.Dlouho se mi nestalo abych hrdinum takhle nefandila a byli mi jedno. Asi jsem diky nadsenym recenzim cekala trochu neco jiného.
Asi před hodinou jsem dočetla tuto knihu a pořád přemýšlím, co mi kniha dala. Moje oblíbená autorka píše jako vždy famózně, všechny její knihy prošly mými prsty a možná právě proto cítím něco, co dost dobře nemohu popsat. Není to zklamání z knihy jako takové, Mornštajnová rozhodně psát umí, je to zklamání z obsahu. Jak by řekl Nikola Šuhaj... ."..bylo tu, není tu, havrani na plotu,..". Jako člověk, který špendlil v listopadu trikolóry na každý kabát, který potkal , OF bylo nėco jako rodina a už od pádu zdi v Berlíně u
rádia Svobodná Evropa jsem čekali, kdy a hlavnė jak to bude probíhat u nás, v Československu, proto jsem trochu věděla, o čem je v listopadu 89 řeč. To nadšení, ta síla lidu na Letné....to bylo něco, co si ponechám v srdci do smrti ...škoda, že mi jako národ se stmelíme jen když je hodně zle. Proto první myšlenku po dočtení...velectěnéčtenářské publikum promine...zklamání , smutek, zklamání.
Ještě jedna vsuvka s podtextem knihy, která mě napadla , když jsem si přečetla další komentáře. Opravdu tady u nás už není totalita? Opravdu si český národ umí zachovat demokracii? Opravdu by se za nás Karel IV a tatíček Masaryk nestyděli? Nebo jsem pořád to co jsme bývali- schovaní za vládnoucí ( nechci psát diktaturou) stranou a u televizních novin nadáváme , co se tady děje. Ale pouze doma , právě jen u těch televizních novin.... víc než nadávat doma na vládu neumíme. A potom odmítáme jít k volbám. Protože se, podle nás, stejně nic nezmění. Napadá mě, v souvislosti s tím, jak sleduji naši politickou situaci ve státě jeden text budovatelské písně ze 70 let- Teď , když máme co jsme chtěli.....
Přesně , úplně z duše mluví Ďobi-1968, jeho komentář je to, co jsem chtěla vyjádřit....
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Knihy od Aleny Mornštajnové byly zatím vždy skvělé, dobře popisovaly plynutí času, historické zvraty, lidské charaktery, rozdíly mezi generacemi atd., proto jsem se těšila i na Listopád. Ale bohužel jsem docela zklamaná. Tak do půlky jsem se pořádně nemohla začíst. Jediná Magda ve mně vzbudila nějaký zájem, emoce, a to ještě negativní (fakt mě dost štvala), jinak jsem si k žádné postavě nedokázala vytvořit vztah. Možná proto, že do pouhých 300 stran bylo namačkáno asi 30 let, takže žádná postava nedostala tolik prostoru nějak víc čtenáře zaujmout. Konec byl nijaký, nepřekvapivý, poměrně předvídatelný.