Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5493
5493
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Knížka se četla dobře a rychle. Nápad by tu byl, ale zpracování mohlo být i preciznější. Přesto hodnotím vysoko. Mám ráda knihy, které čtenáře vtáhnou hned do příběhu, než knihy, kde si autor polovinu knihy připravuje terén pro takový ten wau efekt.
Ani nevím co k téhle knize napsat. Pocity mám takové smíšené, nevím jestli se mi to líbilo nebo nelíbilo. Čekala jsem od toho úplně něco jiného. Ale četlo se to dobře.
Silné téma. Diktatura a vymývání mozků, možná hodně vyhrocené, ale věřím, že v Bělorusku nebo Číně se podobné osudy odehrávají. Ve mně Listopád rozpoutal hrozně moc emocí. Vcítila jsem se do pocitů matky, kterou odtrhnou od dětí. Pokaždé, když Marie psala Milá Leničko, draly se mi slzy do očí.
Krásna kniha, výborný námet, ktorý vedie k zamysleniu, aký iný by mohol byť náš život, keby...
Alena Mornštajnová je v dobrém slova smyslu spisovatelkou pro masy. Listopád byl mou čtvrtou čtenou (rovná se poslouchanou) knihou a sama sebe jsem překvapila, když jsem se do ní vůbec pustila, neboť zkrátka nejsem autorčinou fanynkou (pominu-li Hanu, ze které jsem si sedla kdysi na zadek, ale bůhví, jaké pocity bych z ní měla dneska). Zkusme si to shrnout – její knihy se dobře čtou, její knihy jsou celkem dobře vykonstruované, její knihy jsou řemeslně celkem dobře zvládnuté. ALE a to je opravdu velké – jsou taky prvoplánově líbivé, „šokují“ na sílu (prosím vás, že vás ten závěrečný zvrat vážně nepřekvapil), nejsou stylisticky ničím výrazné, jsou šablonovité a tentokrát si tedy neodpustím zkritizovat i naprostou plochost postav a velmi výrazné dějové díry. Sice jsem komunismus nezažila, ale nejsem si úplně jistá, že kdyby nepadl, vypadala by situace takhle vyhroceně. Spíš se mi zdá, že to autorka použila schválně, aby mohla čtenáře zanechat patřičně hlavou kroutícího, nebo je to možná jen apel na to, dávat si pozor kam směřuje naše současná politická situace… Ať tak či tak já sama jsem zaražená tím, že tuhle knihu tolik lidí adoruje. Poslouchala jsem ji jako audioknihu – v naraci se střídá Eva Elsnerová s Veronikou Khek Kubařovou a několik málo pasáží (konkrétně dopisy z vězení určené dceři) čte také Vilma Cibulková. Audiokniha je kvalitně zpracovaná, jak už u OneHotBook bývá zvykem, prvně zmiňovaná mi sice hlasově moc neseděla, ale krásně mi to vynahradila Veronika, jejíž hlas mám moc ráda.
Pokud se k této knize dostane v ne zrovna optimistickém rozpoložení, po jejím dočtení máte dvě možnosti. Řeknete si, jestli tedy má vůbec cenu v tomhle hnusném světě pobývat, nebo si oddechnete s vědomím, že se máte ještě královsky.
Jsem antiMornštajnová a po absolvování Listopádu se na tom nezmění vůbec nic. Autorka si pokusem o současnou českou dystopii ukousla obzvláště velkého sousta; nový 1984 nevznikl a ne každý se může stát Georgem Orwellem. Vycházejíc z co by/kdyby nabízí čtenáři velmi a velmi depresivní, dvěma hlavními hrdinkami nastíněný následný třicetiletý vývoj společnosti (s opatrnými odskoky za hranice státu). Subjektivní úhel pohledu jednak umožňuje rozehrát naplno širokou škálu emocí, za druhé se do jisté míry vyvarovat nelogičností spojených se zachycením širšího společenskopolitického procesu polistopadových desetiletí.
Román, který vznikl ve správnou dobu (cca třicet let po Sametové revoluci) a který si našel i své "správné" (tj. po současné původní české tvorbě volající) čtenáře. Víc pochvalných slov na adresu knihy neuvedu.
Skvělá myšlenka, zajímavý příběh, ale samotné zpracování mi přišlo často takové neosobní. Jen se to smýkalo po povrchu. Chybělo mi tam trochu víc zabřednutí do myšlenek a pocitů postav, možná trocha lyriky, víc atmosféry. Takhle mi to přišlo jako trošku promarněný potenciál, mohla to být výborná kniha, ale z mého pohledu byla nakonec "pouze" dobrá. Taková dystopie s důvěrně známými kulisami. Rozhodně stojí za přečtení.
Taková neředěná deprese. Napínavá mrazivá fikce. A vzpomínky ožívají…v roce 89 mi bylo 19 a strach jsme párkrát během listopadu opravdu měli.
(SPOILER)
Knizka jako celek je pro mne celkem nezazivna, tim, ze se to ma tykat ceskych dejin a nejakeho coby kdyby, ocenila bych vetsi zatahnuti ctenare do te doby, jak to teda jako melo vypadat - to, ze vsude stoji vojaci jsem si precetla dvacetkrat, ale nebyl to text, ktery by vyvolaval emoce.
Jedine, co vyvolavalo emoce byl vztah Lenky s Majou, clovek podvedome doufa v dobry konec, dokonce bych i prezila, ze maminku Oenk nestihne, protoze utekla a konecne nasla klid. To ze ji zabijou pohranicari je kruty konec pribehu.
Vic me asi bavily casti s Magdou nez s Majou, byly zazivnejsi a lip se clovek zacetl a vzil do deje.
I když je Mornštajnová paní spisovatelka, myslím, že by se měla držet událostí, které se staly, protože to jí jde perfektně... tahle fikce, jakokoliv chápu směr a důvod, mi přišla jako příšerná slátanina :( ale rozhodně slátanina hezky napsaná :D takže jsem dočetla do konce a dávám 3*
Nepřišlo to velké ACH, jak u předchozích knih i když se krásně četla a byla opravdu poutavá.
Vím, co nám tímto paní Morštajnová chtěla říct. Její knihy mám moc ráda, ale toto se jí moc nepovedlo. I přesto, že jsem knihu přečetla, tak je z jejích nejslabší. Ale beru, že je to věc názoru! Nicméně 4*
Nejsem fanynkou Mornštajnové, ač mám všechny její knihy přečteny, z jejich příběhů si na zadek nesedám. Paradoxně se mi Listopád ale líbil nejvíce.
(SPOILER)
Sama tak trochu nevím, kde začít.
Alena Mornštajnová je rozhodně paní spisovatelka a to nám opět ukázala i v knize Listopád, kde jsou veškeré vyprávěcí linky poutavé, člověk od nich nedokáže odtrhnout oči a má neustálou potřebu číst dál a dál.
Velkolepé odhalení, proč v jednu chvíli čteme o Maji a v druhou o Magdě, kdo a co k sobě jsou, jsme asi všichni odhadli už nanejvýš v polovině knihy, ale i tak bylo pro mne uklidňující se ve svých předpokladech ujistit v zavánu perfektně poskládaných Mornštajniných slov.
Rodinná tématika a jejich vzájemná pouta byla opět velice silná a člověka pak tak trochu bolí, když si je osud vezme do vlastních rukou s tím, že na ně bohužel nečeká poslední stránka s nápisem HAPPYEND.
Suma sumárum, knížku hodnotím velice dobře, uplynulo několik dní a já nad ní stále přemýšlím, něco velkého ve mě sakra zanechala! Je to zvláštní, ale mám pocit, že i přesto, že se jedná o fikci (my přeci žijeme v demokracii, že jo), v některých částech mi děj přišel tak současný. A poslední věc, pokud je zde nějaký milovník Orwella, tohle by pro něj mohla být zajímavá volba, mně při čtení na mysl přišla Farma zvířat.
Do Listopádu jsem se pustila kvůli lákavému tématu, byla jsem ale velmi zklamaná. Jde obecně o dystopii, ale provázanost s listopadem 89 je dost povrchní - kdyby u jednotlivých kapitol nebyla uvedena data, dal by se příběh zasadit do jiného času minulého i budoucího nebo do jiné země. Alternativní "velkou" historii totiž nelze popisovat jen skrze "malé dějiny" - autorka zcela pomíjí přirozené otázky, jako např. co se tedy stalo s hlavními organizátory protikomunistických protestů, pokud se osud vcelku bezvýznamné postavy ubírá tak, jak popisuje; jméno Havel padlo jednou. Neustálé zmínky o zmizelých a zavražděných nebudí ve čtenáři emoce, pokud za nimi nestojí příběh. Nevím, jestli autorka potřebovala knihu vydat co nejdříve, ale působilo to na mě tak, jako by text nebyl románem, ale jen jeho osnovou - autorka nevypráví, ale jen popisuje, což je bohužel trochu nudné.
Počáteční velká skepse, se kterou jsem k dystopickému dílu A.M. přistupovala, byla rychle rozptýlena známým stylem psaní, mírou uvěřitelnosti, strhujícími životními peripetiemi hlavních hrdinů i pocity zmaru, hněvu a lítosti, které se ve mně mísily. Jak málo stačilo, aby se dějinné události neubraly tímto směrem…Dobře, že je kniha napsána. Nám pamětníkům oživila vzpomínky pomalu zanesené prožitky dnešního rychlého konzumního života (kdy začínáme komunistickou zvůli z nostalgie trochu i bagatelizovat) a pro mladé snad může být varovným mementem!
A ano, Mornštajnová mě zase bavila.
A. Mornštajnová, nebo spíš my, její čtenáři, máme smůlu, že se jen těžko dokážeme oprostit od Hany. Takže ani tentokrát to Hana nebyla, knížka byla lehce předvídatelná, ale nedala se odložit. Při čtení mě mrazilo z toho, jaké to tady kdysi bylo, jaké to mohlo být a jaké máme neuvěřitelné štěstí, že žijeme ve svobodné zemi. Jsem ráda, že jsem si to zase připomněla.
Je mi až úzko z toho, jak to mohlo vypadat..... Tak moc jsem si přála, aby to dobře dopadlo, aspoň pro některé postavy.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
(SPOILER) Začátek knihy mě moc nenadchl, vlastně jsem se na Listopád ani tolik netěšila, ale postupně mě vtáhl a nepustil. Jsem ročník 90, takže mě osobně dost zasáhla představa, že bychom mohli žít v tak diametrálně odlišném světě od toho, který známe.
SPOILER:
Určitě mě víc bavily pasáže, které popisovala Magda. Její přerod v ženu, která bezmezně věří systému, až po náhlé uvědomění.
Pasáž, kdy Leničku odváděli od babičky a dědečka, mě zasáhla a byla pro mě nejsilnější z celé knihy. Jak by řekla moje babička "Jedno voko nezůstalo suchý"
Pokud kniha měla v někom vyvolat pocit vděčnosti vůči těm, kteří se zasloužili o svět, ve kterém žijeme, u mě se to povedlo na jedničku. S pokorou hodnotím vysoko a ukládám Listopád k Haně a dalším silným příběhům...