Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5460
5460
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Aktuálně mi od Aleny chybí přečíst pouze Slepá mapa. Všechny knížky byly skvělé včetně téhle. Autorka jednoduše nepíše zamilované románky, takže ti, co je mají rádi by po jejích knihách neměli vůbec sahat. Tenhle příběh byl smutný, chmurný, a nutil k velkému zamyšlení a u hodně lidí určitě i ke vzpomínkám. Já jsem v roce 89 byla ještě na houbách, ale dovedu se do toho vžít a představit si, jaké to muselo být. V knize byl režim velmi výstižně vylíčen, všechno krásně popsáno a příběhy postav byly dost neobvyklé, což se mi u čtení hodně líbí. Takže mne paní Mornštajnová opět nezklamala.
Kniha se četla dobře, měla depresivní a tíživou atmosféru. Více než postavy se vám pod kůži vryje hlavně podstata tehdejšího režimu, strach, udavačství a nedůvěra. Je to opravdu hodně uvěřitelné, ale díky bohu že to je jen fikce. Od Aleny Mornštajnové jsem četla lepší knihy.
Do této knihy se mi vlastně moc nechtělo, ač jsem velkým fanouškem Aleny Mornštajnové. Možná proto, protože dystopie zrovna nepatří k mým oblíbeným žánrům. V roce 1989 mi bylo 14 let a musím přiznat, že jsem za tu dlouhou dobu i já jako mnoho jiných zapomněla, jak moc se vše změnilo a jak se nám od roku 1989 i přes mnohé problémy daleko volněji dýchá. Čtení to bylo neveselé a často až děsivé, ale každopádně 5* si kniha za mě bezesporu zaslouží, i když zřejmě už nebudu mít nikdy odvahu se k ní znovu vrátit. Po jejím přečtení jsem musela sáhnout k opravdu oddechovějšímu letnímu žánru, abych se z toho trošku "vzpamatovala". Každopádně jsem autorce vděčná, že se podle informací, které jsem slyšela v rozhlasovém rozhovoru s ní, rozhodla po mnoho letech rozmýšlení takovou knihu napsat. Ono občas neškodí si připomenout i to, co už vlastně vědět nechceme.
Tohle byl totální "pád" do mé nejtemnější noční můry. Docela ráda brouzdám dystopickými světy, ale tenhle byl tak reálný, že už se zase bojím o naši budoucnost. Ne že bych si z dob komunismu moc pamatovala, ale pokud jste shlédli pár dokumentů a poslouchali vyprávění lidí, vaše představivost ten svět strachu vykreslí přesně v těch šedých barvách, které Mornštajnová zmiňuje. Navíc mi došlo, že v takovém světě bych také vyrůstala v ústavu a asi by ze mne také byla vzorná soudružka.
Mája je obyčejná zdravotní sestřička, má dvě malé děti a manžela, rodinu, jejím životem jak parník převalí události roku 1989 a už není úniku.... Skvělé, úžasně vybudovaný příběh, vše perfektně vysvětleno, proč a jak se stalo. S knihami paní Aleny to mám dost jednoduché, vím, že perfektní jsou všechny, ale mám oblíbenější a méně oblíbené podle tématu, tato rozhodně patří do úplné špičky spolu se Slepou mapou. V roce 89 mi bylo 13, naštěstí dost málo na to, abych musela něčeho litovat, ale dost hodně na to, abych si vážila toho, že dnes žijeme v krásné, úžasné a svobodné zemi. Díky za to připomenutí! I na poli dystropie opět skvěle napsáno až do posledního řádku!
Otázku, co kdyby....jsi ve svém životě položil zřejmě každý z nás. Ať už šlo o zlomové okamžiky nebo o úplné prkotiny. Několikrát jsem si přála mít zpětně možnost podívat se, kam by se můj život ubíral, kdybych zvolila jinak. Jaká by asi byla varianta B, kde bych byla a co všechno by se změnilo. Nikdy mě, ale nenapadlo, jaký by byl můj život, kdybych se místo do prvního svobodného roku narodila do nesvobody a můj život by byl určován "vyšší" mocí. Děsivé, pro mě osobně nepředstavitelné a natolik odstrašující, že doufám, že nikdy nezažiji dobu, kdy svoboda je prázdný pojem, věřit v lepší zítřky a důvěřovat lidem je bláhové a hrdinské zároveň. Skvělý námět a zpracování.
Stran chápání komunismu mám osobní zkušenosti jen do svých 10ti let, a pak různá vyprávění druhých, vlastní četba. Knihu jsem brala do ruky i se záměrem oživit si znalosti o tom, jak to fungovalo a také to pak dát třeba přečíst náctileté dceři, aby mohla lépe pochopit, co to tady vlastně bylo za režim. První pár desítek stran mě až tak nebavilo a přišlo mi, že to celý režim kreslí po povrchu, a člověk z knihy vnímal jen to, co jsem byla schopna vnímat a cítit už v těch 10ti letech, kdy komunismus padl. Přemýšlela jsem, že knihu odložím. Někde za první třetinou mě to ale začalo bavit, asi hlavně s linkou příběhu dítěte - Magdičky, vychovávané v ústavu na vzornou soudružku. Duch polistopadové doby je v knize líčen velmi podobně jako tvrdá 50.léta. Pro mě věrohodná fikce. Příběh pokrývá cca 25 let života hlavních aktérů, takže každé období je jakoby jen tak načrtnuto, v něčem se to nezanoří hlouběji, v něčem zase vzniká pocit, že ano, nicméně kniha se postupně dostává pod kůži. I postavy v něčem jsou a nejsou hlouběji vykresleny, těžko se mi to popisuje. Spíše jsou prototypem úplně obyčejných lidí semletých duchem doby, kolem osudu, který v té době sdíleli mnozí. Příběh je lidský, pochmurný, přesto v něčem takový neokázalý. Právě ten duch doby je to, co je v knize vykresleno nejvíce do hloubky, nejvice to utkví, nejvíce to čtenář niterně pocítí. Ta atmosféra mezilidských interakcí, to udavačství, ta všudypřítomná nedůvěra jednoho k druhému, ten strach a sevřenost. A pak samozřejmě ta ztráta mnoha let jednoho lidského života, nemožnost vychovávat své děti, stesk po nich..... To jak Magda dlouho nedokázala či nechtěla prohlédnout systém nebylo vůbec nerealistické. Jeden člověk, kterému v době převratu bylo 18 let, mi vyprávěl, že chvíli před listopadem si s ním jeho kamarád povídal a nadával na komunismus a že on na něj civěl a vůbec nechápal, o čem to mluví a úplně vážně mu říkal, jaktože neví, jaký byl Lenin hrdina a co to mele, že přece každý ví, že Západ, to jsou imperialistický svině. Říkal, že vše pochopil fakt až po listopadu, že mu to před tím nikdo nevysvětlil a nic jiného prostě neznal. Je to chytrý člověk, dnes úspěšný podnikatel....
Za mě rozhodně zajímavý příběh. Dikybohu, že je jen smyšlený. Komunismus je svinstvo.
Dočteno...za mě příliš depresivní. Předchozí knihy byly opravdu čtené jedním dechem. Tato zase až tak ne. Vím, že ke knize se už nevrátím jako k jiným od autorky.
Dočetla jsem s velkým přemáháním. Na mě moc sci-fi asi.
Hana prostě nasadila laťku hódně vysoko.
Uplakané, pochmourné a nevyzpytatelné počasí posledních dnů vykreslilo dokonale atmosféru knížky, kde autorka popisuje příběh v naší zemi, který se naštěstí nestal. Lidé, prosím čtěte! Tohle čtení není veselé, ale alternativní historie po listopadu 1989 je dostatečným strašákem, aby se tohle období už nikdy neopakovalo.
Listopád jsem přečetla jen do třetiny, pak knihu odložila. Jaký smysl má představovat si, že něco, co dopadlo ve skutečnost dobře, dopadlo strašně špatně? Na světě je dost reálných hrůz, netřeba se babrat ve falešných. Vývoj v naší zemi po roce 1948 byl dostatečně zlý, nepotřebujeme fabulovat o stejném marasmu pi 1989.
Co se mohlo stát…, ale nestalo.
Co mohlo být…, ale nebylo.
LISTOPÁD Aleny Mornštajnové láká a čtenář o knize přemýšlí dřív, než se mu vůbec kniha dostane do rukou. Já jsem sama v sobě dlouho spekulovala, o čem asi bude a jakou alternativní budoucnost nám vykreslí. Když jsem knihu poté rozečetla nemohu říci, že bych byla zklamaná, ale večerům s LISTOPÁDEM chyběla vášeň. Na jeho čtení jsem se příliš netěšila, a to přitom jinak knihy Aleny Mornštajnové hltám přímo vyhladověle.
Co se týče stylistické stránky románu, nelze mu vytknout nic. Je oblíbenou autorkou vyloženě prodchnut. Zkrátka jsem od první kapitoly věděla, že čtu dílo paní Mornštajnové. I co se týče vykreslení postav a vedení samotného příběhu, lze poznat, kdo knihu napsal.
Pokud máte knihy Aleny Mornštajnové rádi, vrátíte se společně s LISTOPÁDEM domů, i když ho čtete poprvé.
Atmosféra příběhu se mi však nenavozovala snadno. Děj ze začátku plynul zvláštně pomalu a převážně nezáživně – nebo tak mi to alespoň připadalo. Do postav jsem se vciťovala a nezavrhovala je, i když proklouznout do hloubi jejich duší bylo o něco náročnější než u postav z jiných děl spisovatelky. To, že jsem si k nim vlastně utvořila pouta, mi došlo, až když příběh definitivně skončil a já věděla, že víc nedostanu. To, jestli mi budou chybět, ukáže až čas…
Nejvíce mě zaujaly ženy, které se mihly na pár stránkách a byly jen jakýmsi oparem, který ozvláštnil děj. Mně však připadaly nezapomenutelné – paní Karla a Majina babička. Ženy skrz naskrz prolezlé životem Alena Mornštajnová tvořit prostě umí.
LISTOPÁD mě nepřekvapil. Nenadchnul. Vyvolal ve mně však hromadu otázek a nutil mě přemýšlet a fantazírovat. A svým způsobem na něj budu asi těžko zapomínat, protože je zcela jedinečný.
Když však vzpomenu na dny, kdy jsem četla TICHÉ ROKY nebo SLEPOU MAPU, život s LISTOPÁDEM byl prostě zcela odlišný. Nevím, zda se k němu vrátím. Ale nějakou dobu na něj budu asi ještě myslet.
Za mě určitě ne nejlepší Mornštajnová… Přesto kniha zasluhující si pozornost. Je škoda ji minout či opominout. Jediná svého druhu, možná překonaná čtenářovým průběžným sněním… Nedosycená. A přesto lidsky krásná.
Čím jsem četla déle, tím se mi to líbilo více. Žila jsem s postavami, vciťovala se do nich a jejich osudy mě dost rozrušovaly. Říkala jsem si, jak asi autorka zvládala psát takhle temné téma a neupadnout z toho do depresí. Bylo mi líto matky, která nemůže vidět vyrůstat svoje dítě jen proto, že svobodně řekla svůj názor. Celou dobu jsem si říkala, že je to knížka na čtyři hvězdičky, ale pak ten konec! Ten mě úplně dostal, dojal a okamžitě jsem věděla, že dám hvězdiček pět.
Nemám k téhle knize co říct, všechno už tu řekli jiní a jen bych se opakovala. Přečteno jedním dechem.
Návrat do padesátek. I toho jsme se v nejisté době demonstrací na konci roku 89 trochu báli. S padesátými léty se ale autorka nespokojuje, její alternativní historie žene východní Evropu až kamsi k severokorejské cestě. Během mrazivé četby jsem si vzpomněl na slova kamaráda Pepy, který před revolucí sloužil na zadrátované šumavské hranici. Na otázku, zda tam také někoho zastřelili, odpověděl: „Jo, ale jen málo.“
On u toho prý naštěstí nebyl, dělal spojaře.
95 % (aktuálně 1790 hodnocení s průměrem 84 %).
...
Nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará. Jako pán o psa přivázaného k boudě. Ale byly i věci, s nimiž se vyrovnat nedokázala. Třeba s pomyšlením, že bude muset naučit své děti lhát, aby mohly v rámci systému prožít ne-li spokojený, tak alespoň bezpečný život.
...
Na rozdíl ode mě ale s pochybami žil celý život, byl smířený s myšlenkou, že stav věcí je pevně daný a nikdy se nezmění.
...
Pokud se v médiích objevila jakákoli zmínka o Západu, upozorňovala jen na to, co bylo špatné. V televizi a v kinech bylo možné vidět jen hry, seriály a filmy natočené v socialistických zemích. Signály zahraničního vysílání rušily výkonné rušičky a o satelitním vysílání si lidé na Východě mohli nechat jen zdát, stejně jako o internetu a mobilních telefonech. Za velké štěstí a výsadu bylo považováno vlastnictví pevné telefonní linky. (A takhle přesně to tu až do poloviny osmdesátých let opravdu vypadalo, proto velká část populace snila o emigraci. Pozn. MI-380)
K Listopádu jsme přistupoval dost rezervovaně a bez očekávání. Od Aleny Mornštajnové jsem doposud nic nečetl a především napsat dobrou alternativní historii je ohromně těžké a nedokáže to každý. Povedlo se to Mornštějnové? A to je věc, na kterou odpovědět neumím. Ona to v podstatě alternativní historie ani není. Román se odehrává v jakémsi bezčasí, stejně tak to mohlo být o dvacet let dříve než později. Navíc fungování dystopické společnosti je jen načrtnuto a autorka s tím motivem nijak zvlášť nepracuje. Jen naznačuje a to nijak originálně. Takže z tohoto pohledu zklamání. Ale proč tedy čtyři hvězdy? Protože se to až překvapivě dobře čte. Už dlouho se mi nestalo, abych u knížky vydržel i dlouho přes půlnoc. Podle mne soustředění se pouze na dvě hlavní postavy funguje a dokáže čtenáře vtáhnout do děje. Uvidím, jestli to podobně funguje i u dalších románů autorky.
(SPOILER)
Začátek knihy mě moc nenadchl, vlastně jsem se na Listopád ani tolik netěšila, ale postupně mě vtáhl a nepustil. Jsem ročník 90, takže mě osobně dost zasáhla představa, že bychom mohli žít v tak diametrálně odlišném světě od toho, který známe.
SPOILER:
Určitě mě víc bavily pasáže, které popisovala Magda. Její přerod v ženu, která bezmezně věří systému, až po náhlé uvědomění.
Pasáž, kdy Leničku odváděli od babičky a dědečka, mě zasáhla a byla pro mě nejsilnější z celé knihy. Jak by řekla moje babička "Jedno voko nezůstalo suchý"
Pokud kniha měla v někom vyvolat pocit vděčnosti vůči těm, kteří se zasloužili o svět, ve kterém žijeme, u mě se to povedlo na jedničku. S pokorou hodnotím vysoko a ukládám Listopád k Haně a dalším silným příběhům...
Knížka se četla dobře a rychle. Nápad by tu byl, ale zpracování mohlo být i preciznější. Přesto hodnotím vysoko. Mám ráda knihy, které čtenáře vtáhnou hned do příběhu, než knihy, kde si autor polovinu knihy připravuje terén pro takový ten wau efekt.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Paní Mornštajnová píše krásně.. čte se to hezky...
Dnes si nedokážeme představit, že bysme toto zažívali. Násilné odloučení od dětí a všude udavačství, nedůvěra.
Musím říct ale, že povinnost pracovat nepatřilo mezi špatné povinnosti..dnes by to u některých byla potřeba a ne je podporovat sedět doma a přiživovat se na ostatních.
Jsme zhýčkaný. Máme se tu dobře. Vždy by mohlo být lépe,to je jasné.