Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5310
5310
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Umění vyprávět, to je hlavní deviza Aleny Mornštajnové. Dokázala ji ve všech knihách, které zatím napsala. Nechybí ani Listopádu, nepříjemné vizi toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby.
V předchozích románech nastavila sama sobě vysokou laťku a i když Listopádu nelze upřít kvality (příběh, ženské hrdinky, atmosféra), nedostavil se u mě wow efekt tak jako u předchozích knih. To téma je zvolené skvěle, nicméně bych ho viděla zpracované klidně jako ságu typu Osmý život pro Brilku, úplně si o to říká. Autorka se však rozhodla pro kratší, čtenářsky přívětivější vyprávění, které pro mě skončilo trochu moc uspěchaně, bez katarze, která je obsažena v předešlých knihách.
Listopád se čte jedním dechem, příběh plyne jako řeka a bere vás s sebou. Vlastně mu nelze nic vytknout. Jen se zkrátka nemůžu zbavit pocitu, že z tématu šlo vydolovat mnohem víc.
Wow.. Zase mě paní Mornštajnová dostala... Je to úplně něco jiného, než jsme od ní do teď měli možnost číst, ale za mě rozhodně palec nahoru. Zážitek z knihy jsem asi schopna shrnout pouze do jedné věty: Jsem strašně vděčná, že jsem se narodila do svobodné země.
Dočetla jsem a jsem zklamaná. Myslím, že nebylo nutné psát tak naprosto beznadejnou knizku. V podstatě se tam nestalo nic pozitivního, dočetla jsem jen proto, abych věděla, jestli přijde něco pozitivního, ale nepřišlo. Opravdu zklamání.
Dočteno a za mě, bohužel, zklamání. Všechny ostatní knížky od té PANÍ SPISOVATELKY se mi četly lépe, byly pro mě zajímavější, poutavější. Osobně si myslím, že problém byl ve fikci, nemám ji ráda, nevyhledávám ji ani ve filmech ani v knihách, i když záměr byl určitě dobrý, výsledek za mě spíše ne :-(
Právě je to pár minut co jsem knížku dočetla. Prostě jsem si potřebovala udělat prostor a knížku v kuse dočíst.
Srdce mi tluče o ostošest a trochu mám žaludek na vodě. Při představě, že by život od roku 1989 pokračoval, tak jak píše paní Mornštajnová.
Líbí se mi taková úvaha. Není samozřejmostí, že žijeme dnes takto. Vážím si každého dne a děkuji za takovou knihu, která mi dala další náboj do toho, že svoboda a demokracie má smysl.
Začátek dobrý jako každá kniha pani Mornštajnové.Jsem na straně 41 začíná dilema v pokračování čtení. V roce 1988 jsem byl na vojně a v jedné hospodě v Týňe nad Vltavou jsme si pustili s kamarádem pusu na špacír s hostinským o tom že jsme čekali převrat který se v ČSSR konal snad každých dvacet let. Druhý den jsme se báli zda nás hostinský nebo někdo jiný nenabonzoval a zda nepřijdou kontraši nebo VB. Taková byla doba. Když přijel do Prahy Gorby, tak jme zrovna byly v útvarovém kině na Postřižiny a náš politruk nám přerušil promítání a vyhlásil nástup na buzeráku. Rozpočitával každého druhého a ten si měl připravit jen samopal a spacák pokud bude vyhlášen poplach, mělo se jet do Prahy. Nálada mezi náma byla taková,ze by jsme proti Pražákum nezakročili,ale určitě se přidali na stranu našich rodin,známich atd. i za cenu vezeni.
Náš ročník 1968 byl hodně odhodlán.
Dnes když vidím jaký eurosvázaci a politruci v Praze vyrostli a pokud se najde někdo s jiným nazorem , tak ho okamžitě označí za rasistu,nebo Ruského špióna.
Začínáme opět poslouchat jednu velmoc a vlastenecký názor není vhodný.
Alena Mornštajnová je dle mého názoru nejlepší současná česká spisovatelka a Listopád byla další skvělá kniha. Přečetl jsem ji na jeden zátah a moc se mně líbila.
Co kdyby... Občas mi bylo trochu úzko, občas mi bylo hodně úzko. Úzko z toho, co kdyby.
Muž z vysokého zámku v českém provedení. Toto byla dystopie se vším všudy, hutná, depresivní, nekompromisní. Dva osudy, které se nemohou více lišit. Více jsem si užívala příběh Magdaleny, pojetí výchovného ústavu mě bavilo, i když jsem z něj měla husí kůži. Přečteno jedním dechem, největší úzkost po dočtení knihy jsem měla při představě, že jsme třeba v podobném světě mohli žít.
Autorka, je jednoznačně nejlepší spisovatelka, kterou jsem v poslední době četla. Přečetla jsem všechny předchozí knihy a těšila se na novou. Je to trochu jiná kniha, ale úplně mě pohltila. Vyvolávala ve mě velmi silné emoce, běhal mi mráz po zádech. V listopadu 89 mi bylo 26, měla jsem malé dítě a čekala druhé....a měla jsem strach. Tu knihu by si měl přečíst prostě každý a hlavně mladí, kteří tomu nevěří. Můžeme být jedině šťastní, že ta kniha je "jenom" fikce.
Kniha je pohlazením po duši. Krásně se čte, děj čtenáře vtáhne a nepustí. Obsah nutí nad zamyšlením. Opravdu by to tak mohlo dopadnout a tak bychom třeba žili? A jak bychom se zachovali my?
Kniha není o velkých dějových zvratech. Příběh Maji a její rodiny na pozadí listopadových události, které v knize dopadly jinak. Závěr s bylinkami mi trochu připomínal lidového léčitele Mikoláška.
Autorka si vybrala velmi zajímavé téma; mnoho z nás si určitě položilo otázku - "jak by to asi u nás ve státě vypadalo, kdyby se revoluce v roce 1989 nepovedla?", ale už málokdo si na ni dokáže zodpovědět. Mornštajnová se do toho vrhla, za to jí patří všechna čest, ale výsledkem je pro mě průměrná kniha. Dle mého skromného názoru autorka nevyužila potenciál, který téma nabízelo. Naproti tomu se vrhla již do osvědčených kolejí. Rodinný příběh vystavěný na velkých dějinných událostech (zde fiktivních).
V knize mi chyběly detailnější informace o tom, jak by režim fungoval, jaký by to mělo ohlas ve světě, vliv na ekonomiku, mezinárodní vztahy apod. Všechno tohle sice bylo v románu zmíněno, ale jen velmi okrajově.
Čekal jsem od románu filosofické a existenciální tázání, popíchnutí, nespokojenost a ekonomicko-politické rozbory (na teoretické úrovni) ...ale dočkal jsem se jen odpočinkové četby.
Už hodně dlouho jsem si říkal, že je škoda, že neexistuje třeba film, seriál nebo kniha, která by zpracovávala alternativní verzi událostí roku 1989 tak jako ve světě existuje hodně podobných projektů zpracovávající třeba alternativní konec druhé světové války.
Kniha se jako všechny knihy Aleny Mornštajnové čte dobře a rychle.
Při čtení jsem měl pocit, že je to takový "dystopický miš-maš". Chvíli jsem měl pocit, že čtu Hunger games nebo Příběh služebnice s kapkou Svědectví o životě v KLDR.
Za mě rozhodně skvělé a odvážně zvolené téma nebylo využito na plno. O fungování režimu a vlastně i celé té alternativní verze reality se moc nedozvíme. Celý děj se vlastně točí okolo našich hlavních postav, které ale dění ve státě z různých důvodů nevidí.
Já bych "moc rád" nahlédnul právě pod pokličku režimu, který listopad 1989 přežil. Zároveň si myslím, že i pohled z venku tedy ze západu na celou situaci i třeba až na konci knihy by byl rozhodně zajímavý.
Téma alternativní historie mě příliš neláká, ale mám ráda styl této autorky, a proto jsem se nechala ke čtení zlákat. Nikdy jsem u knihy tolik neproplakala, protože se Mornštajnová dotkla citlivého místa - dětí a rodiny.
Fantasticky zpracováno a já opět děkuji, že dějiny se v roce 89 otočily jiným směrem.
Spisovatelka se zase předvedla, tedy v dobrém , v Tichých rokách jsem cítila uspěchanost, ale tady se ponořila do příběhu, který prožít NENÍ nemožné, stačí vědět, co se dělo za stalinismu, co se děje v Korey, Bělorusku apod. Měli bychom se o svobodu bát a bojovat za ní. Literatura má nejen bavit ale hlavně vzdělávat , povznášet mravně nebo upozorňovat na bezpráví. Zním pateticky, ale mám to tak, odmítnout knihu jen proto, že je depresivní a nepomyslet proč, to je přesně to, co vede k vítězství kreatur na Hradě a Parlamentu. Silná kniha v pravý čas. ( Orwell taky vypadal jako depresivní fantazie)
Kniha plná deprese. 10 dní po 17. listopadu vláda potlačí protesty, spoustu lidí pozavírá, postřílí, děti odebírá do ústavů. Život na principu šikany, ponižování, špehování, pomlouvání, princip strachu. Totální beznaděj.
Autorka píše dobře, ale mohla by si vybrat nějaké pozitivnější téma. Nic takového už nikdy číst nechci.
Jsem ráda, že 17.11.1989 dopadl tak jak dopadl a né jak je v knize popsáno. Važme si toho!
Prvotní nadšení ze slibné premisy bohužel rychle vyprchalo. Autorka si vybrala zajímavé zajímavé téma, ale jeho zpracování mi přijde nedotažené, zůstalo až příliš nedořečeného nebo jen naznačeného.
Kniha je víc zaměřena na individuální dystopický prožitek hlavních hrdinek než na budování alternativní historie, což není nutně špatně, ale celé to stojí, a hlavně padá na pocitech – a přitom i jejich vykreslení mi přišlo místy zkratkovité a povrchní.
„Nových“ polistopadových poměrů si až na pár letmých zmínek moc neužijete. Působilo to na mě jako Svědectví o životě v KLDR (celkové fungování společnosti) šmrcnuté Příběhem služebnice (hlavně kapitola z tělocvičny), Žítkovskými bohyněmi a Stručnými dějinami hnutí (postava Magdy). Není to špatné, ale čekala jsem víc.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Skrýt reklamy
Přečteno jedním dechem a v duchu stále s Majou a Magdalenou...Můžeme v duchu jen poděkovat lidem, kteří za nás demonstrovali v listopadu 1989 a my máme možnost žít svobodně...