Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5432
5432
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Prvotní nadšení ze slibné premisy bohužel rychle vyprchalo. Autorka si vybrala zajímavé zajímavé téma, ale jeho zpracování mi přijde nedotažené, zůstalo až příliš nedořečeného nebo jen naznačeného.
Kniha je víc zaměřena na individuální dystopický prožitek hlavních hrdinek než na budování alternativní historie, což není nutně špatně, ale celé to stojí, a hlavně padá na pocitech – a přitom i jejich vykreslení mi přišlo místy zkratkovité a povrchní.
„Nových“ polistopadových poměrů si až na pár letmých zmínek moc neužijete. Působilo to na mě jako Svědectví o životě v KLDR (celkové fungování společnosti) šmrcnuté Příběhem služebnice (hlavně kapitola z tělocvičny), Žítkovskými bohyněmi a Stručnými dějinami hnutí (postava Magdy). Není to špatné, ale čekala jsem víc.
Listopád byl pro mne jednou z velmi očekávaných knih tohoto roku a jsem ráda, že mne kniha vlastně nezklamala. Alena Mornštajnová přišla opět se zajímavým příběhem o pohnutých lidských osudech ovlivněných politicko-společenskými událostmi naší země. Tentokrát to autorka ovšem zasadila na své poměry netradičně do alternativní verze naší historie.
Samotný děj knihy je dost deprimující, ostatně jak už to u knih Aleny Mornštajnové bývá. Nelehké životní události postav, neutěšená atmosféra, napjaté mezilidské vztahy. Autorka zde na osudech svých postav vykresluje fungování společnosti, která žije v sevření přísných vládních restrikcí, nevědomí, dezinformací, udavačství a strachu z vězení, kam se člověk mohl dostat i za naprostou maličkost. Neveselé čtení o věcech, které se sice po roce 1989 naštěstí nakonec nestaly, ale které až moc nápadně připomínaly skutečný život v 50. letech a za doby normalizace.
Pravda, Listopád se mne možná nedotkl tolik, co autorčiny předchozí knihy Hana a Tiché roky, každopádně se jedná o velmi čtivé dílo, od kterého se mi těžko odcházelo. Ačkoliv musím přiznat, že mi postavy občas v některých místech přišly trochu plošší a popis daného režimu bych možná snesla také trochu detailnější a z širšího úhlu pohledu - ne jen vyprávěný z pohledu ženy-vězeňkyně a z pohledu dívky z dětského domova.
Každopádně knihu za sebe mohu doporučit. 4 hvězdy jsou rozhodně na místě.
V roce 1989 mi bylo 18 let. Když se při čtení knihy do té doby vracíte,můžeme být rádi, že jsme měli sametovou revoluci. Myslím, že autorka nepřeháněla, klidně by mohlo být i hůř ...
Téma knihy naprosto super. Ale za co strhávám hvězdu je nepropracovanost postav, které oproti ostatním v dalších knihách jsou představovány povrchně a mám tak trochu pocit, že je vše psáno "horkou jehlou"
Knihy paní autorky se mi velice líbí, v podstatě jde o jednu z mála českých autorek, které mne oslovily v posledních letech. Přečetla jsem od ní všechno, a tak jsem neváhala koupit i tuto knihu. Je pravdou, že jsem ji přečetla za tři dny, ale musím říct, že mě příliš nenadchla. Alternativní historie mi nevadí, ba právě naopak. Jenže když má člověk npřečteného např. Orwella neubrání se srovnání a v tomto směru si myslím, že si autorka uklousla velké sousto. Chybí mi větší dotažení a rozepsání reálií, celkové pojetí doby mi přijde naivní, jakož i vykreslení některých postav. Takové černobílé vidění.
Co by kdyby... Paní Mornštajnová je skvělá spisovatelka a z tématu co by se stalo, kdyby sametová revoluce neproběhla, vytvořila úžasnou, mrazivou knihu, která zanechá velkou stopu. Nikdo neví, co se mohlo stát, toto je jen jeden z možných scénářů, ale ta možnost tu je a člověku z toho není lehko. Díky za knihu
Mornštajnová zraje, s každou knihou je lepší a lepší. Pravda, příběh není úplně tím, co jsem čekala – namísto slibované vize alternativní reality autorka velmi výstižně popisuje českou historickou zkušenost padesátých a normalizačních let, přičemž k fabulování se uchyluje jen v detailech – o to je ovšem vyprávění děsivější. Prakticky všechno, co se v knize dočteme, byla někdy v naší minulosti pravda, a ten nepatrný zbytek, který je vymyšlen, pravdou být může, pokud nepřestaneme s dnes tak moderním relativizováním zrůdnosti komunistického režimu a nebudeme si důsledně připomínat, jak moc totalita poznamenává lidský charakter, jednání, osud. Pro mě česká varianta na Orwella, čtivější a bohužel i uvěřitelnější. Varování, že totalita není jen záležitost Číny a Severní Koreje, ale trvalá hrozba pro všechny, kdo se nezajímají o svou historii a politickou současnost.
Co by kdyby... Ještě, že to v 89. dopadlo jinak. Připomenutí dávno zapomenutých praktik vůbec nebylo na škodu.
Tak moc jsem se na novou knihu p. Mornštajnové těšila, tolik jsem očekávala a jak moc jsem zklamaná. Bohužel mě kniha kromě úzkosti nepřinesla vůbec nic. Musela jsem se nutit číst a těšila se až ji budu mít “konečně” přečtenou. Toto nebyl šálek mé kavy. Každopádně mě to vůbec neodradilo a těším se na další knihu, protože všechny předchozí knihy prostě miluju.
Ehm nevím, co si mám o knize myslet. Je poutavě napsaná a téma alternativní historie je ok. Ale představa že nebýt revoluce, tak by to tu vypadalo jak v Severní Koreji, je podle mě opravdu mimo a kazilo mi to prožitek z čtení. Prosim vás pěkně. Už i na Kubě můžou lidi podnikat, mají internet, dá se i vycestovat. U nás by to vypadalo obdobně. Fikce musí být uvěřitelná, i když je to fikce. To bude asi důvod, proč jsem si tuto knihu moc neužila.
Byla jsem strašně zvědavá, jaká knížka bude. Psaní paní Mornštsjnové mi sedí, vyhovuje mi její úsporný styl, který mnohdy zapůsobí víc než 1000 slov. V listopádu mi ale občas přišlo, že je škoda, že jsme se nedozvěděli něco víc, větší podrobnosti, víc myšlenkových pochodů hrdinek, pár stránek navíc by určitě nevadilo. Moc se mi líbil nápad s vloženými dopisy. Přečteno za dva večery.
Knížky Aleny Mornštajnové mám velmi ráda. Po přečtení Listopádu mám ale velmi smíšené pocity. Možná je to situací, v níž v současné době žijeme, a nejistotou, již pociťujeme kvůli některým současným opatřením. Možná je to proto, že nechci v kontextu dneška přemýšlet, co by se stalo, kdyby ... A také proto, že mi trochu připomínala Orwella, který je dle mého názoru nenapodobitelný. Takže za mě tři hvězdičky.
Rozhodně zajímavé počteníčko, doba, kterou si moc dobře pamatuji... jsem ráda v době dnešní, i když má své mouchy. Každopádně o 1 hvězdu méně - trošku slabší drive...
Autorka opět nezklamala.
Je to fikce…naštěstí…
Možná někdo namítá, že je to zkreslené, že socialismus u nás těsně před svým kolapsem nebyl tak strašný. Nebyly to sice už padesátá léta, kdy se odsuzovalo k trestu smrti. Režim však dokázal skutečně zavařit a znepříjemnit život.
Když přijeli ruské tanky v roce 1968, bylo mi 7 let a události kolem nás jsem nechápala. Pak nastala normalizační doba temna. Až časem jsem mnoho věcí pochopila. Mrazí mi, když si uvědomím, co by bylo, kdyby nebyl rok 1989.
Možná bych přidala dalších 100 stran, ten konec byl na mě skutečně dost rychlý a čte se to moc pěkně. Ale děkuji za krásný zážitek.
Přiznám se, že jsem bojovala s faktem, že příběh je postavený na fiktivní historii. Nicméně i tak jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Neustále jsem přemýšlela o tom, jak musí vypadat život v zemi s totalitním režimem... a jaké máme štěstí.
Samotný příběh dvou žen je skličující, tísnivý a nepříjemný pocit mě tížil ještě dlouho po přečtení.
Poutavě napsaný příběh, na jaké jsme od spisovatelky zvyklí. Ale...
Po celou dobu, kdy jsem knihu četla, jsem měla intenzivní pocit úzkosti a musela jsem si připomínat, že je to jen fikce. Jenže v době nacismu byly děti skutečně odebírány k převýchově.
V době komunismu byli lidé vězněni pro odlišné názory a hranice střežený
armádou.
Tak ona to není zas tak velká fikce. Příběh Marie a Magdalény byl neskutečně smutný.
Važme si svobody a když jsme nespokojení, reptejme. Jen nedopusťme její ztrátu .
Knížka se čte velice lehce, je uvěřitelná. Človek zůstane přemýšlet, co kdyby .... a bohužel v někde to takhle stále funguje :(
Příběh je sice fikce, ale zároveň tak uvěřitelný, až z toho běhá mráz po zádech. Ano, i takhle jsme mohli tehdy dopadnout. Přečetla jsem za dva večery, konec mi otevřený nepřipadá.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Jsem ráda, že 17.11.1989 dopadl tak jak dopadl a né jak je v knize popsáno. Važme si toho!