Malone umiera
Samuel Beckett
Antiromány série
< 2. díl >
Román Malone umiera, ktorý vyšiel v roku 1951 ako druhý zväzok voľnej trilógie predstavujúcej lineárny vývin Beckettovej románovej poetiky, je jedným z autorových kľúčových diel spochybňujúcich tradičné románové prvky, ktoré významne ovplyvnili európsku a svetovú literatúru.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Malone meurt, 1951
více info...
Přidat komentář
Molloy byl bezchybná, hutná pecka, Malone je slabší. Beckettovo psaní je víc rozbité, střídání rovin nahodilé, mnoho pasáží bych označil za nadbytečné. Čtení sice bylo stále extrémním zážitkem, který pravidelně mou pozornost tangentálně vykolejoval k vlastním úvahám, dojmy po přečtení se ale rychle rozpustily. Poslední stránky působily spíš jako manýra než autentický umělecký výkon.
Autorovy další knížky
2005 | Čekání na Godota |
1996 | Molloy |
1995 | Murphy |
1994 | Konec hry |
1998 | Nepojmenovatelný |
Malone umírá jeví se i mě poněkud slabší oproti její sestřičce. Po dočtení vlastně nemám nijak moc komentářů, nápadů, jeví se mi méně podnětná. Může to být také moje kniha. Zatímco Molloye jsem stihl přečíst na jeden zátah, Mallone se mi roztáhnul před a po semestru, mezi začátkem a koncem mi tedy leží tři měsíce a to opravdu víceméně uprostřed...
Jistě, člověk cítí tu špínu. To ano. Ty tři měsíce mi v tomhle ohledu daly jistý dar. Když jsem knihu do poličky odložil, po tak dlouhou dobu na ni nemyslel a nyní se na poličku zase podíval, vůbec se mi na tu knihu nechtělo sahat. Uznejte, moc pěkná, krásně vyvedená (v souborném vydání od Arga), a přeci jsem při pohledu na ni cítil jistou nevolnost a při dotyku (plátna, velice suchém a drsném dotyku) přeci jsem v duši cítil jistou... vlhkost smradu. Pohled, který Beckett čtenáři vykreslil při jeho statice je přeci silný, živý a hluboký. Člověk si připomněl strnulost bažiny a udělalo se mu nevolno, jen knihu otevřel. Je to tedy jistě unikátní čtenářský zážitek. Nejvíc ze všeho mi to svým způsobem připomnělo, když tak na to teď myslím, kombinaci dvou autorů. Nicka Cavea a jeho mimořádně depresivní A uzřela oslice anděla spojeného se Stephenem Kingem a jeho imanentní vědomí těla postav (a který nikdy nezapomene popsat, co se mužskému charakteru zrovna děje s varlaty). Samozřejmě doplněno o zcela unikátní a jim nepodobný styl vyprávění.
Pokud ale jde o struktury knihy, nenabízejí mému nepříliš produktivnímu mozečku vlastně žádné nápady. Prolínání příběhů je svým způsobem jasné, sic ne jasně popsatelné, přeci si nejsem jist, k čemu tato odosobněná zpověď (zároveň nechutně intimní) měla být, co nám dala. Krom vědomí tělesnosti a strnulosti. Nevím.