Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat. A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.... celý text
Přidat komentář
Zajímavě podaný příběh. Četlo se mi to dobře, místy jsem si i zapsala hluboké myšlenky, ale stejně mám z knihy trochu rozpačitý pocit.
Jsou knihy, které vás nadchnou, ale za týden o nich nevíte a jsou knihy, které vám způsobí totální chaos v hlavě, zemětřesení mozku. Jsou příběhy, které pozorujete, jako televizní noviny a po nich prakticky nevíte co se v nich dělo. Jsou, ale taky příběhy, které nejsou jenom pro pozorování, ale které jsou tu proto, abychom v nich žili a kráčeli.
„Nesnesitelná lehkost bytí“. Je rozhodně dílo, které se těžko škatulkuje. Já, jsem v tom díle žil, a vím, že knihu jsem nečetl naposledy. O Kunderovi jsme asi každý slyšeli ve škole. Dlouho jsem si od pana Kundery chtěl něco přečíst, nikdy jsem se však neodvážil. Až když mi „Nesnesitelnou lehkost bytí“ věnovala přítelkyně, která pana Kunderu čte velice ráda a pro kterou hodně znamená, po přečtení - jsem pochopil, proč tomu tak je.
Příběhy postav jsou skutečně normální. Normální situace, které se dějí každý den. Avšak. Podívejte se na myšlenky a pocity postav. Jsou popsány neskutečně dobře. Každý si teď může říct, že tomu tak není. Nikdo tak nepřemýšlí. To je však Pan Kundera. On poukazuje a vyloženě se dotýká našich míst v hlavě, duši, kde se tyto myšlenky vyskytují.
Osamění, melancholie, bytí, žárlivost, nevěra, provinění, lhaní, štěstí? Neštěstí?... Všechny tyto body a je jich mnohem více. Všechny tyto věci v hloubi duše rozebíráme, aniž bychom si to třeba chtěli přiznat.
Pan Kundera to moc dobře ví a v této knize se to snaží dát zřetelně najevo. I když byla „Nesnesitelná lehkost bytí“ moje první kniha od pana Kundery, opravdu se těším, až si přečtu další a další.
V jednoduchosti je krása. Jednoduché příběhy popsány tak, že je čtenář "spolyká" s náramnou chutí. Nerovné postavení, rozdílně chápané závěry. Klidně se knize vrátím.
Naprosto skvělá kniha. Spousta skvělých citátů, pro inspiraci či pro pochopení všeho. Román který je až moc reálný, krása...
Já vlastně tak nějak nevím, co si o tom mám myslet. Možná jen moje inteligence na tuto knížku nestačí, ale po celou dobu čtení jsem měla pocit, že čtu dvě rozdílné knížky. Ta první, o nesnesitelné lehkosti bytí, byla jemná, citlivá a plná neobyčejného pohledu na svět. Ta druhá byla doslova o ho*ně. A u té právě nemám nejmenší tušení, co si o ní mám myslet. Proto jsem trochu rozpačitá u hodnocení a váhám mezi 3 a 4 hvězdičkami...
Od Kunderu by si mali brat priklad vsetci filozofovia ci spisovatelia s filozofickými ambiciami. Vôbec sa neokuna a spaja vysvetlovanie filozofie s pribehom, lebo len naznacovat a nechat vsetko na citatela moze vyzerat cool intelektualne alebo cool umelecky, no je to casto len matuce. Kunderovi pribeh tohto romanu sluzi len ako barlicka, aby bol jeho filozoficky odkaz lepsie citatelny. To ale vôbec neubera pribehu na sile, neznizuje literarnu hodnotu diela ani nedegraduje filozoficky odkaz. Kniha je plna silnych myslienok (einmal ist keinmal, dobro a zlo v zivote, laska a zrada, hovno a jeho vplyv na teologiu,...) a obycajnych, zaujímavých aj sokujucich udalosti. Dokonca je tam pasaz, kde Kundera objasnuje, ze postavy nemozno brat moc autobiograficky, ze su skor hyperbolizaciu do oblasti, kam si sam autor netrufol.
Z hladiska filozofie mozno, samozrejme, s autorom polemizovat (napr. ci Nietszche ten vecny navrat myslel naozaj tak doslova). So zakladnou axiomou, ze clovek v podstate nema nijaku moznost zistit, ako by alternativne rozhodnutia v zivote dopadli (vzdy mame len jeden pokus, nic viac), nemozno nesuhlasit (prinajmensom k mnohym takym rozhodnutiam dochadza). Takze nevieme, ci sme sa rozhodli spravne alebo nie, no a tym padom akosi to rozhodnutie nakoniec nie je ani az tak dolezite - co je ulava a hroza zaroven. Kundera potom filozoficku stranku neustale rozvija a hlada pristupy ako sa s tym v zivote vysporiadat. No a tu je tak trochu slabina jeho filozofie, lebo neprichadza s nicim, co by tuto desivu lahkost dako riesilo (napr. ku koncu romanu predstavuje dokonca krestanstvo ako riesenie problemu rozhodovania medzi dobrom a zlom v zivote).
Postavy a ich konanie su vykreslene plasticky, psychologicky do hlbky.
Z hladiska casoveho obdobia Kundera riesi udalosti v 68. a naslednu normalizaciu. Emigráciou a cez postavu svajciarskeho intelektuala Franza do deja zatiahol aj kapitalisticky zapad, ale jeho problemy vychadzaju tak trochu smiesne, oproti problemom vtedajsieho Ceskoslovenska (tanky oproti nudaplazi, ci tragikomicky pochod intelektualov). Akoby ten skutocnejsi zivot, resp. skutocnejsie problemy, lebo tie robia zivot, bol u nas.
Od zaciatku som som sa stotoznovala s postavami, zanechalo to velmi hlboky dojem.. osobne pocity ktore som si nevedela v sebe sformulovat som zrazu citala v knihe.. silny zazitok + vyborne priblizenie neznamej doby nam, co sme to nezazili. tesim sa ked sa k tejto knihe vratim v inom obdobi svojho zivota, prezivanie bude urcite ine
Jakkoliv jsem velmi těžký intelektuál, který se několikrát denně zaobírá fatálními otázkami lidství (kadět nebo až později?, voprcal bych tuhle holku nebo spíš támhle tu?, zabít se nebo počkat co bude zejtra za meníčko, třeba bude rajská), stejně jsem se nemohl ponořit hlouběji do Nesnesitelné lehkosti bytí, především proto, že mě její postavy přišly jako ( a ony tedy asi byly) chadné karikatury, které si Kundera ošlehal do své podoby, aby nám mohl přinést toto všeobjímající poselství a podobenství a narvat tím pádem do knihy naprosto vše, od hoven, přes Stalina, nevěru, umírající psy až po umývání oken, komunisty a Beethowena. Nebo kterej to kurňa byl.
Příběh je vláčný jako klasický americký indie film, kdy se hrdinové dlouze dívají do zdi a přitom onanují a zároveň přemýšlí nad událostmi, které se stali před třinácti lety. S tím nemám nejmenší problém, naopak, mému těžce pomalému mozku toto tempo velmi vyhovovalo - někdy třeba kadím, myslím na bejvalku, a najednou jsem už dokaděnej a rozklíženej nad svým bytím zároveň. Tak nějak jsem si připadal po celou dobu u této legendární knihy. Ano, některé myšlenky byly vskutku osvěžující a oči otevírající, ale ani jednou jsem neměl ten pocit, že bych byl "obohacen," nebo "usměrněn". Spíš jsem měl pocit, že mě jakýsi neviditelný pánbůh vláčí po oraništi z jeho vlastních teorií, které se dají povrchně aplikovat na všechny, ale v konečném důsledků byly symptomatické jen a pouze pro místní hrdiny - Tomáše, Sabinu, Terezu a toho pofidérního švýcaráka.
Některé pasáže, jako například ty o hovnu, byly brilantní, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že jsem zrovna přečetl literární verzi nějakého kusu moderního umění. Prázdné černé tečky na bílém pozadí, která se snaží bytostně vypovědět vše o všem, ale zároveň selhává jako základní prvek.
„Láska je touha po ztracené půli nás samých.“ NLB
Moje srdcová záležitost. Mistrně vypravovaný příběh o vztazích. Kundera umí dokonale číst v lidech a všechny jeho postavy jsou až neuvěřitelně skutečné.
"Lidský život se děje jen jednou, a proto nebudeme moci nikdy zjistit, které naše rozhodnutí bylo dobré a které bylo špatné."
Es muss sein mě bude pronásledovat ještě dlouho. Tahle kniha je ztělesněním úsloví "škoda každé rány, která padne vedle". Bolely mě všechny.
Mně se právě líbí ta filosofie. Spoustě lidí to asi přijde nudné,ale myslím, že to není napsané pro zábavu, ale je to spíš právě o těch myšlenkách. Příběh je tam jen tak navíc, jako bonus. Tak to vidím já.
Ne že by se mi to nelíbilo, ale na můj vkus je tam moc málo děje, vlastně spíš děj se skrývá za spoustou filozofie. I přes tu "absenci" dějové linie se mi to četlo dobře a čtyři hvězdičky si určitě zaslouží. Je tam spousta zajímavých myšlenek, ale už teď si žádnou nevybavím. Možná jsem to měla číst jindy, a ne v době, kdy mám mozek tak zahlcený pracovními záležitostmi, že mi na hlubší filozofování chybí kapacita. Ale nemám chuť to číst někdy znovu, kvůli poslední části. Sice je to asi jediné místo, kdy jsem se dokázala vžít do pocitů některé z postav, ale nechce se mi znovu brečet.
Četla jsem ji před 20ti lety.... a nyní znovu jsem po knize v době mého zvláštního rozpoložení, kdy jsem vlastně ani nevěděla co chci číst, sáhla s očekáváním, co mi "dá". A bylo to tam - pocit, že tenkrát jsem ji pochopila zcela jinak :). Kunderovo myšlenkové pochody i styl psaní mi vyhovují, domnívám se, že v knize si každý najde to své, co pro něj je podstatné i důležité.
Pokud by mne nějaký cizinec požádal o knihu, která nejlépe vystihuje naší zem, naše myšlení, náš naturel, tak Nesnesitelná lehkost bytí je jasná volba. Je tam část historie, zoufalství i radosti obyčejných lidí malého národa, který se mele jak zrnko písku mezi obřími mocnostmi.
Zajímavé, citlivé, filozofické rozvažování života, že si v životě nanečisto nemůžeme zkusit nic, do všeho se jde napoprvé naostro. Kundera kritizuje režim a okupaci, ale tak nějak jsem cítil, že to nebylo úplně na krev, bylo to rozvážné, smířené a místy chápavý a poetický popis, rozmlžen erotismem. Na piedestal bych to nestavěl, ale rozhodně je to kniha přečtení a zanamenání – hodná.
Literární skvost, jak po stylistické tak i po myšlenkové stránce. Rozhodně se nejedná o povrchní knihu, a jak každý "Velký román" i Nesnesitelná lehkost bytí vznese více otázek než odpovědí. Neb otázky jsou oč tu běží, bez nich není odpovědí.
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholieAutorovy další knížky
2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
1969 | Žert |
1970 | Směšné lásky |
1979 | Život je jinde |
1993 | Nesmrtelnost |
Prostě Kundera