Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540376/bmid_nikdo-neni-sam.png
4
1289
1289
Rodina může být velkou oporou, ale také nesnesitelnou přítěží… Pečovat o chod veřejné knihovny a k tomu ještě o manžela a dvě dospívající děti bývá někdy poměrně náročné. Veronika ale svou nelehkou roli docela zvládala – dokud jí po matčině smrti nepřibyla ještě starost o nesnesitelného otce s velkým domem, zahradou a několika psy. Ani zvyšující se množství vypitého vína a vykouřených cigaret ji poté nedokáže zbavit pocitu, že na všech frontách pomalu selhává – jako ředitelka, manželka, matka i dcera. Rozkrájet se ovšem nemůže, a jestli nechce skončit v blázinci, bude muset najít způsob, jak vyhovět všem a zároveň při tom nezapomínat sama na sebe…... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Pavel Neškudla , Tereza Marečková , Andrea Buršová
více info...
Přidat komentář
Rodinné vztahy z pera Petry Soukupové jsou vždy trochu depresivní, ale zároveň poutavé a knihy jsou pro mě velmi čtivé. Ani Nikdo není sám nebyla výjimkou a já už se těším na další autorčiny knihy.
Kniha vypráví o rodině Veroniky, čteme ji z pohledu jak Veroniky, tak jejich dětí a to příběh pěkně oživuje. Vztahy jsou napjaté, mnohdy vyhrocené, činy unáhlené, ale to už tak v krizových situacích bývá. Četlo se velmi dobře, občas jsem se usmívala, občas mi bylo úzko a občas mě velmi štvala. Popisy některých dnů mi přišly až neuvěřitelné, co všechno ta Verča stihla, ale jinak věřím, že takové rodinné vztahy existují a najde se zde aspoň trochu každý.
Kdo se v tom aspoň trochu nepoznal, ať hodí kamenem... Petra Soukupová má vlastně jen jedno téma a tím jsou rodinné vztahy, ale za mě ať se ho drží, protože to umí fantasticky. S tím, jak si neumíme říct to podstatné, jak si (ne)záměrně ubližujeme a snažíme se ve vztazích všechno (často marně) vybalancovat, míří přímo na komoru. Chvílemi mě až chytla úzkost, jak skvěle umí popsat vztahy a pohnutky v rodině. Opět výborné.
...tak tohle byla depka. Po dlouhé době jsem myslela, že knihu nedočtu. Ale miluji tu lehkost, s jakou se mi Soukupová čte. Dočetla jsem před pár dny a stále toho mám plnou hlavu.
Jak jsem již psala v komentářích u minulých knih Petry Soukupové, tak opět musím opakovat, že všechny tyto knihy jsou o lidech, kteří nejsou schopni spolu normálně komunikovat, všichni v rodině k sobě mají "divný" vztah. Neznám rodinné zázemí spisovatelky, takže netuším, jestli čerpá z nějaké své zkušenosti, ale ve svém okolí mám všechny kolem sebe, kteří samozřejmě mají problém s puberťáky, i se starší generací rodičů či prarodičů, ale nikdo nekomunikuje v rodině tak divně - téměř bez vřelejšího citu. Všechny postavy jsou na mě "studené", negativní, bez naděje, bez radosti..... Nechtěla bych takto žít, i s problémy se dá žít radostně. Život strašně utíká, jsme tady jen "na návštěvě", tak se snažme být pozitivního myšlení.
Na knihu jsem se opravdu hodně těšila, přečtenou jsem ji měla za chvíli, ale úplně se nedostavilo to nadšení, které jsem nějak automaticky očekávala. Rozhodně neříkám, že je kniha špatná, jen za mě nedosahuje kvalit jiných knih Soukupové. Nejde ani tak o to, že bych se nedokázala s postavami ztotožnit (to bohužel v některých případech ano), ani že bych nevěřila jejich reálnosti. Spíš mi asi chyběl ještě nějaký další pohled na dané události (minimálně pohled manžela hlavní postavy nebo případně i toho jejího táty), který by do různých situací vnesl i další úhly, z kterých se na ně dá dívat. Jasně, spoustu věcí si můžeme domyslet, ale asi bych tady uvítala, aby mi to spíš autorka řekla.
Tak k těm chvalozpěvům na knihu se opravdu nepřidám. A to jsem se na ni těšila.... Tak tak jsem ji dočetla,je to průměrná knížka a už jsem od autorky četla daleko lepší. Místy se mi to četlo dobře,ale bylo to pořád dokola stejné,kapitoly psané dětmi jsem musela částečně jen přelétávat jak mne to nebavilo. Péče o svéprávného otce,který odmítal pečovatelku i domov důchodců mi připadala přehnaná,prostě aby ten román měl nějaký děj... Asi bych dala i tři hvězdičky kdyby to byla jiná autorka, ale Soukupová mě zklamala.
Zhltla jsem to jako jednohubku. Mám podobně staré děti i podobné starosti , naštěstí jsem žádnou další podobnost s mou rodinou nezaznamenala. Klidnou mě to ale nenechalo. Jedna emoce střídala druhou. Žasla jsem nad stylem výchovy , nad množstvím neuvážených rozhodnutí a nesplnitelných slibů. Kniha ve mně zanechala pocit uspokojení na tím, že my to máme jinak. A to je moc hezký pocit, takže mé první setkání s autorkou určitě nebylo poslední .
Dost mě děsí, kolik lidí se s knihou ztotožňuje a vidí v ní sebe a svou rodinu. To já naštěstí vůbec. Na druhou stranu - když se něco s..., tak většinou na jednu hromadu. Akorát tady každý přistupuje k problémům tak, že si je vlastně jen zhoršuje. Možná kdyby Verča byla schopná lépe komunikovat s manželem, který je v celé knize jediný rozumný, tak by bylo vše jednodušší. Každopádně Verčina máma byla fakt šílená a bylo mi Verči fakt líto, že není schopná dostat ji z hlavy. No a když si tak po sobě ten text čtu, tak mi dochází, v čem je Soukupová tak dokonalá - mluvím o těch postavách, jak o skutečných lidech, které znám. Fakt se mi dostaly pod kůži a přemýšlela jsem nad nimi i ve chvílích, kdy jsem nečetla.
Je to tak věrohodné, až je z toho člověku úzko. Postavy jsou reálné, tím způsobem, že máte pocit, že každou chvíli vyskočí ze stránky. A celé vás to strhne, že to zhltnete když ne najednou, tak nadvakrát.
Ve vyprávění se střídá matka, náctiletá dcera a mladší syn. Přijde mi fascinující, jak je každý napsaný svým způsobem a přitom to dohromady skvěle funguje.
Možná to oproti starším autorčiným knihám není nic extra nového, ale mě to nijak nevadilo. Pokud totiž někdo umí vystihnout věci přesně tak, jak jsou, je to právě Soukupová a to mě prostě baví!
Tady byl někdo u nás na návštěvě a pak o tom napsal knížku. Úsporný styl psaní a při čtení je to pěkná jízda. Myšlení puberťáků je tady trefně zachyceno. Matka v hlavě.
Prostě realita všedního dne. :-)
Velmi zajimavý styl vyprávění. Nehledí na formu, ale každou větou vykresluje velmi trefně rodinné vztahy či vztahy obecně. Psychologie postav se nejlépe ukáže na konfliktech a to je zárověň největší slabostí tohoto vyprávění. Konflikt za konfliktem navozuje sklíčený pocit z četby, a proto už nevím, jestli s dalším románem dám autorce šanci. To si raději přečtu naivního a optimistického Hartla :-)
Nová Soukupová nepřekvapila. Ale pozor! Je to myšleno absolutně v dobrém! U téhle (mé nejoblíbenější české autorky) jsme si už zvykli na lehce strohý styl a žádnou přímou řeč. Co mě ale vždy naprosto připoutá ke knize, je obyčejný příběh obyčejné rodiny, neříkejte, že se v ději nepoznáváte! A jak těžce se to přijímá z pozice nezaujaté třetí strany! Poznáte se ve Veronice, svou rodinu vidíte v její rodině a je to dechberoucí. Soukupová to tak umí! Jako by koukala k vám domů, když probíhá rodinná oslava.
Mé první setkání s touto autorkou je bohužel velmi rozpačité. Příběh čtyřčlenné rodiny, která se musí potýkat s každodenními problémy mi ze začátku přišel zajímavý. Postupně se však veškerá trápení (práce, škola, starost o prarodiče, neshody s kamarády, nešťastná láska...) začala zbytečně nafukovat a rozmazávat. Každá postava byla vylíčena jako naprosto zoufalý a depresivní jedinec. Zejména z chování Máji jsem duševně šílela i já a podobně jako hlavní hrdinka se mi chtělo nad celou knihou plakat. Vyčerpávající a frustrující počtení, které rozhodně nemohu doporučit jako oddechovou literaturu.
Elegie za sendvičovou generaci, létající mezi dětmi a starými rodiči... Soukupová má tak precizně odposlouchané argumenty běžných lidí, že ji opět podezřívám z tajného odposlouchávání českých domácností. :-) Takže opět velmi dobré - jen to jaksi nešlo číst s moc velkým požitkem.
Další skvělá knížka od Soukupové, ona prostě umí! Chvilku mi trvalo,. než jsem si zvykla na text bez uvozovek, ale pak už to byla jízda. Jak málo stačí a poklidný život se obrátí vzhůru nohama. Je vůbec možné stíhat práci, děti, manžela, péči o otce a pendlovat denně mezi dvěma domácnostmi? Dá se to vydržet? A jak dlouho?
V knížce se podle mě aspoň nachvilku najde každý. Je jedno zda jste prarodič, rodič nebo puberťák a vystihnout jejich myšlení a chování autorka opravdu umí.
Nejednou jsem se zamýšlela, kam až se postavy posunou a jaký má vliv výchova na dítě. A nebudu jednou taky taková, unavená životem, vlající tu a tam, ubrečená a nespokojená?
Moc se mi líbila. Je to ze života. Jen by člověk neměl mít deprese když to čte, protože by to po přečtení mohlo být horší :o). Každopádně příběh Veroniky, ředitelky knihovny, matky dvou dětí a dcery urputných rodičů stojí za přečtení.
Úplně mi nesedla neznačená přímá řeč, ale jinak nemám výhrady. Kniha se čte sama, příběh je vhodný k zamyšlení i k oddechu, někdo se v tom najde a poučí se, jiní to mohou vnímat jako výstrahu. I vzhledem k počtu stran jsem knihu vdechla téměř najednou.
Hlavní hrdinka byla velmi sympatická, i když postupně jsem prostě jen už doufala, že se probere a někde nalezne znovu to, co měla na začátku příběhu. Nejoblíbenější postavou byl ale spíš manžel Michal, uměl zachovat klid a jednat racionálně.
To tedy byla síla. Skvělá kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout, ale přitom z ní mám hodně svíravé pocity...
Štítky knihy
česká literatura rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Když čtu knihy Petry Soukopové, mám vždycky chuť říct: Tohle je ono, přesně tak se to stalo. A nezáleží o tom, jestli čtu její knihy pro dospělé, nebo beletrii pro děti.
Protože takhle to bylo, takhle se to stalo. Takhle jsem se cítila, když jsem byla malá a svět byl divný (nebo jsem já byla pro svět divná?) (Klub divných dětí), takhle hloupě jsem se přesně chovala, když jsem měla své rebelantský období (Bertík a čmuchadlo), když jsem se rozcházela s přítelem (Věci na, které už nastal čas).
Takhle nějak to bylo, když babička odešla. (Nikdo není sám)
A přestože nic se samozřejmě nestalo přesně tak, ani to přesně tak neprobíhalo. A ani slova, která jsme si řekli, nebyla a ani nemohla být tatáž.
Myšlenky a pocity, které to vyvolává, jsou tentýž.
A pokud pro někoho ne, tak pro mě je to umění.
Protože – i když takhle se to nestalo, přesně tohle jsem cítila. A myslím, že jsem nebyla jediná…