Nikdykde
Neil Gaiman
Pod ulicemi Londýna je svět, o kterém se většině lidí nikdy ani nesnilo. Město nestvůr a světců, vrahů a andělů, rytířů v brnění a bledých dívek v černém sametu. To je Londýn lidí, kteří propadli trhlinami. Richard Mayhew je mladý úředník, který se s tímto jiným Londýnem seznámí víc, než je mu příjemné. Jediný dobrý skutek ho vymrští z jeho klidného a spořádaného života do světa, který je pro něj záhadně známý a zároveň naprosto bizarní. Žije v něm dívka, která si říká Dvířka, a lidé kteří ji chtějí zabít. Je tam také anděl jménem Islington, který žije v síni ozářené svícemi, a starý Bailey, který bydlí na střechách. Jsou tam inteligentní krysy a krysomluvčí, a také Hrabě, jehož Dvůr se schází ve vagónu podzemní dráhy. Most noci chrání nebezpečnou cestu do čtvrti Knightsbridge, v kanálech žijí lidé, v labyrintu Bestie. Jsou tam nebezpečí a rozkoše, na jaké fantazie nestačí. A Richarda, který netouží po ničem jiném, než se dostat domů, čeká právě pod ulicemi jeho rodného města zvláštní osud – Nikdykde.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 1998 , PolarisOriginální název:
Neverwhere, 1998
více info...
Přidat komentář
Tak jsem si zase chtěla přečíst něco, co "přece čtou všichni", abych zjistila, o čem to teda je a čím jsou všichni tak nadšení. Tentokrát jsem se pustila do audioknihy.
Nikdykde vás zavede do Podlondýna, jakého světa pod Londýnem, plného podzemních uliček, zastávek metra, nebezpečných mostů, roztodivných tvorů a lidí, kteří se sem propadli z Nadlondýna. Vykreslená atmosféra tohoto zvláštního světa je úžasná a magická, nápaditá a dobrodružná. Tím asi moje chvála končí. Nějak jsem si neoblíbila ani hlavní postavy, ani dobrodružství, na které se vydaly. Připadalo mi, jako bych poslouchala scénář k nějakému filmu (a ano, později jsem se dočetla, že to původně opravdu byl scénář k seriálu). Postavy nejsou pořádně představené, nijak se nevyvíjí, nedělají nic zajímavého. To, co by zajímavé být mohlo (most, který si vybírá mostné, rodina, která umí otevírat všechny dveře atd.), nebylo nijak blíže vysvětlené ani rozvedené. Prostě to tak je a ty se s tím, čtenáři, smiř. No, nadšení ostatních čtenářů tedy nesdílím. Zřejmě to opět není můj žánr asi jako Zaklínač. Hledám emoce, průnik do hlubin psychiky postav, vývoj osobnosti postav, což jsem tady nedostala.
Můj první Gaiman, pokud tedy nebudu počítat Dobrá znamení.
Já se mu docela dlouho vyhýbal, protože všichni kolem mě jsou z jeho tvorby tak moc nadšení a já se bál, že to na mě (podobně jako King nebo Pratchett) prostě nebude fungovat. A ona to nebyla pravda.
Je to zábavně napsaná Urban fantasy, jsou tam všechny klišé na které si vzpomenete, ale proč ne, když to dohromady funguje. Hlavní hrdina je hodnej ťunťa, který se musí smiřovat s faktem, že pod ulicemi Londýna je úplně jiný a podstatně drsnější svět. Potkáme mluvící krysy, mutanty (nebo něco na ten způsob), aristokraty a lovce, dvojici psychopatických zabijáků, ti mě bavili velmi a dokonce si i sáhneme na anděla.
Není to bůhvíjak hluboká literatura, ale jako taková ta akční jednohubka poslouží. A atmosféra špinavého PodLondyna,kde se prolínají různé epochy, ta byla super. Naposledy na mě tak zapůsobila Moskva v Noční hlídce. Tak jen doufám, že se z Gaimana taky nevyklube kretén jako z Ljukanenka...
Túto knihu, tento príbeh, plný špiny a potkanov, už nechcem nikdy ani len vidieť.
Nič, vôbec nič sa mi na tomto príbehu nepáčilo. Čítala som to len z donútenia. Vôbec by som nikdy nepovedala, že ma môže kniha až takto veľkolepo sklamať.
Kniha, od ktorej človek nevie čo očakávať. Nakoniec však z toho bola príjemná fantasy jazda naprieč Dolným Londýnom. Osobne mám veľmi rad štýl písania Neila Gaimana a knižku som si užil.
Za mě naprosto výborná knížka.
Četla se prakticky sama - zvládla jsem jí za dva dny.
Příběh je velice poutavý a napínavý.
Já jsem jí opravdu hodně prožívala a dokonce když byl konec zaplavila mě taková vlna radosti že jsem musela křičet nadšením.
Kniha je nenáročná ale prostě úžasná!
Výborný nápad, ale nedostatečně využitý. Pokud by se jednalo o úvodní díl série, řeknu si - paráda, to se mám nač těšit - a vrhnu se na další díly s tím, že všechny slibné náznaky a nejasnosti v ději budou vysvětleny později. Nenásleduje však nic, zavírám tedy knížku s lítostí. Hezky se četla, ale celkově na mne příběh zapůsobil jako skica, kterou malíř nepovýšil na obraz.
Neil Gaiman je velmi oblíbený fantasy autor. Mě si jeho knihy ale nikdy nezískaly, protože jsou příliš prvoplánové. Postavy nejsou dostatečně vykreslené a myšlenky tam jednoduše nejsou. U čtení Nikdykde jsem si říkala: Na děti moc nudné, na dospělé příliš jednoduché.
Jen těžko jsem to překousala. K autorovi už se vracet nehodlám.
Nebylo to špatné fantasy, ale trochu mi to připomínalo Metro, ovšem tohle působilo více pohádkově a méně důvěryhodně.
Pro Gaimana mám velkou slabost, ale tohle mě vůbec nebavilo. Přitom ten potenciál byl obrovský. Celé mi to přišlo takové nedotažené - zápletka nezajímavá, postavy mdlé, bylo mi úplně jedno, jak to celé dopadne. Konec nepřekvapí.
Nikdykde je jedna z nejlepších urban fantasy, co znám. Celý Podlondýn je magické místo, které ve čtenáři nádherně probouzí fantazii. Knihu jsem četl poprvé v roce 2012, krátce po návratu z návštěvy Londýna, a bylo super znovu si projet spolu s hlavními hrdiny stanice podzemky. Mě osobně v celé knize nejvíce bavila dvojice pan Croup a pan Vandemar. Tak charismatické a zábavné dvojici nájemných vrahů se možná vyrovná jedině Vincent a Jules z Pulp Fiction. Hlavní hrdina je tak trochu ňouma a i když jsem četl knihu dvakrát, pořád nevím, jak je možné, že viděl v Nadlondýně Dvířku a přežil zkoušku u dominikánů. Když mi to někdo bystřejší vysvětlí, budu rád. Kniha má lehce zasmušilý konec. Opouštěl jsem Podlondýn s těžkým srdcem a rád bych se tam ještě někdy vrátil.
Do poslední chvíle mě zajímalo jak to dopadne. Postavy byly sympatické, i ty záporné měly své kouzlo. Ale něco mi na tom trochu vadilo. Nevím co, ale na plný počet to není.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Jaký relativně nový fantasy počin rozčeřil hladinu fantaskního literárního rybníčku a v kuloárech o něm jde hlasitá šeptanda, že za to opravdu stojí? Nikdykde. Tudíž mi tato kniha nesměla chybět v sekci přečtených a sám sebe jsem odkládáním četby navnadil na ten "super originální počin". Nu, Gaimanovi nelze upřít pořádnou dávku imaginace. Svět mu funguje dobře. Žádné velké čarování, magie, nadpřirozeno, kterým by bylo třeba věnovat práci s vykreslením uvěřitelného pozadí. Nejpalčivější otázkou funkčnosti světa Nikdykde tedy zůstává, jak je možné, že o Podlondýně běžný svět neví? Je to jednoduché - vidět ho nechce, poselství knihy je zde naprosto jasné, neb ten "druhý" svět je na "naší straně" prezentován bezdomovci, otrhanci, spodinou... Budiž.
Přestože má kniha přes tři sta stran, je příběh překvapivě jednoduchý, přímočarý a k mému zklámání jsem zápletku s Islingtonem prohlédl relativně záhy. Konečné rozhodnutí hlavního hrdiny bylo smutně jasné už od začátku a působilo klišovitě. Tady by mi někteří mohli namítat, co čekám od fantasy, které je brakovou literaturou. Měli byste pravdu a zároveň neměli. Existují fantasy jako Drenaj nebo Kotleta, u kterých nic více než dobrou akci neočekávám. Poté existují fantasy jako Malaz nebo Zaklínač, od kterých čekám i větší/hlubší čtenářský zážitek. A tím, jak je Nikdykde prezentováno, mám pocit, že by se rádo řadilo, anebo bylo řazeno, ke druhé skupince. Podle mne tomu ale to "něco víc", aby nešlo o prostou zábavu, chybí.
Postavy nejsou nudné, ale na zadek si z nich nesednete. Že bych byl z Croupa s Vandermarem tak nadšen jako někteří zde... Nebylo na nich nic objevného (snad) kromě jejich tajemného pozadí, kým vlastně jsou. A to se samozřejmě nedozvíme. Navíc jejich touha po násilí vyzněla tak nějak do prázdna, chtělo by to pro ně nějaký vyšší cíl, popřípadě zmíněné pozadí, o kterém ale více níže. Markýz mi hrozivým způsobem připomínal Willyho Wonku, takže jsem si u něj nedokázal odmyslet pitvořícího se Deppa. Hunter byla nezajímavým poskokem, jejíž motivací je, ehm, lovit. Originální. Dvířka by mohla být zajímavou postavou, kdyby její schopnosti byly plně využity. Jediným náznakem je první naháněčka s dvojicí vrahů. Richard je... Richard je Richard. Ňouma, podpantoflák, naivka, navíc posera. Velice sympatická postava hlavní postava. Přitom si myslím, že v postavách dřímal velký potenciál - především Starý Bailey nebo Serpentina by si zasloužili rozpracovat. I ten de Carabas by stál za pár kapitol navíc.
Pozorného (občas i toho nepozorného) čtenáře potěší odkazy na slavná díla. Setkáme se tak se Shakespearem, Biblí, nebo dokonce Sarterem. Osobně se mi nejvíce líbil vtípek s Wildeovou pohádkou o slavíkovi.
Celý můj problém s Nikdykde tkví v jakési povrchnosti. Kniha na mě ke své smůle i ke smůle čtenářů působí jako vlastní spin-off. Vnitřní fungování Podlondýna je rozhodně atraktivní. Jenomže Gaiman lehce poškrábe povrch a jde dál. Nejspíš nebudu sám, koho by zajímaly klany Podlondýna, proč Islington udělal to, co udělal, že si zasloužil to, co si vysloužil, zajímalo by mě pozadí Dvířčiny rodiny, chtěl bych vědět, zda existují další rodiny s jinými schopnostmi, rád bych věděl víc o Trhu a proč zrovna Trh oplývá svou „nedotknutelností“. Jak funguje uchování životů? Kdo jsou Croup a Vandermar? Proč má každé podměsto svou vlastní specifickou příšeru? Co znamenají průpovídky "U Klenby a Chrámu!, kdo je Slon a co je Hrad? Všechny tyto a další otázky, kterých je nepočítaně, plynou jen ze zmíněné autorovy povrchnosti k vlastnímu stvořenému světu.
Přestože to vypadá, že pro mě bylo Nikdykde pomalu utrpením, rozhodně to tak není! Gaimanovo přímočaré vedení příběhu a jednoduchý jazyk vás nutí číst stále dál a kniha uteče mrknutím oka. Možná až příliš rychle. Gaiman vytvořil zajímavý svět, jehož potenciál zůstal nevyužitý. Proto ve mně po přečtení přetrvává pocit - to bylo jako všechno?
Tady jsem šlápla vedle. Čekala jsem klasického Gaimana.
Přestože bylo prostředí originální, zpracování mi připadalo takové hodně nedotažené. Čekala jsem daleko větší propojení obou světů a možná i lepší zápletku. Dalo se z toho vytáhnout o moc víc.
Můj první Neil Gaiman mě potěšil, nejsem vyhraněný čtenář stylů, ale pár fantazy jsem už četla. Idea podlondýna, lidí které nevidíme, protože jsou zezdola a další smyčky mě bavily, ke konci už jsem se trošku ztrácela kdo s kým proč a jak a proto mě konec až tak moc neuchvátil, ale rozhodně stálo za to si knihu přečíst a určitě si od Neila přečtu další.
„Máš dobré srdce. Někdy to stačí, aby ses v pořádku dostal, kam jdeš... Ale většinou ne.”
Když kancelářská krysa nechtíc opustí pohodlí civilizace velkoměsta a ocitne se pod ním, v jiných, temnějších dimenzích s odlišnými pravidly, mezi skutečnými krysami, může to být docela šok. Nebezpečí číhá na každém kroku a obyčejný člověk má štěstí, pokud nad něj vztáhne ochrannou ruku, pařátek, křídlo či chapadlo někdo z místních. Leč ani ti, kdo se pod Londýnem vyznají, nemají jistotu, že bez úhony zvládnou veškeré nástrahy. Tajemná místa jsou pro ně domovem, chápou zdejší zákonitosti, nejsou však nesmrtelní… tedy až na výjimky.
První toulání v „Nikdykde“ jsem absolvovala coby sladce mladičká Metlička a pamatuji si dojmy ve stylu „líbilo, ale…“. Po více než dvaceti letech jsem na tom podobně: putování jsem si užila, atmosféra skvělá, jemný i černý humor fungoval, většina obyvatel Podlondýna mě zaujala. Ovšem hlavní hrdina (?) Richard je prostě až moc velký ňouma, držet mu palce bylo obtížné. A jsem krajně znepokojena stavem své psychiky, jelikož nejvíc jsem si na scéně užívala pana Croupa a pana Vandemara, zábavně zvrhlé zabijácké duo.
„Vzhůru! Čeká nás práce. Lidé k ubližování.”
80%
(SPOILER)
"Jsou jiné světy než tento" (Jack Chambers)
Ta představa se mi líbí, proto čtu fantasy. Jen už se mi nelíbí Podlondýn, kde to zrovna nevoní a člověk si ani nepokecá s krysou. I tak bych se vrátil stejně jako Richard, ale jen pro další dobrodružství, nikoliv pro krásu Podlondýna.:)
Skvělá kniha!!! Strašně dlouho jsem ji odkládala. Pak jsem ji našla jako audioknihu, tak jsem si ji konečně pustila, ovšem zjistila jsem, že na poslech se dějová linka příliš střídá a člověk se lehce ztratí - tak jsem střídavě četla a když to nešlo, tak jsem poslouchala.
Krásný černý humor, krásná hra se slovy, občas nenápadné moudro - perfektní!
Asi první kniha tohoto typu v mém životě co mě nebavila, doslova jsem u ní chvílemi trpěl. Slyšel jsem na ní dobré ohlasy, ale dočetl jsem ji jen ze zvědavosti, i konec mě zklamal, nápady zajímavé, ale celá mi přišla zmatená, nedotažená, nedomyšlená. Pokud máte jiné knihy v seznamu co chcete číst, tuto bych určitě přeskočil.
Další Gaimanova pohádka nepohádka!
Vlastně ani nevím co bych o Nikdykde měl psát, kniha ve mě probudila touhu se znovu podívat do Londýna, ale ne na památky, ale do temných a zapomenutých zákoutí na které se v dnešní době už zapomnělo, nebo se přestaly používat, nebo možná lidi omrzely, ale pokud máte aspoň špetku fantazie jako Neil Gaiman, najdete tam mnohem víc..
Štítky knihy
Londýn nadpřirozené bytosti tajemství městská (urban) fantasy metro zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Nikdykde |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2001 | Američtí bohové |
| 2017 | Severská mytologie |
| 2015 | Naštěstí (ne)máme mléko |
(SPOILER) Poslouchal jsem jako audioknihu.
Tohle že má být to epické fantasy na které všichni pějí chvály a kdekdo se ním ohání. Nevím, ale rozhodně jsem čekal víc. Tohle by mohla být pěkná pohádka, trochu jako Fantaghiro. Možná úvod do světa, podobně jako třeba Hobit, ale jako samostojící fantasy román to úplně top není. Celé je to takové trochu bláhové, na tu spoustu neštěstí málo negativní. A na tu spoustu špíny kolem nějak moc čisté.
Většina postav je tu jen k tomu aby je někdo zabil, hned potom co si k nim člověk vytvoří nějaký vztah. Anastásie, Varney, nakonec vlastně i Carabas a Hunter.
Charakter postav je tak nějak převrácený. Ani černobílý, spíš prostě nějak zvrácený.
Dvířka - kladná postava, bez rozpaků zničí Dickovi život a pak ho ještě seřve když udělá jedinou možnou věc, která mu zbývá.
Carabas - podvodník, ale klidně obětuje život a i několikrát zachrání Dicka, proti kterému vlastně stále protestuje.
Bailey - na obchodníka toho nakonec udělá a říká nějak moc zadarmo.
Croup a Vandemar - vzhledem ke svému povolání a ostatnímu chování jsou nějak moc čestní a zásadoví. A rozhodně jsou to nejzajímavější na knize.
Možná dám ještě někdy Gaimanovi šanci, ale tímhle u mně dost pohořel. Nebylo to úplně špatné, ale mých očekávání ani zdaleka nedostál.